Vše ve vesmíru podléhá moudrému zákonu, když to, co má svůj počátek, má i svůj konec. To, z čeho vše přichází a do čeho se navrací, je nesmrtelné. Je to vědomí, co dává celému vesmíru jeho existenci. Od něj pochází to, co je základem každého života, nejvyšší Jáství. Ten, kdo po něm pátrá a nakonec je odhalí, vrací se ke svému zdroji, svému nesmrtelnému Bytí.
Je pravdou, že při smrti odložíme své fyzické tělo, abychom dříve či později přijali nové v dalším zrození? Odpovědí je určitě ano. Existují o tom různé důkazy ve zkušenostech a výpovědích lidí a také v duchovní literatuře. Zákon znovuzrození neboli reinkarnace je kosmickým zákonem a byl v minulosti naukou obsaženou ve většině tradičních náboženství po celém světě. Jestliže máme mít pro utrpení určité logické vysvětlení, musíme přijmout nauku o reinkarnaci a karmě.
Život je síla, která nemůže být zničena, ale pouze usměrněna. Neměl by pro nás žádnou skutečnou hodnotu, kdyby jeho jediným cílem byla smrt. Při smrti zaniká pouze tělo, ale naše skutečné vědomí nemůže zemřít, pouze se navrátí do svého nejvyššího zdroje. Z tohoto důvodu se není třeba obávat, že přijdeme o své vědomé jáství. Kdyby neexistovala smrt, byli bychom navždy zajatci svých těl, procházející zkušeností bez naplnění. Proto je určitě dobře, že jsme osvobozeni z fyzického zajetí a můžeme okusit období důstojného klidu před vstupem do dalšího vtělení.
Nemůžeme dojít k pravdě o sobě pokud myslíme pouze v rozmezí jediného pozemského života. Pokud bychom dostali příležitost k rozvoji pouze v jediném životě, náš pokrok by po určité době skončil, protože bychom byli zavaleni vlastní minulostí. Bez přestávek mezi jednotlivými životy bychom se nemohli pozvednout k stále vyšším úrovním. Neobyčejná moudrost přírody nám však dává znovu a znovu možnost nového života a nového začátku. Vlastnosti i tendence přijaté z předchozích vtělení vytvářejí naše osobní jáství.
Opětovné zrození do tělesného života se děje především díky karmě, která nejvíce přispívá k formování člověka, a může být ukončena jedině tím, že ukončíme pouto mysli k myšlence ega. Po narození neexistuje žádná vzpomínka na předchozí vtělení, protože život mezi inkarnacemi se skládá ze stavu podobného snu, po kterém následuje období podobající se hlubokému spánku. Ačkoli se nám mohou naše zkušenosti z předchozích vtělení zdát jako nedůležité, protože si na ně nepamatujeme, můžeme si být jisti, že v naší podvědomé mysli je vše zaznamenáno.
Nesplněná přání, stejně tak jako stotožňování se s tělem, působí jako magnet, který nás přitáhne zpět do dalšího vtělení. Přílišné lpění na zvycích může ohrozit nejen naše zdraví, ale dokonce i naše dosažení. Ti, kteří jsou svými touhami připoutáni ke znovuzrození, nemají ještě žádnou touhu po osvobození. Naše duchovní snahy se přenášejí z vtělení do vtělení, na rozdíl od našich problémů, které jsou pouze dočasné. Veškeré naše touhy jsou nakonec přetaveny v jedinou touhu po osvobození.
Každé nové vtělení je příležitostí získat duchovní zkušenost stejně tak, jako je příležitostí dopustit se chyb. To, co již známe z minulých vtělení, to se již nebudeme muset učit zkušeností v současném životě. Koloběh životů se na dlouho nezastaví, když brzy po smrti přichází znovuzrození. Proces převtělování postupně stírá rozdíl mezi nejnižším zvířetem a nejvyšším člověkem. Podstata Bytí však může být realizována pouze ve stadiu člověka.
Naše tělo je pro nás pouze dočasným příbytkem a jakékoli vlastnické nároky nebudou nikdy trvale možné. To, čím procházíme ve svém fyzickém životě, se zdá tak opravdové a trvalé, ale je to pouze krátká událost v nesrovnatelně větším kosmickém cyklu. Existence všech projevených věcí a tvorů je pomíjivá a z nejvyššího hlediska je pouhou událostí, přestože se vše zdá tak skutečné a významné.
Je omylem domnívat se, že začínáme své zrození s čistým nebo zděděným charakterem od našich rodičů nebo předků. Zdědit můžeme pouze fyzické tělo. Naše současné chování, myšlení i cítění do jisté míry ovlivní naše příští vtělení. Když si všímáme lidského zla a pošetilosti ve světě, může se zdát téměř nemožné, že se lidský charakter někdy zlepší. Přesto však obrovské možnosti reinkarnace dávají určitou naději. Každé nové zrození je totiž příležitostí začít život znovu a napravit charakter. Ne každé znovuzrození přináší jistý pokrok. Na naší dlouhé cestě existují také pády, neúspěchy a stagnace.
Stává se, že potkáváme lidi, u kterých je nám na první pohled jasné, že jsme je už dříve znali, což může být potvrzením vztahu před zrozením. Také zvláštní pocit, že jsme už někdy žili, může krátce problesknout v našem vědomí. Vzpomínky na minulé životy jsou většinou ztraceny, ale naše mentální schopnosti a city zůstávají. Není vůbec důležité vědět, jak jsme žili v minulých životech, abychom věděli, jak žít nejlépe v tomto.
Větším přínosem je zrodit se k rodičům moudrým než bohatým, neboť pak získáme poučení o duchovních pravdách a také budeme svědky jejich inspirovaného života. Může to být skvělá příležitost, když se zrodíme v dosahu vysoce kvalitní nauky a všeobsáhlého hledání. Ať už se v současném životě řídíme morálními zásadami, které nám byly vštípeny výchovou nebo společností, je zde ještě přítomno naše podvědomí, které ovlivńuje naše rozhodování díky zkušenostem z předchozích zrození.
Rodiče mohou udělat maximum, aby v charakteru svých dětí rozvíjeli dobro, ale musí počítat s tím, že děti si přinášejí svůj charakter z předchozího vtělení. To, jak člověk jedná a jaký je, způsobují sklony a zkušenosti z minulých vtělení i z přítomného zrození. Díky nedokonalostem v našem charakteru jsou nám vyměřovány nepříjemnosti v naší zkušenosti. Je pravda, že většinu toho, co prožíváme, jsme zapříčinili svou vlastní činností. Dokonce i místo a období, do kterého jsme se zrodili, je důsledkem našeho působení v minulosti. Opakujeme určité zkušenosti v mnoha životech tak dlouho, dokud se nenaučíme patřičné lekci.
Ve čtvrtém století n.l. se uskutečnilo zasedání nejméně sedmi křesťanských koncilů, které se snažily vymýtit některé nauky, které jim nevyhovovaly. Tak bylo znovuzrození prohlášeno za kacířské, všechny knihy které tuto nauku otevřeně hlásaly byly zničeny a jejich zastáncům bylo vyhrožováno. Přesto několik křesťanských sekt ideu reinkarnace udržovalo jako základ své víry. Jedním z důvodů proč křesťanská církev zavrhla znovuzrození byla snaha zdůraznit svou nauku, že duše která opustí tělo jde přímo do nebe nebo do pekla.
Nauka o reinkarnaci je pravdivá pouze z hlediska ega a jeho smyslů, protože Nadjá je stále stejně dokonalé a neměnné. Musíme se stát tím, čím jsme ve své podstatě, a všechna naše zrození jsou součástí tohoto procesu. Život v těle stejně jako život bez něj po smrti, obojí je existencí mentální. Jsme spojeni s bohem bytostí v našem nitru – tajemným Nadjá, které nemůže být ovlivněno časem, protože je věčné. Jakmile zakotvíme v tomto Univerzálním Jáství, ve vědomí jeho jednoty, série pozemských reinkarnací našeho osobního jáství skončí. Nebude již mít pro nás žádný další význam.
Současné vtělení může být přínosem, pokud bude využito k nápravě některých chyb z minulých inkarnací. Nespočetné zkušenosti, kterými jsme prošli, tvoří nyní náš charakter, inteligenci a sílu. Teorie znovuzrození nás učí toleranci, když si uvědomujeme, že bychom neměli pohrdat těmi, kteří mají nižší inteligenci, neboť je zřejmé, že jsme kdysi byli na stejné úrovni. Ten, kdo již prošel velmi mnoho zrození, je obohacen o četné zkušenosti, moudřejší rozhodování i větší sebekontrolu.
Postupný proces reinkarnace způsobuje rozdílnost a různorodost všech lidí ve světě. Neexistuje sice žádný přímý a nezvratný důkaz reinkarnace, ale nezdá se být logické, proč se u lidí objevují určité vrozené schopnosti bez zřejmého předchozího rozvoje. Jedině idea znovuzrození vysvětluje určité názory a závěry lidí, kteří k nim nemohli dospět svým současným vzděláním nebo výchovou. O naší současné zkušenosti bylo z větší části rozhodnuto v předchozím životě.
Že moudrost přichází s věkem nemusí být vždy tak pravdivé, jako že moudrost přichází s mnoha zrozeními. Tím, že přijmeme nauku o reinkarnaci, se zbavíme strachu ze smrti a získáme naději, že po ukončení naší fyzické existence se ocitneme znovu v Tom co neumírá a co je naším zdrojem. Všechny tvary se nakonec ztratí, ale jejich vnitřní Bytí nikoli. Nikdo z nás není zrozen proti své vůli. Není důležité čím jsme byli v minulosti. Důležité je čím jsme nyní a čím zamýšlíme být v budoucnu. Možná to bude trvat velmi mnoho inkarnací, ale nakonec nemůžeme minout svou spásu.
* * *
Paul Brunton ► „Jsou všechny ty rozličné radosti a utrpení podstupovány jen aby došly k úplnému konci při smrti? Má být celá nesmírná inteligence tohoto vesmíru, která dala zrod nám, našemu nepatrnému zlomku, od nás vždy odloučena?
Budeme žít znovu, znovu zemřeme a budeme se znovu vracet, dokud jsme nesplnili božský cíl, který nás sem přivedl."
* * *
Volně zpracováno podle knihy: Zápisky Paula Bruntona ► Svazek 6. EGO * OD ZROZENÍ KE ZNOVUZROZENÍ
