O SNECH

Každý člověk neustále prochází cykly bdělosti, spánku a snu. Když mysl odtáhne pozornost od světa a spojí se svými vlastními myšlenkami nebo představami, vzniká sen nebo zasnění. V podstatě se jedná o střední mentální stav, který se nachází mezi nevědomím čisté mysli a bdělostí plného vědomí.To co zažíváme během snu se většinou liší od toho co zažíváme v bdělém stavu, vnímání světa je poněkud přetvářeno, a také kvalita vědomí je nižší. Sny bývají pro spícího často stejně skutečné jako bdělý stav, ale pouze do té doby než se probudí. To, že je ve snovém stavu přítomno ego vysvětluje, proč je v něm přítomna také radost a zármutek. Sen a bdělý stav mají mnoho společného. Především je to svět který netvoříme ani v jednom z těchto stavů, a přesto je v nich od počátku přítomen, a pak je to vědomí, které se přenáší z jednoho stavu do druhého. Činnost vědomí v bdělém stavu má ale jinou kvalitu vědomí než ve stavu snu.

Sen, zasnění a trans jsou tvořeny podvědomou myslí. Během našeho snu se nám zdá naše existence stejně důležitá jako je tomu v bdělém stavu. Teprve po probuzení považujeme sen za imitaci skutečného života. Každá snová zkušenost se odehrává v prostoru a čase stejně tak jako to zažíváme v bdělém stavu, i když pojetí času a prostoru může být rozdílné. Ve snu můžeme být v jednom okamžiku zde, a v zápětí na druhém konci světa. Snový svět ale není tvořen stejně hodnotnými podmínkami. V něm mohou být události celého dne stěsnány do několika minut, protože mysl změnila své podmínky a tím i smysl pro čas. Když sníme, tak je snový svět utvářen pouze pro nás, je uzavřen sám v sobě, a ohnisko pozornosti není tak ostré. Ale v bdělém stavu je zažívaný svět společný všem lidem. Také podněty ke kterým dochází ve snu nejsou stejné jako podněty v bdělém stavu. Ve snu jsou zcela autosugestivní, zatímco v bdělém stavu podněty vnikající v jáství předcházejí činnosti světové mysli.

Jakoukoli zkušenost nebo situaci, kterou může zažít naše tělo v bdělém stavu je možné zažít i ve snícím těle. Stejně tak je tomu i s naší smyslovou zkušeností, protože i ta je mentální.Ve snu jsou naše smyslové zkušenosti zprostředkovány aniž by byl použit smyslový orgán. Vnímáme svět tvarů, zvuků a dotyků bez kontaktu z vnějším objektem. Dokud se neprobudíme, jsme přesvědčeni o tom že zažíváme hmotný svět, přestože se jedná o svět mentální. To je důkazem nezávislosti mysli, a oddělenosti jejich vjemů od fyzických příčin. Každý z nás asi ví jaké to je zažívat pocit úlevy, když se vzbudíme uprostřed sugestivního a hrůzostrašně se vyvíjejícího snu. Jindy může být sen zase tak krásný a příjemný, že jej nechceme opustit ani po probuzení. Když se nám sen zdá, nejsme schopni měřit jeho pravé dimenze. To co za nás někdy vyřeší problémy během snu, je inteligencí vyšší kvality, než je ta, která je řeší během bdělého stavu, a je stejného druhu jako intuice.

Události které jsou prožívány ve snu jsou idejemi vytvářenými myslí, a za nimi je ten kdo si sen uvědomuje. Ve skutečnosti k žádným událostem nedochází, neboť jsou pouhou mentální projekcí vytvářenou v mysli. Stejně tak je tomu i v bdělém stavu, a pokud bychom dokázali proniknout dostatečně hluboko do své mentální bytosti, nalezli bychom hlubší část své mysli, která promítá naše vlastní bdělé jáství. Abychom si to mohli uvědomit, museli by jsme dokázat stát stranou svého bdělého stanoviska tak, jako dokážeme po probuzení stát stranou od stanoviska svého snu. Bdění, sen a hlubší jáství jsou tři stanoviska jedné a téže mysli, a všechny jsou částmi naší kompletní osobnosti. Regenerace našeho organismu probíhá ve stavu hlubokého spánku beze snů.

Většina našich snů není důležitá, protože jsou často dramatizací fyzického vyrušení, výsledkem nahromaděných zážitků a zkušeností v podvědomí. Jsou utvářeny mechanicky, a tak neznamenají nic důležitého. Některé ale mohou být i významným poselstvím vyššího Jáství. Sny přicházejí z několika různých důvodů, a proto bychom měli být ostražití, když se budeme snažit vysvětlit jejich jednotlivé události. Některé části snu mohou představovat podvědomá přání, potlačené emoce a bylo by omylem činit z nich metaforu odpovídající budoucím událostem. Snové mysli stačí pouze jedna vzpomínka, idea nebo emoce, aby okamžitě vznikl celý řetězec asociací blízkých nebo vzdálených, logických nebo fantastických. Tyto obrazy snadno vytváří a promítá do svého vlastního snového světa.Většinou se jedná o směs utvořenou z minulých událostí, a také o odhalení toho co se v mysli odehrává když se imaginační schopnost uvolní z běžného vybavení člověka a vytvoří sebeklamající iluze vytvořené na základě zkušeností nahromaděných z předešlého dne.

Obvykle není sen kompletním útvarem, ale je smíchán z oddělených snových okamžiků, a z nahodile promíchaných útržkových fragmentů. Proto je většina snů bezcenná a nic nedokazující. Převažují sny, které jsou mlhavé a nesouvislé, než aby měly svůj význam, ale některé mohou být velmi živé a logické, jako by byly převzaty z bdělého stavu. Jakmile vstupujeme do svého soukromého snu, stává se tvořivá síla mysli zcela mimořádnou, když vytváří snový svět se zdánlivě nezávislými žijícími osobnostmi. Když spíme hrajeme několik rolí v jediném snu současně, a zároveň vytváříme i různá prostředí. Veškerá prožívaná zkušenost ve snu je pro nás naprosto reálná i hmotná pouze do té doby než se probudíme a shledáme, že svět snu je pouze světem mentálním.

Špatný charakter člověka se projevuje i v jeho snech, když jim svou povahu vnucuje, a tak se zároveň stává sen jeho sebeodhalením. Podle některých nauk se dá pokrok žáka měřit podle vzrůstajícího očístění, projevujícího se v jeho snovém životě. Můžeme mít sen čistě v symbolické formě, která se může zdát směšná, ale po výkladu odhalí svůj plný význam. Tak jako události bdělého života ovlivňují náš sen, tak i on ovlivňuje náš život. Málokdo ví, že mohou být sny vědomě přetvářeny na souvislé logické zkušenosti. V okamžiku, kdy usínáme, je možné přejít do vědomého spánku. Pokud k tomu dojde, uvědomíme si, že měřitelný prostor kolem nás, pocit tvrdosti a pevnosti předmětů v našich rukách není nic jiného, než mentální výtvory mysli. Přesto je poměrně vzácné, když si někdo během spánku uvědomuje že sní. Náš život v bdělém stavu se velice podobá stavu snu. V obojím jsou naše zkušenosti utvářeny pouhými idejemi. Bdělý stav je utvářen Světovou myslí, ale svět snů je většinou produktem naší podvědomé mysli.

Většinu z toho co prožíváme v bdělém stavu nevytváříme záměrně předem, a stejně tak je tomu i v našem snu. Nemůžeme ani přesně předpokládat naše chování a reakce v situacích, které se v nich objeví. Z toho je patrné, že náš bdělý stav je jakýmsi druhem spánku, ze kterého se máme probudit, stejně tak jako se probouzíme ze snění ve spánku, když jsme dostatečně odpočati, nebo když nás někdo nebo něco probudí. Každý z nás se může probudit z této iluze života, když budeme vyčerpáni nespočetnými druhy zkušenosti z mnoha inkarnací, nebo když se objeví duchovní učitel, aby nám odhalil pravdu. Naše činy a přání z dřívějších inkarnací předurčují velkou část přítomné inkarnace. My však nevidíme spojitost mezi touto příčinou a následkem, jsme jako snící uprostřed spánku, do té doby než nám někdo kdo má insight neukáže a nevysvětlí souvislosti. Pouze ten kdo realizoval nejvyšší poznání ví, že když sní je jeho snový svět mentální, a stejně tak ví, že v bdělém stavu je i jeho bdělý svět mentální.

* * *

Paul Brunton ► „Sen může být triviální nebo důležitý, inspirovaný nebo všední, věštecký nebo symbolický, nelogický nebo významný, fantazií nebo odhalením, hrůzostrašný nebo příjemný, povznášející nebo degradující, ozvěna dne nebo výmysl noci, z jiného světa nebo z tohoto, rychle zapomenutý nebo dlouho pamatovatelný – může být čímkoli, neboť možnosti práce mysli jsou velice různorodé.“

* * *

Volně zpracováno podle knihy ► Zápisky Paula Bruntona ► Svazek 13. RELATIVITA

► FILOZOFIE ► MYSL

► ©2015 Připravila: ALENA pro ►http://alenapundy.blogspot.cz

O KLÍČI K DUCHOVNÍMU SVĚTU

Každý člověk se vlastně snaží nalézt cestu k onomu štěstí, na které má právo. Vyumělkované radosti moderní doby mají za úkol skrýt její nudu, prázdnotu, nespokojenost nebo utrpení. Běžný člověk žije v zajetí svých malicherných starostí a zájmů, spoután svým vlastním egem a udržován v klamu, že toto je vše čím on je. Proto není divu, že nezná svou vyšší přirozenost, své spojení s Božstvím. Je ztotožněn se svým jástvím a s jeho fyzickými smysly, aniž by se zastavil mezi myšlenkami a zjistil co je vědomí samo o sobě, nesmíšené s žádnou myšlenkou. Vědomí je prvotní, všechny myšlenky vznikly později a ono umožňuje jejich existenci. Mysl je naším pravým Jástvím, ale všechny objekty, které známe jen jako myšlenky, pravé nejsou. Ztotožňujeme své myšlenky a emoce s našim skutečným Jástvím, přestože ve skutečnosti jsou mimo něj. Naše duchovní Já se nachází mimo čas a prostor v tichu bez myšlenek. Pochopení mystéria mysli je klíčem k duchovní realizaci.

Nedostatky v našich názorech na svět, úroveň našeho chápání a schopnost odvozovat správné úsudky se nejlépe projeví jakmile budeme muset čelit problémům a situacím všedních dnů. Význam a cíl našeho života je spojen s významem a cílem Vesmíru. Ti kteří pochopí, že člověk existuje v mysli a ne ve hmotě, mohou být šťastni, protože tato pravda je utěšuje v utrpení, vede v meditaci a prozařuje jejich úvahy. Kdo chápe iluzornost svého ega, může být v jakékoli kritické situaci klidný a nevzrušený. Když pochopíme, že věci neexistují mimo mysl, a že jejich existence je pouze mentální, pak již nebudeme po nich tolik toužit a dosáhneme určité vyrovnanosti. Jakmile si začneme uvědomovat mentální povahu naší zkušenosti, budeme přijímat měnící se události nezúčastněně. Získáme vnitřní rovnováhu, budeme i nadále žít ve světě, ale nebudeme z něho. Jakákoli činnost pak nebude moci zničit náš vnitřní mír. Pak budeme vědět že naše životní zkušenost může být bez hranic nebo omezená stejně tak jako naše vlastní myšlenka.

Jestli uděláme ze svého života něco hodnotného nebo ne, to závisí na naší mysli. Co jsme se naučili v minulosti, to o čem přemýšlíme nyní, a to co očekáváme od budoucnosti se spojí a ovlivní dosažený výsledek. Jestliže dostatečně dlouho a silně udržujeme určitou myšlenku, tak se zajisté projeví zevně v určité události nebo okolí. Abychom mohli začít žít skutečný Život a nepřerušený mír, měli bychom uznávat za skutečnost pouze Mysl, a zároveň musíme pátrat za hmotou i za egem. Uvědomění si mentální povahy celé naší životní zkušenosti, nám umožní přijímat měnící se události nezúčastněně. Uvidíme spojitost zevních událostí s vnitřním zaměřením našeho myšlení. Pokud získáme duchovní zkušenost a pochopíme ji, nebudeme vykládat život v pojmech neživé hmoty ale ve výrazech mysli. Poznávat zevní svět můžeme jen díky prvku uvnitř naší mysli. Ten nám umožňuje uvědomovat si sebe, což je klíčem k uvědomování si světa.

Aspirant filozofie používá k dosažení duchovního uvědomění své myšlení a představivost, aby se dostal za myšlení a vyřadil jej. Přemýšlení o nehmotné přirozenosti Mysli a o jejich zázračných tvořivých silách, vede k jejich rozvinutí. Úspěšná a ega prostá koncentrace vede k získání těchto sil. S jejich rozvíjením je nutné také vyvinout silný smysl pro zodpovědnost. Milost je udělí, a může je také odejmout. Jestliže člověk využívá tyto schopnosti k sobeckým a nemorálním cílům, pak je postupně nebo náhle ztratí. Chápat pravdivost a důsledky mentalismu, znamená chápat skutečnou hodnotu tvořivých představ a kladných sugescí. Pro vývoj a vnitřní růst každého člověka je důležité, jakou má sám o sobě představu. Svou budoucnost ovlivňujeme svými myšlenkami. Pokud se pozvedneme k našemu božskému zdroji a budeme kontrolovat své intelektuální ideje, můžeme začít neuvěřitelným způsobem řídit svůj zevní život.

Cvičením meditace budeme zvyšovat svou vnímavost, pročistěním charakteru povzneseme svou osobnost. Uplatňováním ideálů a vyjadřováním etiky budeme jednat mravně a tak lépe sloužit ostatním. Překonat přitažlivou sílu světského přání můžeme jedině tehdy, když budeme schopni překročit myšlenku-svět ve svém vědomí. Uvědomování myšlenek dokazuje existenci vědomí. K tomu potřebujeme znát nauku mentalismu, která nám poskytuje způsob jak nově a pravdivě pohlížet na svět a své tělo. Její správné chápání nám bude přinášet sílu, staneme se pozorovatelem, který vidí veškeré činnosti a zaznamenává myšlenky těla a intelektu. Budeme vnímat i emoce, ale neztotožńovat se s nimi. Budeme plnit vůli Boha, když budeme hledat život v mysli a ne ve hmotě. Začneme odhalovat vnitřní přirozenost lidí a vnitřní význam událostí. Pochopení významu života přichází s poznáváním přirozenosti naší mysli.

K poznání skutečnosti můžeme dojít správným a hlubokým uvažováním, čistou vírou nebo prostřednictvím někoho kdo ji již zná. Ať už je to jakýkoli způsob, je to možnost pozvednout se k novému uvědomění. Studium a provádění mentalismu přivádí člověka k uvědomění si své duše. Ale protože jsme zajatci svých vlastních minulých myšlenek a postojů, musíme se osvobodit novými myšlenkovými zvyky, a to může nastat pomocí záblesku vzešlého z ultramystické meditace..Pokud plně nepochopíme pravdu mentalismu, tak mystéria nacházející se za ním mohou být pochopena jen nejasně. Pokročilá mystická zkušenost do které nebyly vneseny předsudky, vede k pochopení nebo praktickému potvrzení nauky mentalismu. Jestliže si uvědomíme, že radosti a zármutky zevního světa nejsou nic víc než stavy mysli, a pokud všechny myšlenky, pocity a přání jsou přesunuty z nepravdivého ega do pravdivého Já v našem středu, automaticky se rozpustí a nastane duchovní realizace.

Kdo usiluje o dosažení vyšší mystické zkušenosti, neuspěje pokud přijímá svět jako hmotnou věc. Od materialismu nás může osvobodit pouze pochopení, že vesmír není hmotný ale mentální. To přináší pocit svobody, protože materialista je uvězněn v nepravdivé víře že svět hmoty je skutečný. Duchovním se stáváme, když pochopíme že všechny objekty jsou mentální, a odhalíme prázdnotu hmoty. To nás přivede do oslnivého světla pravdy. Pokud chceme uniknout materialismu, nesmíme se stát následovníkem nějakého psychického kultu nebo náboženské víry, ale musíme prozkoumat svou myslí pravdu hmoty a nakonec odhalit trvalé pochopení její mentální Přirozenosti. Pokud by se materialista zamyslel nad mystériem konečného pozorovatele a byl by schopen zabývat se tak abstraktním námětem, oprostil by se od svého materialismu a stal by se mentalistou.

Věčné pravdy musí být vnášeny do naší běžné zkušenosti. To co jsme se naučili z nauky, kterou jsme přijali, musíme přezkoušet v každodenním životě. Jedině tak se ukáže jak jsme ji pochopili, a zároveň si ověříme její skutečnost a pravdivost. Nauka která nejde použít pro život je chybná. Skrze duchovní experimenty, omyly a neplodné nauky nacházejí mnozí lidé svou cestu k pravé filozofii a skutečnému hledání. Můžeme se považovat pouze za individualitu podléhající smrti, anebo se pokládat za Univerzálno a být nesmrtelní. Je lépe být tím co je nekonečné, bezčasé a věčné, přijímat celý život jako své bytí a neoddělovat se od něj. Je však těžké vidět svou vlastní bezvýznamnost uprostřed tohoto nekonečného procesu. Přijímejme celý život jako své bytí a neoddělujme se od něho. Je to ale ten nejtěžší úkol, protože vyžaduje abychom viděli svou vlastní relativní bezvýznamnost uprostřed tohoto nekonečného procesu.

Veškerá naše lidská zkušenost se odehrává v mysli. Každá událost je vmýšlena do vědomí. Mystická zkušenost nám zprostředkuje zmizení celého vesmíru, a tím nám umožní abychom si byli vědomi jen svého vědomí. Podobná zkušenost se dostaví i umírajícímu člověku. Mysl soustředěně přemýšlející o sobě samé dovede hledajícího dál než jeho představivost a logika. Správnou znalost sebe sama získá, když obrátí celou pozornost od myšlenkových pochodů a vyhledá své vlastní bytí. Usilovným a soustředěným myšlením, hlubokou meditací a odstraněním překážek které nám brání, můžeme umožnit aby se v nás rozžalo světlo. Protože celá lidská existence včetně zevní zkušenosti je mentální, můžeme nalézt trvalé a pravé štěstí jedině v mysli zbavené všech myšlenek, v onom vnitřním míru, který překračuje intelektuální chápání. Můžeme nabýt zkušenost mentálního odhalení a zjistit, že svět je formou, kterou na sebe bere vědomí.

Běžné vědomí, které nám umožňuje vnímat tento svět, čas a prostor je jen nepatrnou částečkou ze schopností Mysli. Ať už procházíme jakýmkoli stavem vědomí, Mysl se nemění, protože je jeho skrytým zdrojem. Je naprosto mimo dosah lidského myšlení, protože je absolutní, bezčasá a nehmotná. Proto bývá nazývána Velkou Prázdnotou. Tato Nekonečná Mysl je nazývána Bohem, Duchem, Bráhmou a hledající musí dojít k poznání, že jeho individuální vědomí vyvěrá z tohoto velkého zdroje a nakonec se do něj navrací a v něm mizí. To je to univerzální a neosobní Bytí, které všichni hledají. Myšlenky nemohou vznikat bez prvotní existence Mysli, a bez ní bychom si nemohli uvědomovat vesmír. Pokud myšlenky existují, jsou součástí reality Mysli která vytváří reálný jev světa pro vědomé bytosti které se v něm nacházejí. A tak svět i jáství existuje ve vědomí, a není ničím jiným než Vědomím samotným. Člověk nemůže skutečně vlastnit nic kromě svého vědomí, vše ostatní jsou pouhé myšlenky, které se objevují a zase zanikají ve světové Mysli.

Když si uvědomíme pravdu mentalismu nejen díky myšlence, ale také díky hlubokému citu a zkušenosti, přichází největší odhalení našeho života. Toho dosahujeme až po mnohých vtěleních, jakmile je naše mysl dostatečně rozvinuta aby tuto skutečnost mohla přijmout. Jakmile budeme konfrontováni s plným významem mentalismu, odhalíme, že svět je klamem mysli a jeho skutečnost není jistá. Pravá skutečnost může být odhalena pomocí Hledání a mentalistických cvičení. Pokud budeme v mentalismus věřit a aplikovat ho, otevřou se nám velké možnosti. Mentalismus poskytuje nový a pravdivější pohled na svět, naše tělo, i na náš život. Jeho ideje nás mají povzbudit a dát nám pocítit, že to co je za vesmírem, je i za námi. Porozumění způsobu jakým mysl a smysly pracují, prolomení bariéry mezi tělem a myšlenkou vede k tomu, že se pochopení stane duchovní zkušeností. To je důležité k poznání a přijetí mentalismu, který je klíčem k duchovnímu světu.

* * *

Paul Brunton ► Naše existence jako lidských bytostí je podmíněna a někdy dokonce ovládána okolnostmi. Často bychom chtěli tyto okolnosti přetvořit, ale udělat to znamená mít vládu a vláda naznačuje nutnou přítomnost moci a moc závisí na vědění. Toto je ospravedlněním filozofie. Když správně chápeme její nauku, že je to mysl, co vytváří svou zkušenost, své okolí, svůj svět, pochopíme z toho vyplývající závěr, že zlepšení našeho okolí může nastat jenom zlepšením našeho myšlení. Myšlenka je tvořivá a my neustále budujeme sami sebe i své okolí vlastnostmi a kvalitou svých myšlenek.

* * *

Volně zpracováno podle knihy ► Zápisky Paula Bruntona ► Svazek 13. RELATIVITA
► FILOZOFIE ► MYSL

► ©2015 Připravila: ALENA pro ►http://alenapundy.blogspot.cz

O POTŘEBĚ DUCHOVNÍHO UČITELE

Jistě si nedokážeme představit jakékoli studium či praxi bez odborníka který je sám již zvládnul. Stejně tak tomu je i v umění rozvíjet jemnou a skrytou duši, které zajisté potřebuje mistra. I ti kteří dávají přednost učit se přímo od života, občas potřebují někoho kdo jim vyjasní tyto udílené lekce. Příroda neustále pronáší vznešené pravdy, ale pokud je nejsme schopni přijímat přímo od ní, pak je musíme přijímat od učitele. Moudrost přichází se zkušeností, ale spoustu námahy a utrpení si můžeme ušetřit pokud ji přijmeme od mudrce, který je ochoten ji sdělit. Celou lidskou historii obohacuje přítomnost duchovně probuzených jedinců, kteří pomáhali jako vůdcové nebo učitelé. V dnešním světě plném bezpráví, napětí a nevědomosti, potřebujeme útěchu a podporu od těch, kteří jsou požehnáni vyšší Silou, která jim odhalila svou existenci. Od nich můžeme čerpat jistotu, že svět je stále řízen vyššími zákony.

Hledající naštěstí není ponechán sám aby pátral po pravdě. Tu a tam se objeví osvícení jedinci, kteří přináší své osobní sdělení o existenci vyšší Síly a o potřebě vyššího života. Žádný hledající není tak moudrý, dokonalý a vyrovnaný, aby nepotřeboval konstruktivní kritiku a odbornou radu duchovního vůdce. Nestačí si vytýčit duchovní ideál, bude potřebovat také někoho kdo pomůže odstranit překážky na cestě k tomuto dosažení. Pokud se začne intenzívně věnovat meditaci, nalezne mnoho překážek v sobě i mnoho těžkostí mimo sebe. Může je překonat snadněji, když se odevzdá vedení zkušeného odborného učitele. Každému, kdo chce své vědomí povznést k vědomí Nadjá, nejvíce pomůže vyhledat člověka, který to již dokázal. V jeho přítomnosti získá vnitřní inspiraci, která jej povede stejným směrem. Učitel umožňuje zrychlený vývoj a inspirované obnovení vnitřního života žáka.

Každý kdo se vážně zabývá hledáním Pravdy, dříve či později zatouží poznat někoho kdo by mu byl nejen přítelem, ale především láskyplným a moudrým učitelem. Takový člověk by měl být kvalifikovaný a osvícený, pravdivý a soucitný. Vždy ochoten pomoci slovem i činem. Dostatečně pokorný a vyrovnaný, aby se mohl stát naším laskavým a bezpečným vůdcem. Ten nás bude schopen povzbudit a povznést až k božství v našem nitru. Od něj můžeme obdržet vedení, inspiraci i Milost. On nás může odvrátit od ega k Nadjá, posílí odhodlání sledovat cestu, a každé setkání s ním rozdmýchá jiskru touhy po Božství. Pomáhá obdržet vyšší stupeň koncetrace, než bychom dosáhli sami. Pozvedne nás k tomu, abychom si vážili pravdy, a pomůže nám odhalit naše chyby v charakteru i myšlení.

Není nutné abychom žili neustále v přítomnosti mistra, stačí se sním setkat na fyzické úrovni jen jednou, třeba i na pár minut. Pokud mu plně důvěřujeme bude utvořeno vnitřní pouto, díky kterému budeme získávat pomoc a vedení. Kontakt s ním se buduje vlastním postojem, vírou, oddaností a poslušnosti k cestě kterou přijmeme. Pouto přitažlivosti mezi učitelem a žákem je tak silné, že přetrvává z inkarnace do inkarnace. Být pravým žákem znamená, mít víru v mistra, být poslušný jeho příkazům, být oddaný i věrný, a udržovat neustálou vzpomínku na jeho přítomnost i podobu. Projevovaná úcta mistrovi je založena na víře, že Nadjá pracuje jeho prostřednictvím. Žák bude procházet obdobím zkoušek, a to co je latentní v jeho charakteru bude uvolněno. Tak bude mít možnost pročistit charakter od egoismu a animálnosti, dříve než přistoupí k intenzivnímu mystickému výcviku.

Hledající může pomáhat vedení Nadjá, tím že přijme vhodného duchovního učitele, nebo mu může bránit tím, že bude lpět na vedení svého ega. Abychom se vyhnuli pozdějšímu zklamání, musíme se zbavit iluze, že mistr je dokonalý člověk. I přes své dosažení je stále tím kdo lidsky chybuje. Nemůžete ho soudit ani podle vzhledu jeho těla, protože skutečné dosažení je v jeho mysli. Není to fyzické tělo učitele se kterým máme být v kontaktu, ale jeho vnitřní bytí. Ten kdo mluví z inspirace Nadjá, může zaujmout pouze ty, kteří jsou již připraveni, a dostatečně citliví. Najít nesobeckého, zkušeného a odborného vůdce, je pokládáno za mimořádně dobrý osud, a žák by se měl podrobit jeho vedení. Začne-li opravdově sledovat Cestu s Mistrem, nebude moci ji opustit, aniž by byl později přinucen samotným životem se k ní navrátit.

Je to právě Nadjá co nás vede k tomu, abychom hledali jiného člověka, který bude zprostředkovatelem mezi námi a tím co je v nás božské. Jakmile hledající shledá, že jakékoli snahy o sebezdokonalení se pohybují v kruhu a že se jeho ego nezamýšlí vzdát a odevzdat se Nadjá, v tu chvíli je pro něj potřebná zevní pomoc. Realizaci můžeme uskutečnit částečně vlastním úsilím, ale rozhodující je milost Nadjá, která může být projevena i skrze duchovního učitele. Jeho milostí můžeme obdržet i záblesk toho nejvyššího co můžeme dosáhnout. Pokud se hledání Nadjá prostřednictvím mistra stalo neúspěšným, je třeba se obrátit do nitra a navázat kontakt s Bohem prostřednictvím vlastní Duše. Pokud se k ní budeme modlit, meditovat o ní a poslouchat její intuitivní vedení, nebudeme potřebovat žádného lidského zástupce.

Jestliže silně netoužíme po pravdě, můžeme se setkat s tisíci duchovními mistry, ale nepoznáme kým jsou, ani nás jejich přítomnost nepovznese. Ti, kteří hledají učitele si mohou vybrat kohokoli, kdo je jim blízký, inspiruje je, jeho nauka je oslovuje a jsou schopni od něj telepaticky čerpat vnitřní pomoc díky oddanosti, spřízněnosti a vnímavosti. Musí být ale náležitě pokorní aby byli ochotni uznat, že jeho moudrost je mnohem větší než ta jejich. Důležité však také je aby jeho myšlení bylo sourodé s myšlením žáka. Ve skutečnosti ale neexistuje žádný výběr, protože žák jedná podle předurčení. Proto může osudové setkání žáka s touto pokročilou duší vyvolat pocit již dřívější známosti.

Společnost osvícených lidí burcuje ty, kteří dlí v temnotě aby hledali světlo, a urychluje vývoj těch, kteří se již hledáním zabývají. Pokud člověk zapomene na své božské spojení, je mu připomenuto proroky, učiteli a mudrci. Každá osoba kniha nebo umělecké dílo, které nám připomíná naše božštější Já, je pro nás do této míry učitelem. Nauka je vždy nějakým způsobem dostupná, a dokonce i sám Život pomocí různých situací se o to postará. Pokud učitel ve fyzické podobě není dosažitelný, můžeme se setkat s jeho spisy, nebo může vejít do našeho mentálního života během nečinnosti, rozjímání nebo meditace. Ten, kdo ovládl svou mysl, může ovlivnit mysl druhého člověka přímo, na dálku i prostřednictvím spisu.

Každý touží po štěstí, a většinou si ani neuvědomí, že je závislé na pochopení života, které přichází pomocí insightu a ten závisí na správném poučení přijatém od kompetentního učitele. Pouhé ego nás nemůže pozvednout do vyšší dimenze a nebude ochotno přivodit svou vlastní zkázu, ale dovede nás nakonec k bodu, kde si uvědomí, že dále jej může vést pouze nějaká síla mimo něj. Pak můžeme začít usilovat o milost mistra, který nám může být prospěšný tím, že vytyčuje správnou stezku, odhaluje naše omyly, a dodává nám popud a sílu soustředění ke cvičení meditace. Bude nutné opustit některé své názory abychom mohli přijmout nové a pravdivější. Pod vedením mistra nebudeme osvobozeni od dělání chyb, ale bude jich méně a budou rychleji napraveny než bez něj.

Každá upřímná prosba hledajícího zaměřená k bohu, přinese časem přímou pomoc prostřednictvím nějakého člověka. Ten kdo začne silně pociťovat touhu po pravdě, by mněl hledat duchovní vedení, a zdroj, který ho poučí o duchovní pravdě. Spoléhat se pouze na nezávislost a vlastní úsilí není příliš vhodné. Daleko lepší je pracovat pod vedením zkušeného Mistra, který nás vede bezpečně vzhůru, mimo klamné vedlejší cestičky, a takto může bezpečně dospět naše vědomí k tomu, co skutečně představuje nejvyšší Pravdu. Bude nás inspirovat, vést a ukazovat nám svět, tak jak jej vidí Nadjá. Pro každého hledajícího je to pouze jediný člověk na světě, který mu takto může pomoci. Pokud jej nebude moci najít, tak bude jeho hledání něco chybět.

Dokonalý Mistr bývá těžko k nalezení, ale naštěstí je možná i náhrada ve formě inspirovaného spisu, který on napsal. Na úplném začátku hledání pomůže i inspirovaná kniha, která se může stát účinným učitelem, může ho připravit pro přijetí Mistrem, až mu Osud dovolí ho mít. Setkání s inspirovanou knihou nebo osvíceným člověkem otevírá možnost postoupit rychleji z nižšího stanoviska na vyšší, odhaluje pravdy, které by jinak pro nás byly vzdálené a odhaluje naše chyby v myšlení a chování. Skutečný hledající se bude po celý život vytrvale držet spisů osvícených mistrů, protože díla těchto mistrů jsou ze všech nejpravdivější. Vynikající díla filozofů a mystiků všech dob, mohou do našeho života vnést trochu citového, inspirujícího a intelektuálního vedení, možná i povzbudit sílu naší vůle. Během čtení může být vytvořeno mentální spojení s jejich autory, a získána tak pomoc a povzbuzení.

Pokud není možné získat přístup do společnosti mistra, můžeme meditovat na odkaz duchovních vůdců minulosti, kteří zanechali svá poselství. Kvalifikovaní mistři jsou dnes opravdu vzácní, a také je málo hledajících, kteří jsou způsobilí s ním pracovat. Můžeme procestovat mnoho zemí než nalezneme jediného osvícence. Bude zapotřebí určité pokory i bystrosti, abychom se k němu dostali a on nám pomohl svým věděním, zkušeností a moudrostí. Pravý učitel se snaží aby jeho žáci sami dosáhli realizace a nesnaží se je k sobě připoutat. Neusiluje o to aby jej následovali jako člověka, ale aby následovali světlo, které bylo zažehnuto v jejich vlastních srdcích. Jakmile bude vztah mezi ním a žákem dostatečně upevněn, musí žák k cíli pokračovat sám. Tak je každý člověk nakonec svým vlastním učitelem, když ho jeho Duše přivede sama k sobě.

* * *

Paul Brunton ► „Jste-li ochotni přijmout dar Milosti, kterou pravý učitel vždy přináší, protože jste byli ochotni mu věnovat svoji víru a oddanost a věnovat ji ne proto, že on by ji nebo cokoli jiného pro sebe chtěl, ale proto, že je čistým průchodem pro sílu našeho vlastního Nadjá, pak můžete očekávat, že vaše minulost bude vymazána tak, jako hříchy budou odpuštěny a bude vytvořena jasnější budoucnost podle toho, jak se ve vás rodí nové síly".

* * *

Volně zpracováno podle knihy ► Zápisky Paula Bruntona ► Svazek 2. HLEDÁNÍ

► ©2015 Připravila: ALENA pro ► http://alenapundy.blogspot.cz

O ODCHODECH DO ÚSTRANÍ

V dřívějších dobách bývalo zcela přirozené, aby se duchovně zaměřený člověk stáhl do ústraní kláštera nebo tichého místa v přírodě. Dnešní moderní lidé jsou nuceni žít většinou v rušné a neklidné společnosti. Pracují a žijí ve velkých městech, a málokdy si najdou čas uvažovat o metafyzických a mystických námětech. Neklid a shon městského života způsobuje napětí a působí nepříznivě na nervový systém. Ať trávíme svůj pracovní den na rušném pracovišti nebo se bavíme v hustě zalidněných prostorách, potřebujeme alespoň krátké denní období samoty a klidu. Vždyť i v přírodě můžeme vypozorovat období energetické činnosti střídající se s obdobím osvěžujícího klidu. Ale většinou jsme příliš netrpěliví nebo pomalí k tomu abychom byli ochotni snížit tempo překotného myšlení naší moderní mysli.

Většina lidí je vedena k tomu, aby získali to co ještě nemají, jsou trvale nespokojeni s tím co mají aniž by mohli pocítit vnitřní mír. Zdá se, že toho ve světě můžeme tolik získat, a přitom nejsme schopni získat vnitřní mír, který je jedinou věcí kterou opravdu potřebujeme. Ženeme se za svými touhami a zábavou tak intenzivně, až je naše pozornost trvale zaměřena ven, a jen vzácně do nitra. Snažíme se setrvat v neustálé činnosti, což souvisí s neklidem naší mysli. Lidé, kteří jsou neustále ponořeni v činnosti svých pěti smyslů nemohou chápat mysticismus ani nebudou nakloněni jeho provádění. Takováto přílišná extroverze způsobuje nevyrovnanost v životě člověka.

Pro běžného moderního člověka je problémem sedět klidně mentálně i fyzicky a přitom se nenudit.. Čas vyčleněný pro studium, modlitbu a meditaci může být zpočátku povinností, ale nakonec je potěšením. Dočasné odchody ze světa a občasné stažení do ústraní jsou hodnotné, protože pročisťují mysl od vlastních přání, a uklidňují srdce vzrušené znepokojujícími událostmi. Získáme možnost pozvednout mysl nad nenávist, obavy a chamtivost negativních sugescí našeho okolí. Pokud si každý den najdeme chvíli abychom zapomněli na svět s jeho záležitostmi, a vzpomeneme si na Nadjá a jeho mír, bude to velebné a povznášející úměrně s oddálením od našeho ega. To nám pomůže vytvořit si vnitřní zdroj, ze kterého můžeme čerpat budeme-li čelit zevním životním krizím.

Život bez meziher ticha nemůže mít žádnou skutečnou hodnotu. Náš život ji získá teprve tehdy, když jej budeme obohacovat o chvíle ticha. Je dobré využívat i krátké okamžiky během dne k pozvednutí své mysli na vyšší úroveň. Moderní způsob života nás nutí stále k činnosti, která nás okrádá o klid, soukromí, vyrovnanost a ticho. Život v rušném velkoměstě bude pro hledajícího snesitelný jedině tehdy, pokud do něj zahrne i odchody do ústraní, protože pouze v nerušené samotě lze nalézt Boha. Tyto odchody nám umožní dosáhnout míru který přichází prostřednictvím meditace a zevní umírněnosti, ten bude později upevněn v našem nitru, a budeme jej pociťovat i uprostřed shonu moderního života.

Chvíle ticha a samoty vyvažují dobu strávenou v zevním prostředí a zevních činnostech. Vstup do tvořivého ticha je nutností, která nám umožňuje vytvořit podmínky pro intuitivní vedení, učení a inspirující mír duše. Zbavuje nás mentálního napětí a negativních citů. Pokud budeme odhodláni a neoblomně vytrvalí, můžeme se vymanit ze společnosti aniž bychom museli odejít natrvalo do kláštera, a v těchto okamžicích získáme tu nejlepší část sebe sama. Naučíme se dočasně stáhnout ze své vlastní mysli a těšit se z míru, který takto nalezneme. V takovýchto chvílích se odpoutáme od své zevní role ve světě, od svého osobního já, a prostě jen „jsme“. Má-li náš život být hodnotný a uvědomělý, musíme si také najít volný čas, soukromí a klid.

Světským stresům můžeme čelit ústupem do samoty a ticha, nebo pěstováním vnitřní odpoutanosti. Současní lidé žijící v rušných městech mohou žít skutečným duchovním životem, aniž by museli přestat plnit své povinnosti v rodině, společnosti nebo v zaměstnání. Stačí jen aby se čas od času uchýlili do ústraní a samoty venkova či přírody za účelem meditace a studia. I uprostřed ruchu velkoměsta by si měli denně nalézt půl hodiny až hodinu pro modlitbu a mentální klid, které jsou pro ně důležité. Přijde doba kdy se stane potřeba pocítit mír natolik naléhavou, že dočasný odchod do ústraní se bude jevit jako to nejlepší rozhodnutí. Jestliže se můžeme stáhnout z ruchu a chvatu městského života do svého pokoje nebo místa na zahradě, nemusíme prchat do hor nebo klášterů.

Největší užitek z dočasného odchodu do ústraní získáme pokud bude stráven o samotě v přírodě, kde se nám nejlépe podaří osvobodit vědomí od napětí vznikajícího zevní činnosti, a získat úlevu od pout vytvořených životem v osobním egu. Cvičení oddanosti a meditace je snadnější provádět v místech kde panuje klid mír a krása. Daleko lépe se vyrovnáme s nesnázemi našeho života, když budeme v odchodech do ústraní hledat intelektuální klid, mentální pasivitu a citovou nezúčastněnost. Tyto odchody jsou potřebné pro vnitřní život , světlo a sílu. Chvíle strávené v hlubším myšlení nám umožní získat silnější víru pro život a jasnější rozhled pro činnost. Trvalé odchody ze světa starostí a břemen zodpovědnosti mohou být oprávněné, ale daleko více budou oprávněné pokud bude odchod pouze dočasný. Po návratu z pobytu v ústraní se můžeme cítit uvolněně a míruplně i když se nám nepodaří dotknout se vyššího stavu.

Naprosté a trvalé odloučení od světa není nutné ani správné. Můžeme být Hledajícími tam kde nám to určí náš osud, ať je to v rodině nebo okruhu příbuzných. Jedině tak se můžeme naučit potřebným lekcím aniž bychom unikali do trvalé samoty. Život za zdí kláštera bez možnosti návratu do světa je nevyvážený stejně tak jako život pouze ve světských činnostech bez možnosti občasného odchodu do samoty. Duchovní rovnováhu můžeme udržet životem v činnosti prokládaným občasnými obdobími odchodu do ústraní. Takovéto střídání nám pomůže prohloubit víru, osvěžit chápání, znovuzískat duchovní sílu a vyjasnit vnitřní pohled. Přechodné a příležitostné stažení se ze světa potřebné k tomu, abychom byli sami s přírodou a svou duší, nám přinese velký užitek.

Návraty z dočasného ústraní do rušného světa nejlépe prověří to co jsme dosáhli. Rušné město může být dobré k praktickému přezkoušení jak žijeme pravdou, kterou se snažíme poznat. Během krátkých odchodů ze světa obnovíme svůj vnitřní klid a učiníme svůj život opět hodnotným. Nádherný klid může zaplavit naši mysl, když se nám podaří oddělit se od světských starostí a obnovit spojení s Nadpozemským. Dnes je zapotřebí střídat meditační ústraní a praktickou činnost, a přecházet mezi těmito dvěma nutnostmi vyrovnaného života. Samota je potřebná, aby vyrovnala život ve společnosti. Život zaměřený pouze vně do myšlenek a činnosti není vyvážený. Kromě odchodů do ústraní o víkendech nebo o dovolené, by měl hledající alespoň jednou denně přerušit svou činnost a obrátit svou pozornost do nitra v tiché meditaci.

Musíme dát své mysli příležitost, aby se v určitých obdobích stáhla z nekonečné činnosti, při které se zaplňuje světskými, malichernými a osobními myšlenkami, které je třeba nahradit ústřední myšlenkou na Nadjá. Rozhodně stojí za to stáhnout se na chvíli z rušného světa s jeho zmatky a potížemi, do velebného ticha a nesmírného míru který můžeme nalézt na hluboké úrovni v sobě samém. Každodenní odchody do ústraní nám pomohou snášet klidněji a statečněji těžkosti světského života. Život ve světě nás učí ovládat svou hrubší přirozenost a pěstovat svou inteligenci. O své vnitřní přirozenosti a mystickém rozvoji můžeme získat poučení pouze ve chvílích ticha strávených se sebou samotným. Tím vytvoříme podmínky nanejvýš potřebné k tomu abychom se naučili klidné koncentraci, sebezkoumání a odpoutávání od sebe.

Mnozí namítají, že mají příliš mnoho problémů a starostí, které rozptylují a zneklidňují jejich mysl, a proto nejsou schopni nalézt čas ani úsilí potřebné pro meditaci. Přitom si neuvědomují jak naléhavě ji právě oni potřebují. Moderní civilizace se svými přelidněnými městy nemusí bránit mystickému vývoji člověka, pokud odhodlaně setrvá ve vnitřní harmonií s přírodou a bude se pravidelně setkávat s Nadjá. Ten kdo si nenajde volný čas pro studium, úvahu a meditaci, ztrácí příležitost mentálně růst a duchovně se rozvíjet. Pokud si hledající najde čas na krátké období aby se stáhl z neustálé fyzické a mentální činnosti, bude takto pěstovat uvědomování si své duše.

* * *

Paul Brunton ► „Filozofie nedoporučuje trvalý styk se společností, ani trvalé stažení se do samoty. Nevychvaluje domov na úkor kláštera, ani klášter na úkor domova. Ani jednomu nestraní žádným radikálním způsobem, ale používá plně obou podle vlastního uvážení. Říká, že v určitou dobu a na určitém stupni bude společnost pro člověka prospěšná nebo dokonce nutná, zatímco na jiném stupni a v jinou dobu bude stejně tak nutná a prospěšná samota. Říká, že zůstat ve společnosti, když cítí vnitřní potřebu odejít do samoty, znamená činit ze společnosti zlo, ale na druhé straně zůstávat v samotě, když ho vnitřní popud nabádá jít opět mezi své spolubližní, je také zcela nesprávné".

* * *

Volně zpracováno podle knihy ► Zápisky Paula Bruntona ► Svazek 3.

CVIČENÍ PRO HLEDÁNÍ ► RELAXACE A ÚSTRANÍ

►http://www.paulbrunton.cz

O STAVECH VĚDOMÍ

Mysl je nejtajemnějším prvkem lidského života, a také tím nejvýznamnějším. Vědomí je její vlastností, pracující na úrovni podvědomí, nadvědomí a běžného vědomí. Existují dva druhy vědomí, jedno je obsaženo ve stále míjejících okamžicích, druhé je věčně přítomné. První probíhá v čase, druhé mimo něj. Běžný člověk zná pouze to první, osvícený mudrc zná oboje. Existují různé úrovně vědomí, přes které může člověk postupovat, ale jen jedna úroveň Skutečného vědomí. Ve vědomí existuje určitá dualita a relativita, protože v sobě obyčejně zahrnuje nějaký objekt, kterému čelí, nějakou ideu s níž se zabývá , nebo nějakou představu, která se v něm objevuje. Meze současného vědomí člověka vytyčují fyzické vjemy a rozumové myšlení. Většinou nejsme schopni pochopit pojem „čisté vědomí“, protože každé uvědomování všední lidské zkušenosti zahrnuje uvědomování si nějakého objektu a bytosti, která to prožívá.

Vědomí je naší podstatou, kterou nemůžeme opustit. Svět se v něm objevuje jako vjem - idea. Ať už se v něm cokoli objevuje, objekt nebo stav, vědomí zůstává neměnným domovem člověka. Jeho myšlenky, smyslové vjemy, city a vášně jsou tímto vědomím vytvářeny nebo z něj promítány, jejich existence je na něm závislá a v něm umírá. Dokonce i bezvědomí hlubokého spánku je formou tohoto vědomí, které překračuje všechny stavy běžně známé. Ono je tím Vědomím, které tak usilovně hledáme. Můžeme jej však naleznout pouze tehdy, když opustíme osobní jáství, které tak dobře známe, a kterému přináleží jen nejslabší možný odraz absolutně skutečného vědomí, které je vlastní Nadjá. Různé stavy vědomí nejsou totéž co čisté základní vědomí samo osobě. Mají různé omezení náležející k nižším úrovním podléhajícím změně. Základní vědomí tyto stavy přesahuje, proto může být nazýváno transcendentálním vědomím.

Když je mysl spojena s vnějším světem, nazýváme to bdělým stavem, když odtáhne pozornost od světa a spojí se svými vlastními myšlenkami nebo fantaziemi, říkáme tomu snění, a když spočívá v klidu sama v sobě bez zájmu o cokoli, nazýváme to hlubokým spánkem. Abychom pochopili význam existence a význam vesmíru, musíme zkoumat kromě bdělého stavu také pravou hodnotu spánku. Ohromující stav spánku a snu spočívá v tom,že v našem nitru existuje něco co je schopno podat zprávu o faktu této zkušenosti. To „něco“ je prvek, který je svědkem - duší. V bdělém stavu zažíváme fyzický svět, ve snu naše zkušenost odpovídá éterickému a astrálnímu světu, a ve stavu hlubokého spánku vstupujeme ještě na vyšší úroveń zkušenosti, která je úrovní Světové Mysli. Skutečné vědomí je tím, co tyto tři stavy udržuje a umožńuje.

Pravdu ve své úplnosti můžeme dosáhnout koordinací a zhodnocením pravdy bdělého stavu s pravdou stavu spánku. Pokud tak učiníme zjistíme že ve spánku leží klíč života a smrti. Srovnání všech těchto stavů nabízí rozřešení skutečné povahy jáství, světa i Mysli. Bdělému stavu je přidělena vyšší kvalita vědomí, než je tomu ve stavu snu. Je tomu tak z důvodu větší užitečnosti bdělého stavu při plnění základního i nejvyššího účelu samotného života. Nemůžeme se zaměřit pouze na jeden stav vědomí, když se snažíme pochopit mystérium člověka.Většina lidí je přesvědčena, že běžná úroveň vědomí je jedinou možnou úrovní. Tím,že člověk považuje jiné formy vědomí za pouhé kopie nebo odchylky bdělého vědomí, nebo dokonce úplně popírá jejich existenci, uzavírá se před nejvyšším insightem a nejvyšším štěstím, které jsou jim jinak otevřeny. Ti kteří tvrdí, že člověk žije trvale v hmotné existenci tohoto světa, zapomínají, že i oni z ní každý den unikají do stavu spánku nebo snu.

Bdělý stav je tím jediným a rozhodujícím momentem ve kterém zde a nyní můžeme získat realizaci. Úspěšná meditace je cestou k dalším úrovním vědomí. Přítomnost fyzického ega v bdělém stavu paralyzuje veškeré duchovní vědomí. Jeho nepřítomnost ve stavu hlubokého spánku paralyzuje veškeré hmotné vědomí. Jakmile se vědomí objeví v čase, bere na sebe různé formy, jejíž každá variace se zdá být reálnou existencí, zatímco ty ostatní se podobají snu nebo dokonce iluzi. Když mentální fakta, emocionální sklony a intelektuální záměry nejsou přítomny v našem vědomí, existují v hlubší úrovni mysli, stejně tak v ní stále existuje samotné ego, i když se naše bdělá existence s příchodem hlubokého spánku zcela vytratila. To naznačuje tajuplnou schopnost naší mysli. Což není možné ve stále měnícím se snu, nebo ve stálém tichu spánku.

Naše osobní ego je přítomno i ve stavu snu, proto je v tomto stavu přítomna také radost a zármutek. Jeho nepřítomnost v hlubokém spánku přináší konejšivý klid a odstraňuje z mysli úzkost. Uvolnění od napětí, které nastává následkem nepřítomnosti ega, dovoluje životní Síle, aby prostoupila každou buňku a tím odstranila vyčerpanost z fyzického těla. Hluboký spánek je cennou protiváhou k aktivitě ega, které se takto ocitá bez objektu pro své vědomí, nebo těla pro svou činnost, a navrací se ke svému zdroji. Pak vládne pravé „Já“. V okamžicích které následují po probuzení z bezesného a nerušeného spánku, se cítíme svěže, odpočatě a klidně. Tyto okamžiky však dlouho netrvají, protože se rychle ponoříme do událostí a starostí nového dne. Existuje hluboká úroveň meditace, ve které zažíváme stejnou zkušenost jako v bezesném spánku, ale podržujeme si své vědomí. Tato úroveň může být popsána jako stav zevšeobecněného bytí, protože zde není přítomno ego se svými myšlenkami, emocemi a touhami.

Kdybychom neupadali do nevědomí, které představuje hluboký spánek, přemíra vzpomínek by ochromila všechny možnosti aktivního života a byla by oslabena naše pozornost. Pokud by mechanismus myšlení nebyl pravidelně uváděn do odpočinku, byli bychom zavaleni nesčetnými nežádoucími myšlenkami a i to nejjednodušší soustředění by bylo obtížné. Vstupem do hlubokého spánku se vracíme do bezesného světa, který absorbuje a dočasně přerušuje naši existenci. Během hlubokého spánku je poznávací schopnost včetně vědomí zahalena nevědomostí. V hlubokém spánku vědomí pokračuje, jinak bychom si nemohli uvědomit, že jsme hluboce a klidně spali. U běžného člověka ve spánku není návrat k Nadjá úplný, proto se probouzí druhý den do duchovní nevědomosti. Pouze mudrc vnáší do spánku vědomí, které má v bdělosti i když ho může ztlumit na pouhou jiskřičku. Během celého svého života jsme neustále přiváděni ke styku se svým božským Jástvím, ale protože naše pozornost je obrácena jinam nemáme z toho užitek a neuvědomujeme si jej.

Ve spánku aktivita vědomí mizí, ale schopnost vědomí zůstává. Pocity fyzického těla, myšlenky ve vědomí našeho osobního jáství a dojmy o vnějších věcech se po vstupu do spánku beze snů vytratí. Přesto se příští ráno vše objeví, protože vše bylo přijato do hlubší úrovně Mysli, Skutečna a Vědomí samotného. Jakmile upadneme do hlubokého bezesného spánku, jsme dovedeni ke zdroji svého bytí pro obnovu svých sil fyzických, emocionálních, mentálních i duchovních. Ve spánku je unavený intelekt uložen k odpočinku ve vyšší mysli, kde nevznikají žádné myšlenky.V okamžiku kdy spánek přechází v bdění se nacházíme ve stavu, kde není žádný objekt. Je to „já“ bez světa, vědomí samo v sobě. Tento stav je prchavý, ale člověk se může naučit ho podržet. Když se vědomí vrací ze spánku nebo když opouští vlastní zasnění, je v příhodné situaci pro vycítění intuitivních pravd.

Sen může být bezvýznamný nebo důležitý, inspirovaný nebo všední, věštecký nebo symbolický, nelogický nebo významný, hrůzostrašný nebo příjemný, odezvou dne nebo výmyslem noci. Může být čímkoli, protože možnosti tvorby mysli jsou různé. Význam některé události nepoznaný na úrovni všedního světa, může být odhalen na snové, meditační nebo psychické úrovni. Jestliže události bdělého života přispívají ke vzniku snu, tak i sny přispívají k bdělému životu. Ve chvíli snu se stává tvořivá síla mysli zcela mimořádnou, když vytváří nezávislé bytosti a svět se všemi předměty. Ve stavu bdělé a snové fáze lidské existence musí procházet myšlenky lidským vědomím. Je tomu tak proto, že tyto úrovně jsou aktivními úrovněmi božské jsoucnosti, v nichž je nepřetržitě tvořivá. Pouze v pasivní úrovni hlubokého spánku je možná absence myšlenek. Naše individuální životy jsou během spánku zcela zastaveny, a vlny osobního vědomí se zcela ponoří do oceánu věčného Bytí.

To co je nazýváno čtvrtým stavem vědomí, má vztah ke bdění, snění a spánku, neboť je jejich pozadím. A toto skutečné vědomí, které se nachází pod těmito třemi stavy člověk zažívá jako osvícení. Čtvrtý stav vědomí není totéž, co hluboký spánek, protože transcendentální bytí není nevědomé. Absolutní vědomí nemůže být jiné než vědomé sama sebe svým vlastním neosobním způsobem. To, že se po spánku se sny, nebo beze snu probouzíme se svou původní totožností , poukazuje na nepřerušovanou existenci Absolutního vědomí v pozadí. Znamená to, že jsme nikdy neopustili své pravé jáství, ať už ve snech nebo v hlubokém spánku, nikdy jsme nebyli jiní, než skutečně jsme ve své podstatě, a že jedinou změnou, která proběhla, je změna našeho vědomí, nikoli vědomí samého. Jedině ve čtvrté úrovni vědomí dosažené pomocí do sebe ponořené meditace, může být na krátkou dobu navozen stav prostý myšlenek bez ztráty vědomí.

Abychom dosáhli čtvrtého stavu vědomí, musíme plně pochopit pravou povahu ostatních tří stavů do té míry, abychom nabyli neotřesitelného přesvědčení, že tyto stavy jsou jen pouhým zdáním uvnitř skutečna. Jakmile k tomu dojde projevením milosti, přeruší se proměnlivé intelektuální stanoviska a citové nálady, pak nemůžeme být zmítáni svými pocity, událostmi nebo okolnostmi. Zavládne nejvyšší moudrost, tak pronikající, že potvrzuje svou vlastní hodnotu. Zde je konečně jáství zcela očistěno a vyváženo ve své vyšší identitě a je tudíž v míru. Tři stavy vědomí, kterými jsou - spánek, sen i bdění - pominou, ale čtvrtý stav zůstává stále v pozadí. Je jím Bytí samotné. Ten nejvyšší princip, který je základem všech věcí je stále přítomen pod těmito třemi stavy člověka, ale on o tom neví. Jeho nevědomost je následkem jeho nedbalosti, odmítáním obrátit se do nitra a upřít pozornost na to co se tam děje. Pochopení podstaty vědomí může být získáno proniknutím skrze všechny jeho úrovně, a ten kdo je získá, se bude nakonec nacházet v samotné přítomnosti univerzálního vědomí, jinak nazývaného Bůh.

* * *

Paul Brunton ► „Cvičení čtvrtého stavu před spánkem: Tajemství úspěšného přechodu do transcendentního stavu je založeno na zachování vědomí, ale nikoli na zachování vědomí sebe. Neboť jestliže si to v okamžiku kdy upadáte do čtvrtého stavu náhle uvědomíte, budete vrženi zpět do normálního stavu. Pocit ega musí proto zcela ustoupit dříve, než může být uskutečněn přechod.. Dokud si ego uvědomuje, co se s ním děje, není možný přechod. Nesmí mu být dovoleno, aby se vetřelo do tohoto kritického okamžiku, avšak ani vědomí nesmí být dovoleno, aby zmizelo".

* * *

Volně zpracováno podle knihy ► Zápisky Paula Bruntona ► Svazek 13.

RELATIVITA ► FILOZOFIE ► MYSL

►http://www.paulbrunton.cz

O LIDSKÉ ZKUŠENOSTI

Jednou z nejcennějších věcí, které život člověku přináší je zkušenost. Ta je důležitá nejen pro naše zaměstnání, rodinný život a společenské vztahy, ale především pro náš charakter a duchovní vývoj. Během našeho všedního života si zřejmě ani neuvědomujeme, že všechny zkušenosti, které nám život přináší jsou důležité. Prožívání životních situací v nás rozvíjí pronikavou inteligenci, jejíž prostřednictvím si jednou uvědomíme nejvyšší význam ze všech – svou Duši. Poučení je nejúčinněji předáváno zkušeností ve škole života, který je procesem, vychovávajícím prostřednictvím zkušenosti a úvahy. Umožňuje napravování omylů a přibližování se pravdě, odstraňuje iluze a dává nám pochopení skutečnosti.

Běh našeho života kontroluje předurčení, které je tím co na nás dopadá z vnějšku aniž bychom k tomu něčím viditelným přispěli, a také osud, který je něčím co vzniká naším vlastním přičiněním. Přestaňte věřit na náhody. Nezapomínejte, že existuje Světová idea, a že v životě s jeho událostmi, příhodami, karmou a příležitostmi je určitý smysl. Naše ego se trpce bouří proti pohromám, které se objevují jakoby náhodou. Musíme se odpoutat od této emoce, a díky tomu výrazně postoupíme na své Cestě. Život nám poskytuje občasnou příležitost ke zlepšení charakteru, ale záleží jen na nás zdali budeme ochotni vidět a opravit své slabosti, nebo jestli dovolíme egu aby v nich setrvalo. Procházíme zkušenostmi, které nás uvážlivě a analyticky poučují, zkrocení nestřídmých tužeb nás posiluje a soustřeďování rozbíhajících se myšlenek nás uklidňuje.

Způsob jakým reagujeme na příjemné a nepříjemné situace v našem každodenním životě, je ukazatelem chápání, které jsme získali. Život je tou nejlepší školou protože nabízí příležitosti získávat ctnosti, ukáznit zlo, živit mysl a vyjasňovat její myšlení. Každá osobní zkušenost může být využita jako prostředek k pochopení toho co je Pravdivé, a může se stát příležitostí k práci na sobě. V tomto fyzickém světě je naše ego školeno, když se učí lekcím, hřeší a trpí, podléhá vášním a pak je zvládá, a reaguje na intuici která ho vede vzhůru. Pokud každá situace, kterou nám život nabídne, je proměněna v zisk pro duchovní růst, pak nemůže být žádná situace skutečně špatná. I nepříznivé prostředí může přispívat k našemu pochopení života a tím k celkovému duchovnímu vývoji. Každá zkušenost nás vede k tomu abychom v sobě rozvíjeli síly, vlastnosti a charakteristiky, které jsou v nás latentní.

Život takový jaký je a jak ho lidsky zažíváme, můžeme skutečně přijmout jedině tehdy, pokud přijímáme existenci vyšší síly za životem a vesmírem, a jestliže věříme, že nekonečná moudrost je jejím přívlastkem. Vyžaduje to silnou víru, abychom důvěřovali, že i uprostřed nejhoršího neštěstí a nejtemnějšího strádání, je to, co se děje, schvalováno a ovládáno božskými zákony, a že to má vyšší význam, který je nutné objevit a řídit se podle něj. Nesmíme se zastavit u zjištění, že život ve světě je iluzí a zároveň bolestnou zkušeností. Musíme jít za něj a objevit skryté vesmírné zákony, a uvědomit si tak nádherný cíl, ke kterému vede celá tato zkušenost světské existence. Měli bychom se naučit získávat duchovní i praktický užitek ze všech našich zkušeností, z příjemných i z bolestných.

V každé situaci je třeba používat rozum , který nás o ní může pravdivě informovat, zatímco osobní city vše zkreslují. Běžný člověk posuzuje každou událost povrchně, ten kdo hledá pravdu, musí pronikat do hloubky. Máme-li každou situaci správně hodnotit, musíme se naučit stát mimo ni v citové odpoutanosti. Pokud se povzneseme nad úroveň jejich zdání a na této úrovni zůstaneme, shledáme, že nám daný problém ukazuje i způsob jak jej řešit. Potíže a těžkosti života k nám nepřichází bez důvodu, bez vědomí a schválení vyšší Síly. Může se zdát, že každá zkušenost má hodnotu pouze v tom, že vede k přemýšlení, ale má také i skrytou hodnotu v podvědomé mysli. Zkušenosti přispívají k výchově vlastního já, a jsou téměř podvědomým procesem, který může mít pro různé lidi rozdílný význam. Žijeme svůj individuální život a zákon vyrovnání nám dává to, co skutečně potřebujeme a naším největším neštěstím je, že si neuvědomujeme své duchovní jáství.

Úvaha a představivost, analýza a předvídání, nám mohou při správném použití nahradit osobní zkušenost. Lidé ale nechtějí přijmout vedení z vnitřních zdrojů úvahou nebo intuicí, ani z vnějšku prostřednictvím morálního poučování nebo z pozorování. Cena za takovou ignoraci je velká, tytéž pošetilé chyby se pravidelně opakují, a tak lidé dávají přednost učit se pod tlakem z vlastního utrpení. Pokud nechceme dojít k pravdě prostřednictvím poučení od těch, kteří ji znají, pak k ní budeme kráčet větší a bolestivější oklikou. Moudrost sice přichází ze zkušenosti, ale nemusíme za ni platit utrpením, můžeme ji stejně tak získat pozorováním u druhých. To co se lidstvo musí brutálně učit utrpením v každé epoše, můžeme se také naučit z filozofie během několika let. Vedení lidí není závislé pouze na tom co se naučí zkušeností, protože to čemu uvěří prostřednictvím víry, je také vede.

Pouhé poučení z minulých zkušeností nestačí k tomu, aby poskytlo potřebné vedení pro současný život. Potřebujeme také ideály, které nám poskytuje intuice, principy a ideje, které nám dává z nitra vyšší část naší přirozenosti a z vnějšku učitelé lidstva a náboženští proroci. Teprve až plně vychutnáme plody své ctižádosti a přehnaných přání, budeme moci správně určit jejich hodnotu, a pak možná pochopíme prázdnotu svého pomíjivého života. Když přijmeme zkoušku se správným postojem a správnými myšlenkami, zjistíme až ona pomine, že tato zkušenost má pro nás velkou hodnotu. Pozvedla nás totiž na vyšší úroveń charakteru, k novému a pravdivějšímu pojetí života. Naše nižší přirozenost je oslabena, vidíme jasněji a postoupíme o další krok na naší Cestě.

Zkušenosti života nepocházejí z událostí samotných, ale z toho co z nich vytěžíme. Procházíme opakovanou zkušeností tak dlouho, dokud se proces učení nezačne realizovat na vědomé úrovni. Jestliže díky tomu nastane změna v charakteru i názoru, nemusí se již dále opakovat. Ze životních zkušeností se učíme nové pravdy, a díky tomu měníme své názory. Pomalu začínáme chápat, že nemůžeme najít trvalé uspokojení ve světských věcech a zevních bytostech, neboť všechny podléhají změnám. Nezdary a zvraty nás mohou přinutit vidět to, co jsme dříve neviděli nebo nechtěli vidět, a to nám dopomůže k lepší vyrovnanosti. Zkoušky se objevují tehdy, když se nacházíme v situaci na kterou nestačíme. Každý problém v sobě nese skrytý význam, každý člověk se kterým jsme ve styku v sobě nese skryté poselství.

Žádná příjemná zkušenost není absolutní, ale nese v sobě i negativní prvek, a stejně tak ta nepříjemná má v sobě prvek vyrovnávající. Náš život trávíme kolísáním mezi radostí a utrpením, zbytek vyplňují všední intervaly, které je oddělují. Životní utrpení se stávají snesitelnější díky tomu, že se střídají s obdobím přinášejícím klid nebo radost a stávají se tak snesitelnější. Učíme se stejně tak z uspokojujících zkušeností, jako z těch, které přinášejí zklamání a utrpení. Lidé si chtějí ponechat pouze radosti pozemského života, a rádi by se vyhnuli utrpení, aniž by si uvědomili, že obojí přichází společně. Utrpení prožíváme především proto, že jsme oddělili své vědomé bytí od univerzálního Bytí. Bolest a utrpení nám tuto pravdu připomínají a nabádají nás k tomu abychom nastoupili cestu domů. Čím více se vzpíráme splnění vyššího účelu života na zemi, tím větší utrpení si způsobujeme.

Stejný druh utrpení může u někoho v důsledku znamenat povznesení k vyšším ctnostem, ale jiní mohou upadat hlouběji do špatných skutků. Rozsáhlá zkušenost ve světě může vést k zoufalství a cynismu, nebo k pokroku pravdy Ducha a jeho potvrzení. Schopnost učit se z takových situací závisí na stupni, do jakého jsme schopni odpoutat se od ega. Někteří vidí v nešťastné události pouze to, že přináší utrpení a neštěstí. Jiní v ní mohou kromě toho také vidět, že napravuje omyly a prověřuje slabosti. Tam kde mohou někteří v pozadí veřejné pohromy vidět boží prozřetelnost, mohou být jiní u téže pohromy utvrzeni v přesně opačné víře. Nemůžeme být osvobozeni od bolesti a utrpení, pokud je naše existence vázaná na tělo a city.

Intenzívní utrpení otupuje schopnost vyššího myšlení, a intenzivní potěšení jej může uspat. Nepříjemná zkušenost poskytuje pravému hledajícímu novou příležitost k tomu aby se oprostil od svých omylů, ale pošetilému člověku pouze dává příležitost k jejímu opakování. Filozofie neschvaluje utrpení a bolest, přijímá je jedině když se s jejich pomocí podaří navodit změnu myšlení, přeměnu srdce a zušlechtěné jednání. Náš chybný způsob myšlení a žití si můžeme uvědomit pomocí utrpení, a tímto způsobem je nám dána příležitost je změnit. I bolestivá a nepříjemná zkušenost nás může vést více k poznání pravdy a smyslu její hodnoty, a tak se pro nás stává krokem kupředu v našem rozvoji. Má-li být náš vývoj vyvážený, potřebujeme oba druhy zkušenosti, blaženost stejně jako bolest, úspěch stejně jako neůspěch a pokušení stejně jako trýzeň.

Ten kdo více trpěl, více se naučil a může více chápat než ostatní. Pokud by neexistovalo žádné utrpení, které by nás varovalo před nesprávným směrem, byli bychom svedeni ze správné cesty. Na veškeré utrpení, kterým procházíme, musíme pohlížet jako na příležitost naučit se správně myslet a správně jednat. Každá světská zkušenost má svůj vnitřní užitek, to nám může být zřejmé pouze pokud ji hledáme oproštěni od ega. Je třeba důvěřovat, že vyšší Síla je vždy s námi. Nepříjemná zkušenost je důsledkem toho, že většina lidí se nechává ovládat svým nižším já, a pokládá své vyšší já za něco neskutečného, vzdáleného a neuvěřitelného. Odmítají Hledání, nejsou ochotni žít pro něco jiného než pro uspokojování přirozených potřeb.

Veškeré pohromy života, stejně jako radosti mohou přispívat k našemu chápání a růstu, pokud veškerou denní zkušenost uplatńujeme v oblasti hledání. Pak se stává každá zkušenost poučením a celý život duchovním dobrodružstvím. Nakonec poznáme, že celý náš život a zaměstnání, vztahy a styky ve světě vytvářejí boj s vlastním já, a tak bude zřejmé, že pro všechny je nalezení sebe konečným výsledkem a úkolem. Život na zemi by pro nás neměl být cílem, ale prostředkem k dosažení cíle. Všechny naše zkušenosti by nás nakonec měly přivést blíže k odhalení a ztotožnění s naším Nadjá. Nakonec se musíme naučit být ve všem závislí na nekonečném zdroji svého bytí.

Nauka o reinkarnaci a karmickém vyrovnání nejpřijatelněji vysvětluje utrpení člověka a zároveň poukazuje na vládu univerzálního zákona nad událostmi, které se mohou zdát jako pouhá náhoda. Život není nikdy marný, když jej obohacujeme o hledání. Vše co prožíváme musí po mnoha vtěleních nakonec vést k mystickému znovuzrození. Naše zkušenosti jsou zde proto, že potřebujeme jejich poučení, nic nemá být odsuzováno, ale vše má být pochopeno. Pokud se budeme dívat na každou situaci, která nastane, jako na novou lekci, které se musíme naučit, získáme přesně to co potřebujeme ve správnou dobu.

* * *

Paul Brunton ► „Musíme pěstovat filozofického ducha, který se snaží prostřednictvím klidné úvahy poučit a mít užitek z bohatých zkušeností a nejběžnějších omylů. Je důležité, aby zklamání nevytvářelo zatrpklost, abychom neobviňovali za své unáhlené úsudky nikoho jiného než sami sebe. Budeme hanebně poraženi ve svém hledání Nadjá, jestliže bolest našich zkušeností nás učiní intelektuálně méně velkorysými, zatímco by nás měla učinit více velkorysými. Ano, naše srdce se nesmí zmenšovat; čím více trpí, tím širší by mělo být v odpuštění, v soucitu a v osvobození od předsudku."

* * *

Volně zpracováno podle knihy ► Zápisky Paula Bruntona ► Svazek 9.
LIDSKÁ ZKUŠENOST ► UMĚNÍ V KULTUŘE

►http://www.paulbrunton.cz

O BOŽÍM ŘÁDU VESMÍRU

Většina lidí tuší nebo cítí, že musí existovat nějaký Bůh, který má určitý záměr nebo plán s tímto projeveným vesmírem. Tento záměr nazývá filozofie Světovou Idejí. Bůh je Myslí Světa, a Světová Idea je myšlenka rozvíjející kosmos, která je základem vesmíru, zrcadlí se v lidské bytosti, dává základní smysl lidskému životu a vyjadřuje se ve všem. Obsahuje v sobě zákony, které spravují, řídí svět a formují ho podle neviditelného záměru. Abychom mohli žít skutečný život jehož cílem je duchovní poznání, musíme znát zákony a procesy, které řídí tento vesmír. Jejich neznalost zřejmě způsobí, že je budeme porušovat nebo do nich zasahovat svou nevědomostí a tím si můžeme přivodit utrpení a neštěstí. Bůh, nekonečná síla je všudypřítomný a vždy aktivní. Všechny bytosti z něj čerpají sílu pro své pomíjivé životy. Kosmický řád je vyjádřením božské inteligence.

Běžnému člověku se může jevit život jako pouhý souhrn náhodných událostí bez zjevného smyslu a významu. Filozofie nás ujišťuje o tom, že žijeme ve vesmíru, který má smysl a není jen pouhou náhodou. Boží vůle v něm existuje všude, od atomu až k planetě. V pozadí vesmíru existuje určitý mechanismus a inteligentní Mysl, která jej řídí. Vesmír by skončil v chaosu, kdyby v něm neexistoval určitý druh rovnováhy a vyrovnávajícího uspořádání. Tím je inteligentní, tvořivý a vědomý Boží řád. Kdyby slunce a planety ovládala pouhá náhoda, vše by bylo nejasné, bez účelu a významu. Světová Idea řídí veškeré procesy, nastoluje určitý zákon, pořádek, harmonii, a umožňuje vývoj všech tvorů k jasně vyznačenému cíli. Je to celistvá idea, kterou žádná lidská mysl není schopna pochopit v jejím dlouhodobém celku a v jejich spirálovitých cyklech. Obsahuje vše co existuje a také vše co teprve existovat bude.

Pokud připustíme, že příroda projevuje nekonečnou inteligenci, uvědomíme si že v životě existuje hlubší význam a moudřejší účel než jsme schopni pochopit. Světová idea je nejen pevnou předlohou, ale zároveň je uvnitř této předlohy latentní zdroj neohraničených možností. Světová Idea obsahuje neomezené množství možností, druhů, změn a kombinací prvků, skrze které se může Nekonečná Mysl vyjadřovat v nekonečném vesmíru. Nemůže se stát nic co by bylo v rozporu s vůlí Světové Mysli, nebo co by již nebylo přítomné ve Světové Ideji. Vše se jí musí přizpůsobovat aby byl zachován řád, neboť ona je božím ustanovením. Žádný člověk není schopen změnit Světovou Ideu, protože ta je Vůlí Boha v každém možném významu tohoto slova.

V přírodě i v člověku existuje dostatek důkazů o existenci vyšší Síly, a pokud je uznána za reálnou, pak je snadné uznat i existenci příčinnosti. Pouze ti kteří se přidržují pouze své představy o vesmíru, nebo nehledají na správném místě, je nemohou nalézt. Materialista který vidí jen chaos a nahodilost všech jevů, je klamán zdáním a jednostranností své psýchy. Intelektuálně založení lidé mohou mít pocit, že stvořitel se dopustil určité chyby, a že oni by dokázali z vesmíru udělat lepší a laskavější záležitost bez zbytečného utrpení. Přitom máme spoustu důkazů o tom k jakým výsledkům vede lidské zasahování do přírodních zákonů, které narušuje celkovou rovnováhu.

Cokoli vnímáme ve vesmíru, je naplněním určité části Světové ideje. Lidé často soudí svět, a přitom nemají vědomý kontakt se Světovou Myslí, a neznají Světovou Ideu, která je dokonalá na každé úrovni svého věčného rozvíjení. Jedině správný vztah s Myslí za Vesmírem nám umožní vidět naprosto správně určité zkušenosti, které jsme dříve pokládali za zlé, a mnohá dřívější utrpení která jsme pokládali za skutečná se budou podobat snu, protože vesmír je řízen spravedlností a moudrostí, nejvyšší dobrotivostí a nekonečnou mocí. I násilná a nežádoucí smrt mnoha lidí ve válce, nemoci a katastrofy mají svůj význam v božské Světové Ideji, a vůbec nejsou marné a bez užitku. I když se to tak některým nejeví, stále je to svět Boha.

Pro mnoho lidí je nepochopitelné a dokonce i nepřijatelné, že vše co se děje kolem nás a každá událost kterou prožíváme je výrazem vůle Boha. Řád pronikající celým vesmírem je dokonalý, a jestliže to lidská mysl nevidí, je to částečně proto, že ji ovlivňují lidské city a předsudky, a částečně proto, že se Světová Idea odhaluje jen připraveným. Vesmír je dokonalý stejně tak jako jeho tvůrce, ale je na každém z nás abychom nalezli a viděli tuto dokonalost, přestože naše problémy a tragédie mohou zatemnit náš pohled. Neštěstí a utrpení, zkáza a smrt jsou součástí božské Světové Ideje, potřebné k zajištění evoluce tvorů. Násilí a zlo existuje jen na povrchu vědomí lidské existence, ale hluboko v Duchu je dokonalá harmonie a nepřerušované blaho.

Vesmír je vyjádřením Mysli, je svým původem a povahou mentální a tak nemůže postrádat srozumitelnost a účel. Proto podléhá vládě zákona, který je důsledkem mentální aktivity. Myšlenka světa existuje v intimním vztahu se Světovou Myslí - Bohem. Může se zdát, že všechny jevy jsou náhodné, ale ve skutečnosti tomu tak není. Souvisí s naším vlastním myšlením a jednáním, s modelem Světové Ideje a s aktivitou Světové Mysli. Je v nich obsažena božská Moudrost a dobrotivost. Svět je výrazem nekonečné inteligence, a je proniknut nesmírným významem. Čím více o vesmíru víme, tím tajuplnějším se stává. Málokdo tuší, že za tímto projeveným světem všech tvarů se skrývá skutečná realita. V podstatě je vesmírná existence sérií mentálních zkušeností, promítaných vlastní myslí člověka. Ale nesmíme zapomínat, že lidská mysl je součástí daleko obsáhlejší Světové Mysli.

Celý kosmos má svůj rytmus a jeho procesy jsou cyklické. Všude vládne matematický pořádek a geometrická spořádanost. Každá věc, osoba nebo tvor mají v kosmickém vzoru své individuální místo. Dokonce i každý detail ve Světové Ideji je naprosto jedinečný, nikde jinde neexistuje jiný přesně stejný. Lišíme se nejen tělem ale i myslí, naše osobní zkušenost nebude nikdy úplně stejná jako zkušenost jiného člověka. Tento svět je zakořeněn v božské substanci a je nepřímým projevem božské skutečnosti. Boží záměr je ukryt za střetem protikladů, střetem jin a jangu. Bod rovnováhy ukončuje boj a místo něj odhaluje harmonii. Bolest a utrpení přináležejí jen fyzickému světu, existuje vyšší svět, kde člověk zažívá jen radost a štěstí.

Většina náboženství obsahuje nauku o stvoření, což pomáhá lidem vytvořit si jasnou představu o světě, přestože nemůže být vytvořeno něco z ničeho. Vesmír je bez počátku a bez konce, proto nepotřeboval prvotního stvořitele. Nepochopitelné pro náš intelekt je, že to co vždy existovalo nemá žádný počátek ani konec. Nikdy neodhalíme účel stvoření, protože jeho existence není ničím podmíněna. Neslučovalo by se to s věčnou přirozeností vesmíru. Božská Mysl je svou vlastní substancí a svou vlastní energií. Nepotřebuje hmotu k vytváření všech věcí, protože přímo její myšlenky věci vytvářejí. Nekonečné Bytí se nemůže nikdy plně vyjádřit v konečném počtu způsobu vyjadřování. Kosmos vzniká sám od sebe z vrozeného zákona nutnosti a evoluce všech jsoucností umožňuje zrcadlit něco z Božského základu.

Počet možných vesmírů je nekonečný, a zároveň rozdílný, jako by bylo neustále hledáno sebevyjádření. Ve světě existuje jev příčinnosti ale mimo čas a prostor tomu tak není. Vesmír se projevuje prostřednictvím cyklů, je zrozen a zmírá, nepřetržitě se objevuje a mizí tak jak Světová Mysl myslí Světovou Ideu, nebo ji nechává zaniknout. Vyplynul z původního zdroje a v určený čas tam vplyne zpět. Je vyzařováním skutečnosti, projevem v prostoru a čase, výrazem toho co je bezčasé, bez prostoru a věčné. Jsme svědky nesmírné dokonalosti pohybu ve vesmírném měřítku i v mikroskopických částicích hmoty, za jejímž spořádaným vzájemným působením existuje Inteligence. Vědecké výzkumy nám odhalily, že ve všem včetně neživých věcí je život i když jen na subatomární úrovni. Kde je život musí být i vědomí, které svědčí o inteligentní Síle přítomné ve všem.

Vesmír je pro Světovou Mysl zrcadlem, a nemá pro ni žádný vnitřní účel. Je však důležitý pro každou žijící jsoucnost a především pro člověka. Neexistuje žádný cíl pro Světovou Mysl samu, ale existuje velmi určitý cíl pro člověka, který je jejím výtvorem. Každý jakkoli rozlehlý vesmír je konečný, nekonečnost je pouze v možném množství vesmírů. Nekonečné Bytí dává provždy vznikat novým vesmírům, čímž vyjadřuje svou vlastní nekonečnou přirozenost. Svět se projevuje v neuvěřitelné rozmanitosti jako výraz nekonečnosti Boží Síly za ním. Neustálé změny přírody jsou pokusem vyjádřit nekonečné bytí ve výrazech času prostoru, tvaru a pohybu. A tento pokus je nekonečný.

Lidská forma, která by měla být vstupní branou k božštějšímu významu, se stala vězením, ve kterém člověka vězní jeho vlastní tupost. Stíny a náznaky duchovní podstaty jsou mnohem skutečnější než hmatatelné věci, které jsou všeobecně považovány za skutečnost. Pravda je vždy přítomná, ať zaznamenaná nebo ne, její skutečnost zůstává vždy ve světové Ideji a nikdy se neztrácí. Jakmile člověk odhalí své skutečné Já, jeho mysl bude zářit tajnou slávou lidské přirozenosti a jeho život vstoupí do souladu s vesmírným řádem a krásou. Pak pochopí, že celý vesmír je utkán z Boží inteligence a udržován Boží energií.

* * *

Paul Brunton ► „Existuje univerzální řád, způsob, kterým příroda (Bůh) uspořádává věci. Proto vše to, co kolem sebe vidíme jako svět, vyjadřuje všepronikající význam, inteligenci a záměr. My však zachycujeme jenom pouhý náznak těchto zahalených vlastností – mystérium, které z nich ustupuje do pozadí, je nezměřitelně větší."

* * *

Volně zpracováno podle knihy ► Zápisky Paula Bruntona ► Svazek 16. OSVÍCENÁ MYSL ► BOŽSKÁ MYSL

►http://www.paulbrunton.cz

O EGU

Jedním z největších tajemství je, že naše jáství, které nám dává osobní vědomí, není naším skutečným Já. Člověk se stal podivným tvorem, který dychtivě přijímá omezující temnotu života ega a obrací se zády k zářícímu světlu života duše. Ačkoli v sobě nosíme božství, jsme si vědomi pouze jeho opaku, který s nezmenšenou silou sledujeme. A tak jsme ve své existenci paradoxně egem a zároveň i Nadjá. Osobní ego je jediným bytím, které běžný člověk zná. Umožňuje mu vnímat se prostřednictvím těla, myšlenek a citů jako individuální bytost. Je činné ve sféře myšlení, představivosti, paměti, cítění a činnosti. Ono je zde, neboť je nutné aby bylo činné v tomto světě a vedlo nás přestože existuje ještě vyšší Já, které nás také vede.

Pomocí smyslových orgánů zažíváme vnější svět, naše ego vyjadřuje touhy a záliby, intelekt myslí a má paměť, ale žádné z těchto tří není skutečným jástvím člověka. To co člověku umožňuje poznávat svou existenci, je duchovním prvkem, který nazýváme Nadjá. Z něj je odvozeno myšlení, cítění a chtění, ale přesto tyto činnosti nevyjadřují přímo Nadjá, protože jsou odlišnou jsoucností, osobním egem. Většina lidí je klamána svou nesprávnou totožností, aniž by si uvědomovala krásnou a čistou, vytouženou a intuitivní přirozenost svého vyššího Jáství. Nemají zájem poznat něco jiného než své nižší všední malé já. Veškerá jejich pozornost myšlení a cítění je soustředěna na omezené vědomí osobního ega, proto nemohou zažít božštější vědomí nacházející se pod ním.

Naše osobní ego je utvářeno z neosobního života vesmíru, podobně jako se tvoří vlna z oceánu. Omezuje a spoutává onen nekonečný život na malou a konečnou oblast. Protože je utvářeno jen na povrchu, nemůže pojmout nezměrnou hloubku Univerzálního Bytí, a zdá se, že patří nižšímu řádu existence. Mylně se ztotožňujeme se svým tělem a egem, aniž bychom si uvědomili, že musí existovat jakýsi skrytý Princip, který umožňuje pociťovat svět a tělo jako existující a od nich oddělený. Tento princip je neproměnlivým, skutečným a trvalým Jástvím člověka. Je třeba rozeznávat mezi vědomým osobním jástvím vázaným na tělo, a vyšším Jástvím, které je nezachytitelné tělesnými smysly. Ego si z něj vypůjčuje svou realitu, schopnost vnímání a samostatnou schopnost uvědomování.

Neznáme žádnou jinou zkušenost než tu svou, a ta se soustřeďuje kolem našeho „já“, které je sérií stavů vědomí, proudem myšlenek a nahromaděním citů. Z toho vyplývá, že ego je svým původem a svou povahou zcela mentální. Existuje pouze jako rychlý sled myšlenek závislých na jediné nezávislé osvětlující mysli - Nadjá, a takto je vytvářen proces „já“. Ego je vlastně jen udržovanou myšlenkou a svou zdánlivou skutečnost odvozuje z tohoto vyššího zdroje. Pokud se ztotožňujeme s egem jako se skutečnou a samostatnou jsoucností, podléháme neuniknutelné iluzi, protože ono nemá svou zcela oddělenou existenci. Člověk nejen že nezná svou duchovní přirozenost, ale navíc ještě udržuje mylnou představu o své vlastní přirozenosti. Ego je takto považováno za samotné Nadjá.

Naše současné ego je výsledkem ke kterému vedly sklony, zvyky a zkušenosti z dřívějších životů. Nemůžeme zrušit existenci ega, neboť ono je vytvářeno v čase a prostoru, ale můžeme se přestat s ním ztotožńovat a vytvořit si od něj určitý odstup. Když ztišíme naše mentální činnosti a opustíme naše zvyky a sklony prostřednictvím meditace, zjistíme, že netvoří naše pravé Jáství. Meditační úsilí překročit své ego nemůže vést k zapomnění nebo úplné ztrátě individuality, neboť je v nás ještě přítomno vyšší Jáství, které je vnitřním bytím a je myšlenkami překrýváno. Jakmile všechny myšlenky zaniknou v Tichu, zaniká i soubor myšlenek, kterým je ego samotné.

Většina lidí se nejvíce zajímá o svou vlastní osobnost aniž by chtěli poznat sebe sama takové jací skutečně jsou mimo iluzi ega. Odmítají dojít ke svému plnému vědomí. Každý člověk je přitahován do svého středu ke skutečnému Jáství, ale zároveň je silněji přitahován z vnějšku k nepravému já, a tak je nucen rozdělit sebe, svůj život a pozornost mezi tyto dva protiklady. Pokud vzhlíží pouze ke svému egu, tak se dostává do vlivu vášní a tužeb, sklonů a pocitů, které líbivě a klamně nahrazují vědomí skutečného Já. Vědomí ega je totiž nesmírně omezenou a nezměrně oslabenou ozvěnou Vědomí Nadjá.

Ego se chová jakoby bylo jediným jástvím, udělá vše proto aby zůstalo u moci, a přijme cokoli co mu umožńuje přežít. Použije mazanost logického intelektu, oklame mysl fantaziemi, přijme raději kázeń a utrpení, jen aby udrželo člověka mimo hledání a zachovalo si svou dominantní existenci. Neúprostně se brání všemu co vede k jeho konečnému svržení. Jestliže se snažíme egu odporovat, jednoduše posune oblast své činnosti a takto nás oklame, protože my si myslíme, že oslabujeme jeho činnost. Nemůže být nikdy úplně šťastné, ani zcela spokojené se svým údělem, vždy se dožaduje něčeho co potřebuje nebo po čem touží. Je proměnlivé, chybující a nejisté ze strachu a nejistoty z budoucnosti, a zároveň je tím, co nám brání ve styku s Nadjá.

Každý člověk je ukřižován svým vlastním egem, které může být arogantní, domýšlivé, ješitné a samo sebe klamající. Je ihned usmířeno lichocením a zlomeno kritikou, k čemuž používá city. Je schopné maskovat své nejpodlejší činnosti tím nejvznešenějším sebeospravedlněním. Ego nás následuje kamkoli, a pokud si to neuvědomujeme, můžeme ze svých potíží obviňovat druhé. Je schopno uvést jakoukoli příčinu našich potíží kromě té pravé. Ono uctívá samo sebe a vnáší toto uctívání i do hledání. Nejdůležitější je pro ego jeho osobní zájem. Sebeláska ega je tak silná a jeho připoutanost ke starým postojům tak vytrvalá, že pravděpodobnost vítězství nad jeho nadvládou je velmi malá. Dokud vládne člověku ego, budou všechny jeho motivy, činy , impulsy a cíle infikovány egoismem.

Pokud je člověk je pyšný na svou schopnost nalézt pravdu a získat osvícení, vylučuje pokoru potřebnou k tomu, aby opustil ego a dovolil vstoupit Nadjá. Egoismus, který je omezením vědomí na individuální život jakoby oddělený od jedinečného života, je poslední překážkou pro dosažení jednoty s nekonečným životem. Hledající se musí chránit před vlivem vlastního ega, které užívá nejrafinovanější způsoby aby se vsunulo do jeho myšlení i života a odchýlilo ho od jeho záměru ukončit jeho vliv a vládu. Dokud je zachována vláda ega, budou zachovány i karmické sklony, které s ním přicházejí. Jakmile se snažíme zaujímat neosobní a odpoutaný postoj, oslabíme jeho vládu a tím i karmické sklony. Ego jáství je totiž pomalu měnícím se a rostoucím výtvorem člověka, který utvářely sklony, zvyky a zkušenosti z dřívějších životů.

Naše současné ego je výsledkem zrozeným z našeho vlastního konání a myšlení. Nemůžeme zrušit existenci ega, neboť ono je vytvářeno v čase a prostoru, ale můžeme se přestat s ním ztotožńovat a vytvořit si od něj určitý odstup. Kdybychom mohli náš pocit „jáství“ oddělit od myšlenek, cítění a fyzického těla, zjistili bychom, že je zakořeněn ve vyšší síle, a že je s ní spojen. Když ztišíme naše mentální činnosti a opustíme naše zvyky a sklony prostřednictvím meditace, zjistíme, že ono netvoří naše pravé Jáství. Jakmile všechny myšlenky zaniknou v Tichu, zaniká i soubor myšlenek, kterým je ego samotné. Meditační úsilí překročit své ego nemůže vést k zapomnění nebo úplné ztrátě individuality, neboť je v nás ještě přítomno vyšší Jáství, které je vnitřním bytím a je myšlenkami překrýváno.

Samotné ego je sice pomíjivé, ale pochází ze zdroje který je věčný. Kdyby v nás nebylo nic vyššího než naše malé ego, nikdy bychom se ho nemohli zříct. Podstatou Duchovní realizace je dovolit, aby ego bylo prozářeno Nadjá, dokonalým, nekonečným a neměnným obrazem Boha. Duchovní vývoj vyžaduje konečné vzdání se ega, čemuž předchází jeho mentální vývoj vyžadující zdokonalení ega. Ego není dokonalé, neboť je pouze omezeným a často zkresleným odrazem vyššího Já. Pokud je uvedeno do správného podřízeného vztahu vůči Nadjá , není překážkou pro osvícený život. Neměli bychom být otrokem svého egoismu, ale měli bychom ho zkrotit a uvést do podřízené pozice vůči Nadjá.

Podle toho jak chápeme sebe, tak budeme chápat i svět. Pokud se budeme domnívat, že jsme pouze hmotným tělem, bude se nám stejně jevit i svět. Pokud v sobě nenacházíme žádnou duchovnost, nenalezneme ji ani ve světě. Vývoj celkového vědomí ega je nejdříve omezen na zrak, sluch, čich, chuť a hmat, ale později se rozšiřuje o jejich pochopení a nakonec je jeho pozornost obrácena ke svému vlastnímu jáství a intuitivní schopností se učí rozeznávat skrytý tvořivý princip, který ho stvořil. Plně vyvinuté, zvládnuté a zcela vyzrálé ego, je průchodem pro inspiraci a vedení vyššího Já. Jsoucnost ega není nepřítelem, tím je činnost egoismu. Během osvícení se ego slučuje a splývá s Nadjá, jeho existence ve světském životě pokračuje trvale zakotvena v dokonalé harmonii s tímto božským Principem, a je mu podřízena. Tvrdit, že po realizaci neexistuje žádné ego je nesmysl.

Paradoxem je, že musíme své ego nejdříve zdokonalit a rozvinout, abychom jej nakonec odevzdali Nadjá. Jakmile ego odhalí, že je součástí celku, nebude již žít jen pro své vlastní dobro, ale začne žít pro dobro všech. Ego po svém dlouhém vývoji v tolika životech není nakonec zničeno jak se často uvádí, ale je ukončeno jeho dominantní postavení, a je podřízeno Nadjá. Úplné opuštění ega může nastat jedině opuštěním těla při smrti. Cílem hledání je osvícení získané zdokonalením ega až k jeho podřízenosti Vyšší síle. Ego má své místo v lidském životě, je součástí vyšší individuality a musí si uvědomit svůj pravý vztah vůči ní. Ego se mění s časem i zkušeností a z úrovně Nekonečného Bytí mu nemůže být připisována skutečná realita, ale jeho existence v prostoru a čase je pro nás skutečná a nevyhnutelná.

Někteří moderní vykladači starověké filozofie používají svá vlastní ega k tomu aby řekli jiným, že se mají svého ega zbavit. Pokud bychom se úplně a skutečně zbavili ega, neměli bychom žádné uvědomování si světa a nebyli bychom schopni věnovat se záležitostem své vlastní existence. Nikdo nemůže uniknout svému lidství, může jej pouze zušlechťovat nebo znehodnocovat a přetvářet. Vztah a závislost ega na jeho skutečném bytí může být vynesen na světlo. Pak může být mysl převychována a ovládnuta, takže se ego vrátí na své správné místo a člověka již dále netyranizuje. Úplně zničit ego by znamenalo zničit fyzické tělo a odstranit jeho speciální individualitu. To nelze učinit, ale je možné podřídit ego vyššímu Já, a učinit tak z něj, nástroj Vyšší vůle. Může být také potlačeno když je člověk použit vyšší silou, aby předal poselství, poskytl vedení nebo odhalení.

Aby individualita neupadla do sobectví a vytlačování vznešenějších ctností, musí se ego přizpůsobit všeobecnému prospěchu a zdroji vlastního bytí. To neznamená ego zničit, ale eliminovat jeho tyranství a sladit jeho osobní vůli s vůlí Světové Ideje. Většina pseudoduchovních cest posiluje ego, Kdežto pravá duchovní cesta usiluje o odpoutání od něj. Nejlepším ukazatelem pokroku v hledání je úroveň odpoutanosti od ega. Pochopení získané z uvažování o filozofické pravdě, spojené s meditací nás přirozeně a nenásilně odpoutává od ega. Na pokročilejších stupních bude egoismus slábnout až do svého konečného vyřazení. Odpoutání a rozpuštění ega musí předcházet pochopení toho, co ego skutečně je. Odpoutanost od nároků minulých vzpomínek a od očekávání budoucích výsledků je i odpoutaností od ega. Pokud budeme držet naše ego stranou, iluze a vášně nebudou překážet v rozhledu.

Ego je zde aby nám sloužilo ale většina lidí se domnívá že má sloužit egu. U hledajícího se směs egoismu a idealismu projeví v jeho charakteru. Naše osvobození od útrap života závisí na míře odpoutanosti od ega, jehož vědomí nás izoluje od zdroje. Za uvědomění si Nadjá je třeba zaplatit obětováním ega. Hledání nám umožňuje přiblížit se opět sloučení podrobeného ega se zdrojem, který pak bude jednat skrze nás. Silné ego je překážkou, musíme se ho vzdát citovou obětí, a jakmile bude odstraněno z cesty, pocítíme obrovskou úlevu a získáme mír. Pravdu o tom co skutečně jsme odhalíme jakmile odstraníme mylnou představu o tom, že jsme pouze egem.

* * *

Paul Brunton ► „Egoistický způsob pohlížení na život je omezující. Brání mu v přístupu k tomu, co je nejlepší. Nutí ho k tomu, co je nízké a zabraňuje mu, aby pracoval se zázračnými silami Nadjá. Čím dále se od něho vzdaluje a čím více se přibližuje k neosobnímu a kosmickému způsobu pohlížení na život, tím dříve získává požehnání větší moudrosti, lepšího zdraví, laskavějších vztahů a ušlechtilejšího charakteru.“

* * *

Volně zpracováno podle knihy ► Zápisky Paula Bruntona ► Svazek 6. EGO
 ► OD ZROZENÍ KE ZROZENÍ

► http://www.paulbrunton.cz