SYNCHRONICITA..............POSVÁTNÉ NAČASOVÁNÍ

Život není jen jeden příběh. Je spletitou sítí mnoha příběhů mnoha lidí, z nichž některé se proplétají a vytváří mohutnou energetickou síť celé planety. Jsme všichni spojeni neviditelnými vlákny, předivem Osudu, který krouží po spirále až k nejvyššímu stvoření. Vše je dokonalé. Dokonale vymyšlené. Dokonale rozpracované až do nejmenších detailů. 

Jen my, lidé, znaveni tíhou své pozemské existence, někdy ztrácíme víru ve smysl věcí a zdá se nám, že nám vládne všudypřítomný chaos. Ale, kdepak! To je jen neschopnost vidět věci z nadhledu, nedostatek informací a nedostatek důvěry v božský plán.

Než vám povím příběh sil osudu, který se mi stal…dovolte mi malý vstup ze vzdáleného kontinentu, ale blízce vyjadřující princip synchronicity…. V Peru, na planině Nasca jsou vyryty v zemi rýhy, tvořící nádherné obrazce, s přesností a pečlivostí mistra. Kdo je v dávných dobách stvořil a proč, je dnes už zapomenuto. Ale pro tuto chvíli to není ani podstatné, neboť máme – li něco vědět, vždy se to dozvíme, až nazraje pravý čas. Nejsou důležité ani různé spekulativní teorie o jejich vzniku a účelu. Symbolické ale je, že z perspektivy člověka, který se podél nich prochází jsou…neviditelné! Kráčíte-li planinou Nasca samozřejmě si všimnete terénních nerovností. Prohlubně tvořící součást krajiny, jsou různě stočené a zahýbající… ale tak pozvolna, že nikoho dlouhá léta nenapadlo, že by mohly něco zobrazovat!

 A koho by to taky mohlo napadnout? 

Vznikly v časech lidí, o kterých jsme přesvědčeni, že neuměli létat, vznášet se v oblacích na strojích podobných ptákům. Obrazce jsou totiž obří velikosti! Ano, procházejíc planinou Nasca uvidíte linie v zemi, jste-li pozorný člověk. Ale… nevidíte celé schéma! Obrazce ptáků, zvířat a postav se ukáží až pohledem z dostatečné výšky na palubě letadla. Najednou zdánlivě chaotické, nehluboké příkopy v zčervenalé zemi dávají smysl. Jako by byly namalovány vesmírným malířem k účelu, o němž sice nic nevíme, ale zato přesně, úchvatně a…krásně. Lidé z celého světa zůstávají v údivu zírat skrze skla helikoptér na ony pradávné obrazce. A překonáte-li lehkou (tedy – já spíše těžkou :)) nevolnost z krouživého pohybu létajícího stroje, budete překvapeni! Dokonale „namalované“.

A stejné je to se situacemi, událostmi v našem životním příběhu, které zdánlivě nedávají smysl, jsou nepříjemné, zmatené a uvádějí nás do smutku, vzteku či nespokojenosti s vlastním životem. Jsou jako čáry na dlani, z nichž chiromanti věští náš osud. Jako obrazce Nasca. Je to prosté…

Nevidíme zkrátka naše životy, příběhy a cesty z té potřebné výšky. 

Někdy proto, že nám chybí nadhled moudrosti; někdy proto, že nenastal ještě čas pochopit životní lekce a souvislosti. Ale někdy prostě jen proto, že pro nás není důležité v dané chvíli vidět celý obraz toho, co se děje, neboť je součástí většího příběhu, eposu někoho jiného. A my jsme jen malým dílkem, kouskem puzzlete, které zapadá do Celku, jemuž sice nerozumíme, a ani rozumět v danou chvíli nemusíme, ale pro komplet je podstatný.

Povím vám tedy příběh. Tentokrát to nebude příhoda z říše mýtů. Je to událost, která se mi stala nedávno a je natolik silná, že se o ni s vámi musím podělit. Je to příběh intenzity osudu, který se stal přesně tak, jak jej popíši;

příběh dokonalého načasování energií vesmíru, kterému neznalí říkají Náhoda. Začal zcela obyčejně, jako mnohé důležité věci v našem životě. Nepřikládáme jednotlivým úsekům našeho Bytí vyšší význam, ale vždy ho mají. Když ne pro nás, tak pro někoho jiného, jako v tomto případě.

V jedno běžné odpoledne všedního dne mi zazvonil telefon. Tehdy jsem ještě netušila, že to linka Existence mi volá, abych se připravila stát se součástí něčeho většího, než dovedete naplánovat. Na druhém konci „drátu“ byla asistentka ředitelky hotelu, která sis e mnou stůj co stůj chtěla domluvit schůzku. Jednalo se o výstavu mých obrazů v Praze, ale osobní schůzka předem nebyla nutná. Pokoušela jsem se vymluvit, připadalo mi to jako zbytečná ztráta času, strávit několik hodin ve vlaku. Jenže! Už dlouhou dobu se učím plynout s proudem a i když nevím někdy proč, na výzvy osudu odpovídám kladně. A tak jsme se nakonec dohodly na jedno pondělní ráno. Protože se ovšem snažím být efektivní ve správě svého pozemského času, pokusila jsem se naplánovat si další věci v Praze na onen den, a to mi až neskutečně vycházelo. A to je pro nás vždy signál! Když jdou věci hladce, jako po másle, jdeme správným směrem. A den předem se začalo vše sbíhat, synchronizovat, spojovat. V neděli večer (!) mi ještě zavolal doktor, jehož jsem před časem žádala, aby mi domluvil konzultaci Praze na klinice ohledně pigmentových skvrn. On sám zřejmě netušil, jaká síla ho vedla, aby našel někde můj telefon a v pravý čas mi zavolal..

Ale..nezapomeňte…naše duše jsou součástí božské existence a ta všechno ví. I když naše tělesná schránka ještě nic netuší, naše spirituální podstata ví vše a má v tom jasno. Ví, co má kdo dělat, čím se má zabývat, s kým má žít, kdo ke komu patří.

 Když si tohle uvědomíme v celém rozsahu, budou nám okamžitě jasné i všechny vztahy, které máme se všemi lidmi kolem nás. Jsou-li problematické, jinak řečeno karmické, znamená to, že k sobě nepatříme a naše životní cesty se dříve či později rozejdou. A čím později to bude, tím více utrpení si do života vneseme. Nikdo nám nic nedělá, všechno si děláme sami. A jsou –li naše vztahy s druhými naplňující, máme společný úkol duše, kterému je třeba dostát. Máme si navzájem co předat a co, díky jeden druhému, pochopit. Naše duše ví, s kým být a s kým ne. A jak dlouho. Kdo ke komu patří, a kdo za koho kope… Peklo nastává ve chvíli, kdy potřeby duše nerespektujeme a vnášíme do toho své ambice, touhu „udržovat vztah“ a pěkně v pohodlíčku dělat kompromisy. Nebo se bojíme jít za hlasem své duše, protože netušíme, co nás čeká.

No…zpátky k příběhu…onen večerní telefonát byl pro mě další signál.

Kdopak se o víkendu stará o kontakt téměř neznámé osobě?

 Ovšem, jak jsem říkala, duše se znají a spolupracují, jen naše těla o tom často nemají ani páru! No…zarazila jsem se a řekla si, že to je skvělé, jak se mi věci hezky plánují samy od sebe. O hodinu později mi telefonovala kamarádka, vědomá to žena, a zaraženě mi povídá : „Poslyš, něco se děje. Právě mi zrušili pondělní službu v nemocnici v Berlíně. Teď! Večer! Nevídané…mám takový divný pocit, jako by se mělo něco stát“. Když se dozvěděla, že nazítří jedu do Prahy, povídá: 

„Víš ty co, nechceš pak přijet?“ 

Do Ústí, kde bydlí, je to ještě necelé dvě hodinky z Prahy, ale já už měla svůj naplánovaný den. „Kdepak, necháme to na jindy“, zněla má odpověď. Ani na chvíli jsem nezaváhala. Jenže Bůh má své vlastní plány (a ty vždycky vyjdou!), jak se ukázalo později.

V pondělí znamení pokračovala už od božího rána.

Víte, signály osudu se většinou neprojevují tím, že se země otřese a před námi se objeví jasně čitelné znamení. Bývají to malé, opakující se „náhodné“ drobnosti, které nám ukazují, kudy se dát nebo nedát. 

Až když jsme totálně slepí a pitomí, dostáváme znamení ve formě malérů, pohrom, nemocí, úrazů, hádek, vydírání a jiných ošklivostí v životě. Vždycky to pak znamená, že jsme se rozhodli nekonat, jak nám osud velí. Že jsme něco nechali „zahnít“, ať už ze zaslepenosti, strachu nebo z lenosti něco změnit. Jak řekl Seneca: „ Osud vede povolného, vzpurného vleče.“ A já dodávám: „ A vždycky ho dostane tam, kde má být“. A tak je lépe jít dobrovolně, než za pačesy v bolestech odporu být dosmýkán. A tak jsem od rána vnímala malé signály, testy víry v to, že vše je správně, co dostáváme. Jakoby najednou nic nevycházelo, jak chci já. Drobnosti… mléko co vám neprodají, do očí vám tvrdíc, že ho nemají, ačkoliv ho vidíte na pultu. Jiný čaj v bistru, než chcete, s výmluvou, že došel, ačkoli jej pak podají jinému; obsazené místo; mizerná obsluha; nefungující telefon… může to být cokoli. Jemné signály, výstražná světýlka. Něco se bude dít. Ne vždy se to ukáže tak fatálním jako později v tomhle příběhu, ale vždy je to znamení. 

Necháš se vykolejit hloupostmi? 

Budeš se hádat kvůli triviálnostem a bojovat „za svá práva“ v nicotnostech? 

Nebo si ponecháš svou sílu pro rozhodnutí, podstatné boje svého života, které nakonec vždy bojujeme jen sami se sebou, svými zlozvyky a lenivostí, neochotou proměnit se v motýla.

Ano, jsou to drobnosti, které nás mohou – necháme-li se unést svým egem chtění – vyvést z rovnováhy a důvěry ve správnost vyššího vedení v nás. Je to Innaté, moudrost projevená v těle, která nám signalizuje co máme dělat. Můžeme ji nazývat intuicí, vhledem, zimnicí, mrazením v zádech… můžeme ji nazývat mnoha jmény, ale v zásadě jde o to, že ona nám skrze příjemné či nepříjemné pocity těla ukazuje směr v naší dennodenní realitě. Znáte to…. nepříjemný pocit z někoho, který se pak zaplaší slovy… přitažlivost, která se pak rozmluví hlavou…. Innaté, moudrost těla, varovná světýlka poplachu duše, která s někým nebo něčím souzní nebo naopak nechce mít žádné drobné. Možná si vybavíte situaci, kdy se vám někam opravdu nechce, necítíte to dobře… a přesto, vedení hlavou, moralistickými předsudky výchovy a sytému, tam nakonec jdete. No… a jdete si pro pár facek. Pro potíže. Pro starosti. Z ohleduplnosti k druhému nevyslyšíte hlas, co vám říká: „ Nechoď tam, nemusíš…“ A ten druhý k vám zas tak ohleduplný není. Spíše může být i bezohledný, protože si „jede“ svou karmickou hru. Kdyby totiž ohleduplný byl, šli byste tam rádi. :) V našich životech jsme často konfrontováni s oním „musíš“ a lidé kolem nás to slůvko často používají jako zbraň. Pravdou je, že opravdu „musíme“ jen máloco. Ale od dětství jsme tak ohýbáni, manipulováni a formováni společností, že získáváme iluzorní pocit pout. Falešný… neboť opravdu musíme jen zemřít, a ani to není jisté!!

No… stačí jen dívat se a naslouchat. A tak mě ono pondělní ráno nic nevyvedlo z rovnováhy. S myšlenkou, že vše je dobré a jak má být, jsem věděla, že mě osud vede něžně za ruku, aniž vím kam. Nechala jsem se naprosto klidná vést přes drobná pochybení druhých až do bodu, kdy se neuskutečnila vyžádaná schůzka s ředitelkou hotelu, důvod mé cesty do Prahy. Musela jsem se smát! Věděla jsem už naprosto jistě, že to proč tam jsem, má svůj důvod, i když se jej nemusím nikdy dozvědět, a že nemá cenu se na nikoho zlobit za promarněný čas. Na klinice s příznačným jménem Anděl (nomen omen) mě andělská lékařka nečekaně rovnou vzala nejen na konzultaci, ale rovnou k péči (vzpomínáte, co jsem mnohokrát říkala: „má-li něco být, jde to snadno“). A tím jsem se dostala do hry času, který byl potřeba k posunutí mé osoby odněkud někam. 

Synchronizace, které lidé říkají náhoda, dokonale načasovává věci a události, 

aby do sebe v daný okamžik zapadly.

Nakonec jsem byla připravena k návratu domů A pak… znovu zazvonil mobil. Volala zděšeně má kamarádka z Ústí, že jí právě spadl můj obraz ze stěny. Nechápe proč a jak, překutálel se přes televizi, nábytek, hrot stolu, a přesto se nerozbil. Měla obavy, zda-li se mi něco nestalo. Bylo to další znamení. Změnila jsem tedy v okamžiku své plány, nasedla na vlak a jela za ní. Už jsem se neptala proč, ale dělala jsem, co mi znamení naznačovala. Večer pokračoval v klidné pohodě přátelského potlachu, ale obě jsme věděly, že ten pravý důvod poposunování s časem a mou osobou má svůj význam. Jaký, se mělo objasnit už následující den. V brzké úterní ráno se mi ve vlaku směr Praha znovu připomněla znamení. Nesmyslně každou chvíli zastavoval, až nabral přesně takovou míru zpoždění, aby mi ujel spoj z Prahy do Olomouce o pár vteřin. Byla jsem v té chvíli už dokonale klidná a otevřená cestám osudu. Procházela jsem nádražní halou s prošlým lístkem na vlak a vševědoucím úsměvem na rtu (ačkoli jsem netušila nic!) a očekávala nečekané. Rozhlížela se kolem, koho úžasného to potkám, či jaká příležitost mě čeká. Potkala jsem jen uspěchané nevýrazné lidi a můj zářivý úsměv se setkával se zářivým, leč často bezzubým úsměvem místních vagabundů. Zase z toho nebylo nic. 

Že by knihkupectví skýtalo pravdy k zakoupení? 

Kdepak…dnes zavřeno! Odolala jsem statečně zklamání, dala si kafe a loudala se na nástupiště k dalšímu spoji.

V téměř prázdném posledním vagónu vlaku, jsem si ke svému překvapení nesedla na volná místa, ale až téměř na samý konec k poklimbávající milé asiatce se sluchátky v uších. Přes uličku seděli dva mladíci a jeden z nich si hrál s mobilem. Vytáhla jsem tedy svá média a po chvíli se vlak rozjel. Četla jsem a přemítala, zdali se někdy dozvím, proč se mi děly ty zvláštní souhry okolností. Když najednou…jsem cosi zaslechla. Do pravidelného hukotu vlaku zaznívalo ještě cosi jiného. Jako kňučení psa či jiný neidentifikovatelný zvuk. Ve vteřině jsem byla na nohou a odhodila tablet. Věděla jsem, že je to ono! Nevěděla jsem co, ale bylo to tu! Dva kroky přede mnou, za zdrojem zvuku, chvátali i oni mladíci.

A v té chvíli se zpomalil čas… Zažila jsem něco z oněch filmů, ve kterých se najednou zmátožní frekvence a my, diváci, můžeme sledovat každý rozvolněný pohyb herců. Byla jsem v ten okamžik jako nezúčastněný divák pozorující děj a sebe sama v oné scéně. Před mým zrakem se najednou objevila úpící mladá dívka, skřípnutá v automatických dveřích vlaku. Jednu nohu uvnitř a celé tělo venku, zoufale se přidržujíc dveří. A dva mladíci přiskakující k dveřím ve snaze je otevřít. V tu chvíli jsem byla robotem, chladně vyhodnocujícím situaci a metodicky přistupujícím k záchranné brzdě… Bez nadbytečných emocí, paniky a zmatku jsem věděla s fatální jistotou, že toto byla má úloha v onom příběhu… V příběhu mladé, krásné, plavovlasé dívky, jejíž život visel na vlásku. Nebo tedy – na noze.. Ve chvíli, kdy vlak zastavil, jsem si šla v klidu sednout. S vědomím, že moje úloha v ději končí. Věděla jsem, že ona dívka bude v pořádku. Za chvíli přišla, doprovázena oběma mladíky, (co měli tak pitomý nápad, pokusit se otevřít dveře, kterých se dívka držela za plné rychlosti vlaku) a posadila se k nim, vedle mě přes uličku. Usmívala se, lehce v šoku, ale byla v pořádku. Zázrakem. Boží vůlí. 

Dostala šanci, neboť její čas ještě nenastal. Dostala poučení. 

Co s tím dokáže udělat, záleží jen na ní. 

Její život má zřejmě v celém vesmírném ději nějaký hlubší smysl, když stál Existenci za to, aby uspořádala toto absurdní drama, tento „Babel“ a zapojila do něj tolik herců. Já, ředitelka, doktor, doktorka, ti kolem prvního zpožděného vlaku, kamarádka a kdoví kdo ještě. My všichni se stali nástroji synchronicity. Vesmírné, energetické záchranné sítě. A nemělo smysl zlobit se na pochybení kontroly drážního personálu, nemělo smysl plýtvat slovy. Stalo se.

Konec dobrý, všechno dobré. A já v duchu děkovala, že jsem mohla být součástí této nádherné souhry událostí, krásného důkazu neomylnosti věcí, které nás potkávají. Toho, že vše je správné a nemá cenu zdržovat se vztekem a odporováním tomu, co se děje…i když se to plánům našeho ega zrovna nehodí. Děkovala jsem tomu vyššímu v nás, že jsem s neotřesitelnou vírou dokázala vyslyšet znamení, která mě přivedla do tohoto času a na toto místo. Byla jsem skutečně jedinou, která v té chvíli mohla pomoci. Vlak v plné rychlosti. Dívka tak tak se zvenku držící madla dveří.. Dva mladíci v panice, snažící se s mladickou vervou dveře otevřít… Možná šlo o vteřiny… Asiatka přes sluchátka v uších neslyšela nic. A nikdo jiný tam, na konci vlaku, nebyl. Jen mé tělo, nástroj duše, která ví víc, než si připouštíme…Kéž bychom se jí dokázali vždycky řídit! Následovat své srdce, signály svého těla, Innaté, která nám ukazuje, co pro nás je a co pro nás není. Nenechali se, v tomto levohemisférově orientovaném světě oklamat myslí, která stále přemítá a omílá dokola myšlenky jak staré smetí. Netřeba trápit hlavu, ale žít z břicha, jak říkají zenoví mistři. To znamená cítit svou intuicí, svými pocity z nitra, poslouchat varovné signály zevně a být naplněn hlubokou, bazální důvěrou v moudrost vyššího vedení v nás. Stát se nástrojem synchronicity, vesmírného kalendáře událostí, spojujících mnoho příběhů lidí a směřujících k poučení duše.

Tenhle příběh napsal Život a já jej s pokorou sdílím, aby v nás všech vždy převládla absolutní důvěra ve smysl všeho, co nás v životě potkává. Abychom se nezlobili na druhé, kteří nám staví do cesty překážky, ale probudili v sobě sílu překonat je a přijímat jako zkoušky. Testy nakolik v nás převládne strach a nakolik víra v naplánovanou cestu naší duše. Nebránit se životu, lásce, osudu…neboť jsme stvořeni, abychom žili v ráji. Sami za sebe, jeden pro druhého a všichni propojeni v procesu růstu ke svobodě, harmonii, spiritualitě a Lásce…

AUTORKA ► KLAUDIE ŠINDELÁŘOVÁ

ZDROJ ► EMAIL
©2015 Připravila: ALENA pro ►http://alenapundy.blogspot.cz

POZITIVNÍ I NEGATIVNÍ - JEDEN CELEK..

► ZLATÁ DUŠIČKA 23.03. 2015 ►

Lidé Země, nepochybujte o svých nezměrných možnostech, nepochybujte o sobě samých. Jste vyslanci svých duší, skrze vás se duše učí. Skrze své prožitky poznáváte sami sebe. Mnohé dění však zaměstnává vaši mysl. Přesto je potřeba zaměřit se na to nejdůležitější, neboť mnohé věci jsou pomíjivé. Máte pocit, že řešíte důležité věci, avšak z pohledu duše, z pohledu vyššího se tyto věci mohou zdát jako maličkosti. Někteří z vás již toto pochopili. Často však se ego nevzdává a nutí vás vzpírat se tomu, co by pro vás mohlo být prospěšné.V rámci této planety a galaxie probíhají též mnohé změny, stejně tak, jako u vás jednotlivců. Naslouchali jste zprávám ohledně zatmění Slunce a výbuchů energie, prýštících ze slunečního kotouče. Objevily se různé zprávy, dohady, co a jak vlastně bude dále. 

Je zde předzvěst čehosi anebo je to běžný jev, který se jen zveličuje? 

Každopádně je to událost, která zaměstná vaše mysli na dlouhou dobu, místo, abyste tuto energii využili pro sebe. Lidé Země, nenechte se ukolébat vysvětleními, která nemají pevný podklad. Byli jste dovedeni k tomu, abyste jako duše prošli ohněm vzkříšení. Máte mnoho práce, lidé Země. Pokud chcete cítit svobodu, přestaňte věřit lžím a začněte konečně věřit sami sobě. Byli jste vydáni napospas okolnostem. Zvolili jste cestu a nyní se po ní obáváte jít. Vidíte sami, kam váš svět spěje. 

Víte vůbec, co je vaší pravdou, jaký je váš cíl? 

Měňte své priority a učte se žít tak, abyste využívali váš potenciál. Lidé Země, apelujeme na váš zdravý rozum, na vaše city. Nevěřte hned všemu, co je vám předkládáno. Prověřujte a buďte bdělí. Čeká vás také oslava. Je tu rovnodennost. Mnohým z vás se podařilo úspěšně odpoutat od minulosti a zbavit se zátěže. Někteří se tak zvedli, že jsou již schopni nahlížet do vyšších dimenzí. A další již k tomuto mají úspěšně nakročeno. Je zde čas probuzení. To vyvolá řetězovou reakci a prohlédnou i mnozí z těch, kteří byli zarytí odpůrci. Začnou si přiznávat, že se často dívali špatným směrem, začnou zpytovat svědomí a obracet se k hlubším vysvětlením. Budou více otevření. Noste v sobě naději a víru v pozitivní změnu. Učte se novým věcem, neodmítejte nové myšlenky. Věřte, že ze všeho se vždy můžete poučit a získat širší rozhled. Nezapomínejte se zastavit a odpočinout, srovnat si myšlenky a vyvodit ty správné závěry. Utíkejte z hluku do ticha. A těšte se ze svého života. 

Jste požehnaní a my vás milujeme.

► ZLATÁ DUŠIČKA
http://zlata.dusicka.sweb.cz/new_page_4.htm

SOUVISEJÍCÍ ► http://novazeme2010.ning.com

O DUCHOVNÍ VYTŘÍBENOSTI

Každý, kdo se upřímně vydá cestou hledání Pravdy, se určitě zamyslí nad tím, jaké vlastnosti by měl duchovně zaměřený člověk vlastně mít. Součástí duchovního vývoje je především ukáznění svých nepříjemných vlastností. Tolerance a vzájemné působení jsou znakem pravé duchovnosti stejně tak, jako dobré mravy, jemnější cítění, zdvořilost a laskavost. Jedno z božích přikázání nám říká, abychom zacházeli s druhými tak, jak si přejeme, aby oni zacházeli s námi. Pokud nás nějaký člověk nebo kniha vede k tomu, abychom pročistili svůj charakter a zlepšili své chování k druhým, poskytuje nám cennou službu.

Student filozofie je nápadný svou kvalitou chování, když při jednání s lidmi ustupuje do pozadí. Je ochoten zaujmout jejich stanovisko, se sympatií a ochotně vycházet vstříc, naslouchat trpělivě ostatním, když hovoří o sobě. Je nadřazen okolnostem, když udržuje důstojný klid v neštěstí i v blahobytu. Jeho etický postoj by měl být více tolerantní a méně nepřátelský, než je průměr. Taktéž jeho intelektuální postoj by měl být více všestranný a méně dogmatický. Je třeba si uvědomit, že pro názor druhého člověka je v životě také prostor, pokud nám není vnucován. Filozofie pravdy v praxi, by měla snížit nebo odstranit hrubost charakteru, chování a mluvy. Čím více budeme odmítat, aby nás ovládly negativní emoce, tím více nás bude prostupovat vnitřní harmonie.

Máme-li si udržet svůj vnitřní mír, musíme vyloučit ze svých citů všechny negace jako zlobu, trpkost, hádavost, žárlivost, nevraživost. Tyto nižší city musíme opustit, má-li se filozofický klid, nejvyšší Skutečnost a filozofická moudrost stát vedoucím činitelem v našem životě. Pro skutečného žáka filozofie neexistují žádní nepřátelé, ale jen nevyvinutí lidé. Nesnaží se napravovat chyby v jednání druhých, ale důvěřuje zákonům vývoje, že se postarají o jejich nápravu. Pohrdá lidskou pošetilostí, ale silně toleruje slabost. Jeho snášenlivost je tak velká, že nezasahuje do svobody druhých lidí nebo těch, kteří nám způsobují potíže. Vždy se chová s lidskou důstojností, vždy je ohleduplný a laskavý k ostatním. Ohleduplnost vůči jiným nemusí vylučovat přísnost a indiferentnost vůči jejich osobním pocitům.

Zdvořilost usnadňuje společenský život, a přestože se správné společenské chování mění s dobou, současný člověk ji může projevovat, aniž by byl nevkusný a netaktní. Pokud se stane prázdnou a pustou formalitou, pak se jedná o pokrytectví. Neexistuje žádná omluva k projevu naší nezdvořilosti a hrubosti. Není chybou člověka, že postrádá vychování, ale je jeho chybou, když postrádá charakterové vlastnosti, které může získat i vlastní snahou. Zdvořilé jednání může být jen přetvářkou, slepým zvykem, poslušností sobeckého zájmu nebo také důsledkem velkorysosti, upřímného a čestného jednání těch, kteří jsou ohleduplní k lidem, s nimiž se setkávají. Zdvořilé chování slušného společenského styku je součástí pravého vývoje lidské rasy a jejího zjemňování z hrubě animálního do skutečně lidského.

Ani posměch necitlivých skeptiků a útoky dogmatických fanatiků by nás neměly odradit od pevného rozhodnutí projevovat dobrou vůli všem, včetně těchto lidí. Pokud ji praktikujeme ve vztahu k druhým, je pravděpodobnější, že nám vyšší síla skrze ně udělí milost. Když zušlechťujeme svůj charakter, bude snadnější projevovat dobrou vůli těm, které nesnášíme, nebo kteří nesnášejí nás. Když máme rádi některého člověka a nesouhlasíme s jeho názory, nemělo by nám to bránit projevovat mu dobrou vůli, kterou můžeme nejsnadněji vyjádřit tím, že k němu budeme zdvořilí. Musíme projevovat dobrou vůli všem, protože všechny bytosti jsou zakořeněny ve stejném prvopočátečním Bytí, i když jsou na různých úrovních vědomí.

Elegance bývá často průvodním jevem vytříbenosti. Skutečný džentlmen neodkládá jemné způsoby ani v důvěrném vztahu. Osobní vzhled, čistota, důstojnost i klidná řeč mohou zabránit pádu zpět do barbarství. Kultivovanost je obohacením osobního zážitku i obohacení samotné osoby. Stejně jako vzdělání výrazně přispívá k tomu, abychom se stali dokonalejší lidskou bytostí. Skutečně kultivovaný člověk nemůže unést hrubost a neurvalost těch, kteří nacházejí zalíbení v užívání vulgárních slov. Tam, kde převažuje drsná vulgárnost, agresivní obscénnost a nevázaná hlučnost, tam není úniku z hmotařství. Vulgárnost nepřispívá k duchovnosti ničím, ale kultivovanost mnohým. Společensky vhodné způsoby se mohou lišit v různých dobách i na různých kontinentech. Měly by obsahovat především ohleduplnost vůči společnosti bez sobecké lhostejnosti k účinkům chování k ostatním.

Nepřátelství a podlost oplácejme nestranností, šlechetností a odpuštěním. Mějme vždy na paměti, že nesmíme ubližovat žádné bytosti myšlenkou, slovem, ani činem. Neboť cokoli dáváme druhým, vrací se nakonec k nám. Nakonec se nám vrátí to, co rozdáváme. Jestliže rozdáváme nenávist, vrátí se nenávist, jestliže lásku, vrátí se láska. Tolerance neznamená, že přijímáme vše, ať je to jakkoli špatné Abychom mohli vhodně jednat s lidmi, musíme pochopit jejich charakter, aniž bychom přehlíželi jejich slabosti. Nenávisti můžeme čelit pouze rezignací, a nepřátelství odpuštěním. Kdo podléhá pouze hlasu zkušenosti, ten má sklon k cynismu. Jestliže nasloucháme hlasu Nadjá máme sklon k optimismu.

Měli bychom rozpoznávat u druhých chyby a deprimující slabosti a zároveň být laskavě tolerantní a odpouštějící. Pokud se mysl člověka pohybuje na nízké úrovni omezeného předsudku nebo vášnivého zaujetí, nemůže v žádném případě dojít ke správným závěrům. Neměli bychom přistupovat k žádnému problému nebo principu zaujatě, protože takový přístup vždy zatemňuje pravdu. Je nutné být dostatečně velkorysí, abychom uměli někdy odložit své sympatie a antipatie a přijímali vše nezaujatě. Měli bychom být vždy v klidu a vyrovnaným způsobem zvážit všechny stránky. I když je chování některých lidí nečestné a sobecké, měli bychom je mít v úctě alespoň pro to, co je v nich božské.

Pokud se nevyhnutelně a opakovaně setkáváme s hrubostí druhého člověka až k hranici urážlivosti, pokládejme to za zkoušku určitých kvalit, které bychom měli v sobě nalézt. Jsou to trpělivost, klid a schopnost učit se. Potřebujeme ovládat emoce a nedovolit, aby ony ovládaly nás. Je třeba překonat vášně a ne se stát jejich obětí. Cokoli pomáhá pročistit charakter, city, mysl a vkus, je vítáno. Musíme pěstovat tvrdost, která není namířena proti druhým, ale jen proti nám, dokud zlo a pošetilé vlivy usilují o to, aby nás strhávaly na svou stranu. Bez patřičné pokory může vzrůstat náš egoismus. Pokud se neztotožňujeme s egem, zůstaneme klidní, vyrovnaní uprostřed rozčilení života a malicherných provokací lidí, které potkáváme. Je třeba získat nejen vnitřní klid, ale i vnitřní čistotu. Kdo prosazuje své ego vůči druhým, vyprovokuje jejich ega, aby prosazovala sebe. Když budeme pěstovat dobrou vůli vůči ostatním, zlá vůle v egu bude odumírat.

Člověk, který oplácí nevděkem nebo zradou, si nezasluhuje naše rozhořčení, hněv nebo nenávist, ale náš soucit. Je třeba se vyhnout těm, kteří dělají ctnost ze špatného chování a vyhýbají se zákonům slušného společenského styku. Jestliže nás rodina nevychovala k tomu, abychom ovládali své chování, vytříbili svou řeč a vyhýbali se násilí a hrubosti, pak si musíme sami tyto vlastnosti vypěstovat a zvyky osvojit. Není vhodné dělit se s druhými o své osobní nesnáze, ale raději jim vždy přinášet laskavé myšlenky. Když s námi příbuzní nebo přátelé nesdílejí duchovní ideje, musíme být tolerantní, chápaví a trpěliví vůči jejich postoji. Neměli bychom požadovat dokonalost od druhých, když sami víme, jak obtížné je jí dosáhnout. Pro rozvíjení určitých kvalit a ctností charakteru je důležitá rovnováha, jinak se můžeme snadno přiblížit nectnosti duchovní pýchy.

Zdá se, že žijeme v době, kdy dobrá vůle a zdvořilost mizí, proto je nutné, abychom je podporovali. Dobré chování je kvalita, která musí být získávána vtěleními. Mladí by měli být učeni takovým způsobem, aby byli povznášeni z bytosti animální na bytost lidskou, což přispívá k jejich zduchovnění. Vytříbený vkus, který má potěšení z harmonie, melodie nebo krás přírody a umění, se může vyjádřit společensky a přirozeně pouze vytříbenými způsoby. Rozdíly mezi lidmi budou vždy, ale nemělo by to být důvodem pro nenávist mezi nimi. Skutečný hledající je osvobozen od všech rasových hledisek a národnostních předsudků, protože si uvědomuje, že ve skutečnosti jsou všichni lidé nerozlučně spojeni. K tomu je zapotřebí i moudré tolerance. Zevní chování člověka nepřímo projevuje úroveň jeho vnitřního dosažení. Dobré způsoby jsou znakem dokonalejší osobnosti a jsou také součástí prostředků k vyššímu duchovnímu dosažení.

* * *

Paul Brunton ► „Ať je to formou umění, hudby, poezie, literatury nebo formou života, odívání, chování, způsobu nebo řeči, kvalita člověka se odhaluje v jeho drsnosti nebo vytříbenosti. A to platí ať je nebo není na Cestě, neboť Cesta je koneckonců pokus propracovat se z materialismu k duchovnosti, a proto z myšlenek a citů nízké kvality k myšlenkám a citům vyšším a ušlechtilejším."

* * *

Volně zpracováno podle knihy ► Zápisky Paula Bruntona ► SVAZEK 5. EMOCE A ETIKETA ► INTELEKT

► http://www.paulbrunton.cz

Karma 2. - Náprava chyb

AFIRMACE: ČISTÍME VLASTNÍ CHYBNÉ POSTOJE K ŽIVOTU

V této kapitole bychom chtěli podrobněji hovořit o použití dosti známé techniky vlastního naprogramování, které ve svém důsledku představuje vytěsnění chybných postojů k životu z našeho vědomí a jejich proměnu v postoje pozitivní, a pro nás užitečné.

Dva směry akceptace afirmací.

Podobné techniky zaznamenaly v poslední době značný rozmach.

Používají se zejména ve dvou směrech.

První směr představuje vytěsňování chybných postojů, jež způsobují onemocnění našeho těla. Takto velmi úspěšně pracují známí odborníci, jako Louise L. Hay a Vladimír Žikarencev, kteří vypracovali speciální tabulky pro jednotlivé nemoci, vyvolané individuálními chybnými životními postoji. Znamená to, že na základě této tabulky si sami můžete najít, jaký mentální problém vás může přivést k onemocnění odpovídajícího orgánu.

Dále si lze vybrat spolehlivé tvrzení (afirmaci)a cestou jeho častého opakování ze sebe vytěsnit chybné názory. A spolu s odstraněním chybného názoru se zbavit i nemoci.

Druhý směr použití afirmací je vlastní naprogramování na úspěch v byznysu. V současné době bylo vydáno velké množství nejrůznějších návodů na to, jak dosáhnout úspěchu. Všechny opakují jednu myšlenku – úspěch se dostaví pouze tehdy, když člověk věří sám sobě a tomu, že se mu to, co chce, podaří. Tato víra se dá získat poměrně snadno – vyberete si cíl, který chcete realizovat a mnohonásobným opakováním se dostanete do naprosté víry v to, že cíl je již téměř na dosah nebo že se určitě podaří. A dál je již všechno jednoduché – pokud není ve vašem „Osudu“ příliš mnoho hříchů, cíl se snadno odněkud vynoří – dojde k jeho realizaci v průběhu roku. Zhruba takové techniky přetváření vašich událostí vám ukážeme v sedmé části této knihy.

Afirmace jako způsob přetváření chybných postojů.

Také vám chceme navrhnout používat afirmace,alepro přetvo-ření chybných postojů, které se tak či onak vytvořily ve vašem mentálním těle a přivedly vás k nepříjemným „výchovným“ vlivům ze strany okolního světa. A zdrojů těchto chyb nebo ideálů o nás (nebo o svém okolí) existuje mnoho.

Zrušení negativních programů z dětství.

Nejdříve je třeba říci, že v prvé řadě jde o negativní programy, které rodiče vědomě vkládají svým dětem. Vzpomeňte si na své dětství. 

Co vám říkali rodiče, když po vás chtěli, abyste si po sobě uklízeli nebo

 když krotili váš příšerný temperament? 

Neobjevily se v jejich slovníku slova, jako: „Hlupáku! Idiote! Nic neumíš! Nedá se na tebe v ničem spolehnout! Pokaždé všechno zkazíš! 

Po kom to vlastně jsi?!
(Dobrý dotaz - na něj by se rodiče měli opravdu zaměřit, ovšem jinak a jindy).

Pokud jste takové výrazy zažili, bude afirmace tím nejlepším nástrojem na vytěsnění takto zafixovaného programu z dětství,uloženého v podvědomí. Obzvláště, pokud si ještě vzpomenete, jak vám vlastně rodiče v dětství nadávali.Jde totiž o to, že dětské křivdy a prožitky žijí dosud ve vašem podvědomí a mají vliv na současný život. Vždyť každé dítě je bezbranný otevřený systém, který bezmezně důvěřuje svým nejbližším – rodičům. Proto vše, co rodiče říkají svým dětem, se bez jakékoli kritiky a urážení dětem zapisuje do jejich podvědomí. A často má, pro nás zcela nepochopitelně, vliv na celou jeho další životní pouť. Říkáme vám ale, že se rozhodně nechceme rodičů nějakým způsobem dotknout. Velmi dobře chápeme, že nemají nervy ze železa, a že chování dětí  je někdy vyprovokuje k nelaskavým slovům. Obyčejně se vliv těchto negativních programů z dětství projeví jako problém s rozhodováním v dospělosti. Jste již dospělý a zcela rozumný člověk, schopný střízlivě hodnotit situaci a bez váhání přijmout vědomé řešení. Ale ve vašem nitru je zakořeněná myšlenka na to, že jste malé dítě, které je „hlupák„ a „nic neumí“. A tato myšlenka vás nutí pochybovat o spoustě věcí, zabírá vám hodně času i vitality. Je třeba takový program z podvědomí vytěsnit. Doporučujeme k tomu aplikaci následujícího cvičení.

Cvičení „POPRAT SE S DĚTSKÝMI PROŽITKY“

Vezměte si čistý arch papíru. Rozdělte jej vertikálně na polovinu. Nad levou polovinu listu napište „Co o mně říkali. Moje přezdívky“, a nad pravou polovinou listu – „Klady“.

Teď si vzpomeňte, jaké přezdívky nebo negativní tvrzení pro vás používali vaši rodiče v dětství, když se pokoušeli zkrotit vaši energii a udělat z vás poslušné a disciplinované dítko (je možné, že ještě i dnes s vámi jednají stejně, potom nebudete mít žádný problém s vybavením těchto výrazů). Většinou jsou to výrazy typu: „budižkničemu!“, „Máš obě ruce levé“, „Nešiko“, „Darebáku!“, „Nic neumíš“, „Podívej se na sebe“, „Ani ryba, ani rak“ apod.

Všechny tyto výroky si zapište do levého sloupce. Je docela možné, že si najednou nevzpomenete na všechny přezdívky a zlá slova, kterými jste byli častováni. Nevadí. Pokud se vynoří další vzpomínky, budete je doplňovat do levého sloupce.

Potom si do pravého sloupce zapište kladná tvrzení - opak k negacím na straně levé.

Například, proti výrazu „budižkničemu!“ napište něco v tom smyslu, jako: „Jsem člověk šikovný, mám talent a snadno udělám všechno, co chci!“. Proti výroku „Máš obě ruce levé“ zapište: „Vše, na co sáhnu, se mi daří“, proti výrazu „Darebáku!“ „Jsem hezký člověk, lidi mě mají rádi a důvěřují mi“, proti „Ani ryba ani rak“ – „Jsem energický, umím dobře hospodařit se svým životem a vždycky dokáži splnit své cíle“ a tak dále.

Formulace daných tvrzení mohou být jakákoli. Jen je důležité, aby neobsahovaly částici ne a odpovídaly opaku negativních výroků, kterými vás častovali vaši rodiče.

Po skončení této práce musíte po nějakou dobu pracovat s danými tvrzeními a výroky z pravého sloupce. Existuje několik variant.

První – přepište vlastnoručně více než stokrát všechna tvrzení a výroky z pravého sloupce. Přepisovat lze maximálně pětkrát za 24 hodin, takže tato práce trvá téměř měsíc.

Druhá varianta – naučit se zpaměti dané výrazy a výroky (nebo je přepsat na maličký lístek a nosit jej s sebou) a v myšlenkách si je opakovat – jako mantru nebo modlitbu. Obecně platí čas pro opakování 3 – 5 hodin celkem.

Takovým způsobem se vám podaří vytěsnit z vašeho podvědomí negativní programy, které do něj vnesli v době dětství vaši rodiče.

Další zdroje negativních programů.

Dětství však není jediným zdrojem negativních programů, uložených v našem mentálním těle. Je jich daleko více. Například, podobný program mají i přinesené problémy z karmy, tzn., že jsme si je přinesli z minulého života: může se jednat o nezdůvodnitelný strach ze tmy, vysokých (zrzavých, kulhavých) lidí, o odpor ke zpěvu, čtení, řízení auta atd. Afirmace jsou vhodné také k přeprogramování podobných problémů neznámého původu.

Negativní programy od autorit.

Poměrně snadno můžeme získat obdobný negativní program již jako zcela dospělí jedinci, kdy si vše, co činíme, plně uvědomujeme. Například, když nějaká osobnost, která pro vás hodně znamená, vysloví názor na vás, vaše schopnosti nebo vám určuje cestu vaší budoucnosti.

Nejednou jsme se setkali se situacemi, kdy známí lékaři, léčitelé, jasnovidci, astrologové a další specialisté ukládali ve své praxi do podvědomí svých pacientů programy, jako: „Vidím, že se rozejdete se svojí ženou (nebo mužem)“, Vaše čára života na dlani je krátká, nebudete žít moc dlouho, u vás v rodině každý zemřel na rakovinu (každý pil nadmíru alkohol, rozvádí se, nemá děti, je bez peněz atd.), v tomto podnikání absolutně nemáte šanci na úspěch a podobně. Čím známější je zmíněná autorita, jež uvádí taková tvrzení, tím hlouběji její tvrzení proniká do lidského podvědomí a prakticky začne řídit život člověka (v souladu se čtvrtým pravidlem karmického „vychovávání“).

Horší je, když člověk tento program zapomněl (nebo jej vytěsnil z vědomí), 
ale prakticky se jím řídí. Je nesmírně důležité tak či onak tento program z podvědomí 
vytáhnout a přeprogramovat ho.

Například, lze v paměti vyvolat danou situaci co nejzřetelněji a změnit její průběh, to znamená představit si, že uvedená osobnost hovoří zcela jinak, tedy že musíme zrušit její negativní program a změnit jej na pozitivní, který nebude náš život ničit. Představa ale musí být velice jasná, obrazná, sytá a alespoň dvacetkrát opakovaná. Pokud máte s vizualizací představy problémy, můžete si vypomoci afirmací. Proto je třeba absolvovat následující cvičení.

Cvičení ke „ZRUŠENÍ NEGATIVNÍHO PROGRAMU“

Vezměte si čistý arch papíru. Vzpomeňte si, jak znělo tvrze-ní autoritativní osobnosti, které vám uvízlo v paměti a teď vám znepříjemňuje život (např. „Všechny ženské ve vaší rodině jsou stejné.“).

Popřemýšlejte o tvrzení, které by bylo nejvhodnější jako protipól k danému negativnímu výroku (např. „Každá žena v naší rodině může mít dobrou rodinu a mnoho dětí.“).

Zapište si ji na arch papíru. Opisujte tento výrok minimálně stokrát.

Naučte se ji nazpaměť, zvládněte to v čase kratším než pět hodin.

Stejným způsobem můžete vytěsnit ze svého podvědomí ne-gativní program, který buď nechtěně nebo zcela záměrně někdo vyslovil. Změňte jej na pozitivní, který váš život obohatí a učiní šťastnějším.

Existuje ještě jeden zdroj negativního programu – vaše vlastní negativní životní zkušenost.

Negativní programy z vlastních životních zkušeností.

Podobné programy vznikají u mnoha lidí jako výsledek účasti na událostech, které ve vás vyvolávají značné emocionální prožitky, většinou nepříjemné. Například, měli jste těžkou autohavárii kvůli špatnému technickému stavu auta značky „Volha“ (značka vozu může být jakákoli). Po vašem uzdravení získáte zcela určitě nedůvěru k této značce a podle možnosti se už budete jízdě v ní vyhýbat. Tento příklad je velice jednoduchý a do vašeho života nevnese mnoho nepohodlí. Vznikají i horší situace. Například - vydělali jste si dost peněz, jenže ne zrovna legálně – zlodějové se o tom dozvěděli, přepadli vás, všechny peníze jste jim museli odevzdat a ještě dlouho se pak před nimi ukrývat. Výsledkem v podvědomí bude program - spojení typu „velké peníze – nebezpečí“.

Od této události uplynulo mnoho vody, již se na ni zapomnělo a vy se znovu pokoušíte nějaké peníze si vydělat. Dáváte do toho všechno své úsilí, ale v podnikání se nedaří. Přes veškerou snahu nejste schopni překročit danou úroveň tak, aby se vám dařilo lépe. A to trvá již více než rok. Vůbec nechápete, v čem je problém. Máte zkušenosti, kontakty, práci, která vás baví, ale bohužel – výsledek tomu neodpovídá.

Příčiny těchto situací nacházejí své vysvětlení ve zkušenostech z dřívějška. Vaše bývalé zděšení a panika z toho, jak jste se dostali k velkým penězům, může nevědomky kontrolovat situaci i teď. Vaše podvědomí se bojí velkých peněz, protože je to spojeno s nebezpečím pro váš život. A podvědomí váš život chrání a nepustí do něj velké peníze.

To se stává velmi často. 

Zde jsou příklady.

 Majiteli kiosku na tržnici se moc nedaří, i když zde není žádný důvod, který by ho mohl podnikání ohrozit. Ale potom si vzpomněl na zkušenost z dřívějška, kdy si půjčil poměrně značné peníze a dostal se do velkých problémů, kvůli nimž musel změnit své bydliště.

Další příklad. Mladý a energický ředitel státního podniku (řešící krizové situace) za žádných okolností nemůže rozšířit výrobu a organizovat odbyt za peníze (nikoli bartrem). Dříve měl zkušenost z úspěšného vedení obchodní struktury, kdy po získání velkých peněz musel současně vyplatit částku daňové kontrole, hospodářské policii a „ochráncům“. V důsledku toho přišel o všechny peníze a naopak „získal“ negativní program obavy ze získání velkých peněz.

Jak se vyrovnat s takovými programy?

 Přesně tak, jako tomu bylo v předchozích případech. Nejdříve je třeba si znovu vybavit svoji negativní zkušenost a pokusit se zformulovat, jaký program se mohl vytvořit coby důsledek této zkušenosti.To znamená zformulovat jej do zhruba 3-5 slov. A potom sestavit naprostý opak dané situace a myšlenkově si jej opakovat v průběhu 3-5 hodin. Výsledkem bude vytěsnění negativního programu a tím i ztráty jeho vlivu na váš život.

Když si to všechno shrneme, můžeme konstatovat, že afirmace jsou zde proto, aby vytěsňovaly z našeho mentálního těla chybné názory a zaplnily je pozitivními myšlenkami. Není to špatná věc, ale je třeba se naučit některé specifické práce s afirmacemi.

Jak na problémy našeho vztahu k penězům.

Peníze jsou pro většinu z nás součástí života, a proto se k tomuto tématu budeme v této knize ještě několikrát vracet. Nejčastější problémy s penězi mají lidé, u nichž kdysi došlo k vytvoření negativního programu, týkajícího se jejich vztahu k penězům. Zdroje těchto programů mohou být velmi různé.

Například, již v dětství mohou rodiče fixovat do vědomí dítěte vztah k penězům. Dospělí lidé, vychovávaní v éře socialismu, měli tento vztah jiný, než je tomu dnes. Peníze (i když ne mnoho) měli prakticky všichni, ale nebylo možné si za ně koupit téměř nic. Cenu mělo zejména zboží. A současně celá mocenská ideologie sovětského hospodářství vnutila lidem myšlenku, že peníze nejsou v životě člověka to nejdůležitější. Hlavní je práce, přátelství, internacionalismus, patriotismus, budování jasných zítřků atd. Netvrdíme, že se jedná o špatné hodnoty. V té době byly skutečně přirozené a lidé se jimi řídili. 

Proč se jen honit za financemi,když je stejně nemáme za co utratit?

 Společenské mínění vůči lidem, vydělávajícím peníze, nebylo správné. Protože oficiální cesty k získání velkých peněz v podmínkách rovnostářství téměř neexistovaly, získávaly se tedy hlavně cestou nelegální.Výsledkem toho bylo to, že většina lidí zaujala k penězům a k bohatým lidem negativní postoj. Běžně se tedy říkalo, že: „Velké peníze se získávají jenom zlodějinou“, „Peníze lze získat jen tvrdou prací“, „Hlavní je práce, ne peníze“, „Bez peněz se žít dá, ale bez svědomí (cti, odvahy, patriotismu atd.) ne“. Tehdy se vytvořily programy pohrdavého vztahu i k otázkám vlastního těla: 

„Proč utrácet peníze za doktory – trpím tak jako tak“, 

„Proč utrácet tolik peněz za věci?“ atd.

Takové programy negativního vztahu k penězům přeneslo mnoho rodičů na své děti (dnes již na dospělé strýčky a tety). Dnes se změnily časy i vztah k penězům, jenže programy v nás pracují dál. Výsledkem je pak často situace, kdy člověk zcela vědomě usiluje o rozvoj svého díla, ale vnitřně za něj pracuje program - velké peníze představují kriminál, a já jsem čestný člověk. Takže v podstatě si tak člověk sám veškeré úsilí blokuje. Proto dnes v obchodě má úspěch tolik mladých lidí – oni totiž vyrůstali v době perestrojky a rodiče v nich nenaprogramovali negativní vztah k penězům. A mají úspěch i tehdy, když nemají zkušenosti, znalosti, styky jako jejich starší kolegové. Za TO touží po penězích a úspěchu a neexistuje nic, co by je na jejich cestě zastavilo (pokud jejich „karmická nádoba“ není přeplněna, pochopitelně).

Stejným způsobem lze program negativního vztahu k penězům získat od osobností, které považujete za autority. Týká se to hlavně nejrůznějších jasnovidců, chiromantů, astrologů a dalších, kteří dokáží narušit vnitřní lidské programy. Odvážně vyslovují prognózy, většinou negativní, a většina lidí jim věří. A pokud tomu skutečně věří, získají tak skutečnou „objednávku“ takové události. Člověk se tomu jakoby odevzdal - a negativní předpověď se začne naplňovat. Zvláště aktuální je to u lidí, kteří mají málo energie (většinou uvěří všemu), kteří rádi přenášejí odpovědnost za svá jednání na lidi jasnozřivé a na věštce.

A nakonec, třetím zdrojem negativních programů ve vztahu k penězům může být osobní zkušenost. Konkrétní příklady jsme již zmínili. Ve všech těchto případech mohou afirmace pomoci vytěsnit program negativního vztahu k penězům a místo něj zadat program finančního blahobytu a lásky k penězům. O tom, ale budeme hovořit podrobněji.

Zvláštnosti používání afirmací.

Efekt použití afirmací závisí na několika faktorech. Váš neklidný a často nekontrolovaný mozek za uplynulá léta zaplnil vaši hlavu nejrůznějšími idealizacemi a chybnými přesvědčeními. Pokud se mají co nejrychleji vytěsnit, je třeba co možná nejintenzivněji a nejenergetičtěji se naplnit pozitivními myšlenkami. Celkové množství pozitivních myšlenek nesmí být menší, než množství negativních myšlenek, které zaplnily vaše mentální tělo. A protože na vytěsnění chybných přesvědčení mnoho času nemáme, musí být intenzita procesu přeprogramování velice vysoká.

Snadno se to dá zvládnout na skupinových seancích za dobrého vedení učitele, kde taková pozitivní vůdčí osobnost vytvoří výborné energetické prostředí kolektivní euforie a vzájemného povzbuzování. Dva - tři semináře, a místo trápení máte v hlavě vlastní jasnou víru ve své schopnosti a pozitivní programy. Pokud se ale o tyto metody zajímáte individuálně, podle knih, výsledek se nedostaví tak rychle. Bude pro vás velice obtížné vyvolat si stav blažené extáze v době, kdy vaše hlava je přeplněna problémy a pochybnostmi.

Proto pro lidi, kteří nejvíce pochybují, navrhujeme nejenom v myšlenkách si opakovat afirmaci,ale také si ji zapisovat. Když si afirmaci zapíšeme,v našem podvědomí dojde k zapojení dalších kanálů a osvojení bývá daleko úspěšnější. To znamená afirmace začnou působit a vytěsní vaše chybná přesvědčení. Mnohočetné a dlouhodobé opakování afirmace přináší trvalý efekt, který vám umožní přijmout pozitivně tu myšlenku, kterou do vás afirmace vkládá. A čím energičtěji a emocionálněji si ji budete opakovat, tím větší efekt pro vás bude mít.

Naléváme na skvrnu bílou barvu.

Pokud bychom chtěli najít analogii k tomu, jak afirmace pracuje,můžeme se o to pokusit následujícím srovnáním. Představte si, že vaše chybné přesvědčení je špinavá skvrna na čistém listu papíru. Tato skvrna vám komplikuje život, po-něvadž ve vás vyvolává negativní prožitky. Aby všechno bylo

v pořádku, je třeba se skvrny nějak zbavit. 

Zde se nabízí několik variant.

Například můžeme vzít nůžky a místo se skvrnou vystřihnout. List papíru je zase čistý, jenže v něm zeje díra – výpadek z naší paměti týkající se jakési události (nebo více událostí). Tak nějak vypadá technika hypnózy, kdy pacientovi je v době hypnotického spánku zadán povel, aby navždy zapomněl na určitého člověka a konkrétní události, které s ním souvisí. Potom se pacient probudí do normálního vědomí a na negativní události si vůbec nevzpomíná. Do jeho paměti je speciálně udělaná „díra“. Bohužel (nebo naštěstí), ne všichni lidé jsou schopni se podrobit hypnóze, a proto se podobné techniky užívají jen velice zřídka.

Pokud k vytěsnění chybných přesvědčení použijeme afirmace,bude pro ně přesnější následující analogie. Afirmace je pozitivní tvrzení, čili takové, které je potřebné právě pro nás. Analogicky se podobá bílé barvě, která shora překryje povrch špinavé skvrny. Pokud pokryjeme celou skvrnu silnou vrstvou, nebude vidět – zmizí - a list bude zase čistý. V našem životě tak zmizí problém, způsobený chybným přesvědčením.

Čím je vrstva nanesené barvy silnější, tím spolehlivěji jsme chráněni před projevy našich chybných přesvědčení. Pokud je vrstva barvy tenká, může skvrna proniknout skrze barvu a opět nám zkomplikuje život. Právě proto je nutné afirmaceopakovatdostatečně dlouho a s maximální emocí.Čas i energie, které vynaložíme na afirmaci, proporcionálně odpovídají takovému množství barvy, která pokryje špinavou skvrnu. Věříme, že takové srovnání vám umožní lépe pochopit mechanismus činnosti afirmace.

ÚRYVEK Z KNIHY ► KARMA ► Náprava chyb ► SVIJAŠ ALEXANDR

ODKAZ NA KNIHU ► NÁPRAVA CHYB

 

ANOTACE

► Pokračování knihy Karma – život bez konfliktů. Druhá část trilogie pronikavě, s nemalou dávkou humoru a nekompromisně rozebírá chyby, kterých se dopouštíme během svého pobytu na Zemi. Svijaš se bez příkras dívá na podstatu nepříjemných jevů, negativních emocí a nemocí v našich životech a svérázným způsobem vysvětluje, jak vlastně tento svět funguje a jaká pravidla v něm platí. Náš lidský život se totiž dá chápat několika způsoby: jako hra, jako cirkus, jako velký mechanismus nebo jako škola. Každý z nás si může zvolit, co z toho mu vyhovuje, a pak dodržovat patřičné zákonitosti. Nejlepší je ovšem žít tak, jak sami chceme. Aby to bylo možné, je třeba se zbavit karmické zátěže. Autor vám ukáže, jak toho docílit, a navíc se dál duchovně vyvíjet.

JAKÁ JE NAŠE BUDOUCNOST ?

► ZLATÁ DUŠIČKA 14.03. 2015 ►

Lidé Země, situace na Zemi je velice složitá. Agrese se zvyšuje a vy začínáte mít obavy. Probouzí se strachy a ty vás nutí přecházet často do negativních stavů mysli. Ale toto je to nejhorší, co byste mohli udělat. Neboť není možné, aby hladina negativních energií byla tímto způsobem zvyšována. Ano, i přesto, že se dějí různé věci, které ve vás podporují toto smýšlení, musíte být silní. Musíte se zaměřit na to, co vás těší. Neznamená to, že budete zavírat oči nad tím, co se děje. To vůbec ne. Ale nenechte se zastrašit. Můžete ještě změnit tento stav. Každou minutou se mění dění ve světě. V každý okamžik je možné změnit budoucnost Země a lidí na Zemi. Máte v sobě mnoho síly. Nenechte si ji vzít strachem a obavami. Je možné se v každém okamžiku poučit z toho, co vidíte, co prožíváte. Za ty spousty let jste nasbírali mnohé zkušenosti, které nyní můžete využít. 

Čas se krátí. 
Je potřeba v životě tvořit. Tvořit to, po čem toužíte. Tvořit s láskou a podporovat všechny, kteří lásku propagují. Víme, že neradi slyšíte informace, ze kterých máte pocity obav. Ale je to pouze pravda vyslovená nahlas. Přesto však stačí okamžik a vy opět můžete změnit svou přítomnost a díky ní i budoucnost. Lidé Země, vaše zem je plná vysokých duchovních bytostí, takových, kteří přišli pomáhat, přišli zemi pozvednout. Vrátili se zpět, aby pomohli povstat, zvednout se a změnit to, co se může zdát ztracené. Mnohé vaše pohledy však mohou být pouze iluzemi. Zapojte svůj rozum, zapojte svůj cit. Svou intuici. Naslouchejte nejen sobě, ale i ostatním. Učte se slyšet a vidět to skryté. 
To je potřeba to objevit a vynést na světlo. Ti, kteří jsou schopni toto objevit, ať to ukáží ostatním. Nebojte se být sami sebou a stát si za svými názory. Pochopte, že pokud táhnete za jeden provaz, jste daleko silnější. Čím více vás bude, tím větší síla z vás bude proudit. Uvědomte si, že můžete být ti, kteří změní svět. Myslete na své děti, neboť děti jsou vaše budoucnost. 

A jaká budoucnost je tu pro ně připravena?

 Na tuto otázku se ptejte a na tuto otázku si odpovězte. 

Milujeme vás a žehnáme vám.

► ZLATÁ DUŠIČKA

O NÁBOŽENSTVÍ

V těžkých dobách života se lidé obracejí k nějaké víře nebo ideji, aby jim pomohla vše unést. Lidé hledají Boha a přitom snášejí utrpení a přinášejí oběti, protože Boha milují. Je zcela jedno zdali se jedná o muslimskou, hinduistickou nebo křesťanskou víru, důležité je, jestli je instinktivně uznávána a uctívána síla, která se nachází za vším. Víra v tuto vyšší sílu existovala u všech národů a ve všech dobách. Náboženství se stalo historicky nejrozšířenějším způsobem, kterým člověk projevuje svůj vztah k této síle. Pro každý národ je určitý druh hodnotné náboženské víry zcela nepostradatelný. Měla by povznášet vědomí člověka nad materiální věci a potlačovat jeho sobecké jednání. Síla náboženství nepřichází ze všeobecné nevědomosti nebo pověrčivosti, ale z instinktivní vnitřní potřeby každého člověka, vzývat svůj zdroj.

Prvotní náboženství vznikla na základě víry ve svatého Ducha.. Ve své původní čistotě než bylo změněno v organizace a instituce, bylo vírou zrozenou z prožité zkušenosti. Zakladateli náboženství byli proroci a zvěstovatelé. Ježíš a Buddha se snažili změnit tradiční náboženství, když usilovali o jeho očistění od sobectví, hříšnosti a komercionalismu. Podstata náboženství není tvořena z dogmat a rituálů, ale z víry ve vyšší sílu, uctívání této vyšší síly a mravní očisty proto, abychom se jí mohli přiblížit. Tradiční náboženství je velkým příspěvkem pro lidské vztahy, ale nereprezentuje nejvyšší pravdu. Hlavním požadavkem náboženství je víra, nikoli intelekt. Proto nemusíme přijímat primitivní formu náboženského odhalení, pokud se náš intelekt vyvinul daleko za takovou úroveň. Náboženské hledisko je vhodné pro ty, kteří se nemohou povznést na hledisko vyšší. Neměli bychom ale pohrdat těmi, kteří v něm nalezli svou potřebu víry ve vyšší sílu. Ať už je jakkoli nedokonalá a nevyvinutá, potvrzuje v podstatě, že Bůh je.

Náboženství předkládá davům morální zábrany a etické normy k omezení nižšího jednání, které samy o sobě ospravedlňují jeho existenci. Náboženská etika může zabránit tomu, aby se špatnost lidstva zhoršovala. Je důležitá pro společnost tím, že zabezpečuje dobročinnou činnost, lékařskou službu a výchovnou pomoc. Náboženský cíl by však neměl být zaměřen více na veřejnost než na jednotlivce, protože hlavním poselstvím každého pravého náboženství je, že člověk jako jednotlivec musí navodit určitý druh spojení se svým stvořitelem. Je to jeho osobní záležitost i odpovědnost a zároveň počátek hledání. Náboženství nám odhaluje, že existuje vyšší síla se kterou jsme všichni spojeni, a že díky tomu máme přístup k pravdě, dobrotě, kráse a skutečnosti. Někteří ho přijímají prostřednictvím tradiční autority, jiní k němu dospějí vlastním pátráním po Pravdě. Náboženství vznikají, protože člověk pociťuje touhu po nalezení duchovního bytí, ve kterém je zakořeněn.

Obecně rozšířená náboženství pomáhají velkému počtu lidí, kteří nejsou připraveni pro mysticismus a hlubší pravdu filozofie. Většina lidí ještě nevyvinula schopnost metafyzického myšlení a nejsou schopni mentálně se zabývat neviditelnými skutečnostmi. Mnozí přijímají dogmata náboženské autority, protože nechtějí nebo nemohou dospět pomocí intelektu k pevným závěrům, a také proto, že potřebují cítit určitou sílu, která by je podpořila a o kterou by se opřeli. Náboženství poskytuje ideje a cíle, které jsou přijatelnější pro ty, kteří nemají žádnou zvláštní touhu po pravdě, nejsou ochotni pracovat na sobě a odpoutat se od ega. Zatím co filozofie může být předána pouze připraveným, náboženství může být předáno celému lidstvu. Milióny lidí, které by jinak zůstaly stranou, v něm nacházejí poučení o vyšších hodnotách, mravních zákonech a o idei Boha. To jim dává jednoduché formy, které mohou vidět a kterých se mohou dotýkat, mohou naslouchat hudbě a účastnit se obřadů.

Náboženství je začátkem hledání, učí základním duchovním pravdám a opakovaně připomíná náš vyšší účel života na zemi. Je potřebou většiny lidí, opírat se o něco vyššího než jsou oni sami.Vštěpuje víru ve vyšší Sílu a učí zákonům morálky, která je důležitá pro lidské vztahy. Posiluje je aby snášeli utrpení lidské existence nebo je to inspiruje, aby se nade vše povznesli. Skutečné náboženství by nás mělo vést od slepé víry k vědění. Náboženská víra musí hluboce zasáhnout naše srdce, jinak zůstane náboženství formou s malou hodnotou pro jednotlivce i společnost. Musí přinášet citový zážitek, víru v boha, naději a vzájemnou lásku. Náš vnitřní zdroj probouzí duchovní touhu po vyšším způsobu života a po poznání pravdy o svém vnitřním bytí. Náboženská horlivost je důležitá ale nesmí se změnit v náboženský fanatismus. Organizované náboženství je skvělým prvním krokem pro většinu lidí, ale určitě ne pro všechny.

Současné náboženství potřebuje ustoupit od dogmat, a přejít k inteligenci. Protože pokud ztratí své hodnoty, lidé přejdou k materialismu. Přestože současná náboženství upadají díky dogmatům, pověrám, nesnášenlivostem, existují v nich zároveň pravdy které inspirují, poskytují duchovní svědectví a hodnotná morální vedení. Církev by se neměla plést do politiky, ale měla by se snažit změnit lidi, neboť v nich jsou kořeny problémů. Bez náboženské víry ve vyšší sílu, by mohly davy lidí padnout do beznadějného materialismu bez mravních zásad. Kdyby byl svět bez jakéhokoli náboženství, ocitl by se v nebezpečném zajetí ateismu. Pravá náboženství dávají lidem naději, kdežto ateismus je zanechává bez naděje a v zoufalství nad marností individuálního života. Podstata náboženství je pravdivá, ale to co bývá často vydáváno za náboženství, je zcela nepravdivé. Proto je obecné náboženství nevhodné pro ty, kteří pátrají po absolutní pravdě.

Přes veškerou kritiku je nutné uznat, že pravé náboženství nikdy neselhalo. Selhalo však v nesprávných idejích, dogmatech a předsudcích Boha, které se mísily s tím co je pravým náboženstvím. Selhaly také církevní hierarchie považující se za jediného prostředníka Boha, obětovaly pravé poslání náboženství za sobecké zachování svých institucí a příjmů. Neexistují žádné duše odsouzené k věčnému zatracení, ale ani jednotlivci či skupiny vyvolené Bohem. Existují pouze nevědomí nebo osvícení jedinci, vyspělé nebo nevyspělé bytosti. Neexistuje pouze jediné pravdivé náboženství, které by vyhovovalo všem. Snaha vytvořit syntetické univerzální náboženství by skončilo nezdarem, protože pravé náboženství musí vyjít z jednoho inspirovaného proroka, který mu dá život, ducha a realitu. Bůh čeká na konci všech cest, ale některé nám vyhovují lépe než ty druhé. Čím více cest vedoucích k bohu bude možné nalézt, tím bude větší příležitost se mu přiblížit. Sjednocení mnoha různých náboženství je nereálné, ale tolerantní postoj mezi nimi je možný.

Většina lidstva musí přijmout náboženskou nauku, která je zjednodušena do několika srozumitelných dogmat. Mělo by se jednat o jednoduchou a srozumitelnou formu, která by byla přitažlivá i pro nepřemýšlivé davy. Je správné dát náboženský symbol lidem, kteří nejsou schopni chápat, že existuje božská skutečnost, která je mimo lidské chápání. Symbol zastupuje neviditelného Boha a pomáhá člověku v uctívání a k nepřímému navázání kontaktu se Skutečnem. Pro lidskou přirozenost v jejím přítomném vývojovém stupni je nutností aby organizovaná náboženství přijala dogmatický charakter a formu víry. Jednoduché pravdy náboženství tak mohou rychle získat víru svých přívrženců, na rozdíl od jemné metafyzické pravdy která může být pro nepoučené mysli nesrozumitelná. Je rozhodně lépe učinit několik kroků na cestě prostřednictvím víry, než neudělat žádné. Je rozhodně lépe mít kostely a kněží se svými obřady, aby lidem pravidelně připomínali jejich náboženství, než aby neměli náboženství žádné.

Pro mnoho lidí jsou rituály, mše a symboly jejich náboženství nezbytnou součástí samotného života. Jejich hodnota spočívá ve víře, kterou probouzí, v úctě, kterou vyvolává a v připomínce, kterou přináší. Pokud na naše city i mysl působí krása, starobylost, tajuplnost a důstojnost náboženských ceremonií, a pokud nás povznáší do uctivé nálady, měli bychom v nich hledat svou pravou cestu. Každý chrám pokud je postaven podle filozofické tradice, znázorňuje lidskou mysl se svatostánkem, symbolizujícím Nadjá. Náboženské obřady jsou pouze vnější formou uctívání, a proto jsou vhodnější hlavně pro prostý lid. Jsou pro ně přijatelnější než abstraktní principy a řešení problémů, které vyžadují zájem, trpělivost a duchovní touhu překračující jejich osobní jáství. S postupem času by měly být tyto rituály nahrazeny úctou k vyšší síle. Většina lidí však setrvává u zevních obřadů svého náboženství.

Lidé často měří lidskou duchovnost podle příslušnosti k církvi, aniž by si uvědomovali, že může existovat individuální duchovní cesta mimo organizované náboženství. Náboženské uctívání je zapotřebí všem, protože bez pocitu úcty k vyšší Síle jsme jen bytostí neúplnou.Ti, kteří mohou přijmout vznešenější a pravdivější víru, nemusí zůstávat v zajetí nějaké nižší víry. Většinou ale není třeba opouštět náboženství, ale jen do něj hlouběji proniknout. Pokud lidé cítí potřebu formálního náboženství, ať jej mají, ale mělo by jim být také sděleno co je za ním. Ti, kteří umí nalézt ducha v sobě a praktikovat náboženství v nitru, nepotřebují vstupovat do organizovaného náboženství a navštěvovat za tímto účelem kostely. Ať už se jedná o náboženství zahrnující působivé obřady a organizovaná kněžstva, nebo jen náboženství prosté, jednoduché a bez prostředníků, bude sloužit lidem jen do té míry, do které pomáhá každému věřícímu přiblížit se svému vyššímu Já.

* * *

Paul Brunton ►„Ve všeobecném směru vnitřního vývoje lidské rasy je na prvním místě správné jednání, které zahrnuje povinnost, službu, odpovědnost. Na druhém stupni se objevuje náboženská oddanost. Ta vyvolává uctívání vyšší síly, morální zlepšování, posvátný kontakt. Třetí stupeň je mystický a zahrnuje cvičení meditace k získání důvěrnějšího kontaktu. Čtvrtý stupeň je probuzení potřeby pochopit pravdu a poznat skutečnost. Konečným výsledkem je mudrc, který v sobě obsahuje ušlechtilého člověka, náboženského člověka, mystika i filozofa."

* * *

Volně zpracováno podle knihy ► Zápisky Paula Bruntona ► Svazek 12. VNITŘNÍ POTŘEBA NÁBOŽENSTVÍ * UCTÍVÁNÍ V ŽIVOTĚ

► http://www.paulbrunton.cz

O RELATIVITĚ

Přemýšlivý člověk je fascinován nekonečnou rozlehlostí a neotřesitelnou existencí vesmíru, který sám o sobě není věčný, ale věčné je pouze jeho periodické objevování. Nekonečné opakování všech projevů probíhá ve stoupající spirále a odhaluje relativitu světa jevů v čase, prostoru a v druhu látky z níž je zformován. Pohled lidí na tento svět a vesmír je zcela relativní. Relativita času a prostoru byla matematicky dokázána Albertem Einsteinem, ale indičtí mistři džinismu o ní věděli a sdělovali ji ve svém učení již před třemi tisíci lety. Dávní filozofové vyvinuli určité mentální schopnosti, díky kterým došli ke stejnému závěru jako moderní teorie relativity. Liší se od ní jen formou, nikoli podstatou.

Filozofie, metafyzika a některá náboženství prohlašují, že hmotný vesmír je iluzí. Ale jedině filozofie si všímá faktu, že i přes svou iluzornost svět stále existuje, protože si jej uvědomujeme, a tak má relativní existenci pro každého z nás. Svět není jen iluze, ale především je relativní, měnící se fází skutečnosti. Nemůžeme proto popřít jeho existenci, ale pouze jí dát správné místo. Existuje proto, aby se individuální tvorové vyvíjeli ke svému cíli. Stává se iluzí pouze tehdy, když jeho realita se stane podřadnou vzhledem k realitě, která již byla nalezena. Do té doby je stále reálný a pouze mudrc má právo nazývat tento svět iluzí. Jsme uvězněni ve světě časoprostoru, omezeni pěti smysly, klamáni zdánlivou realitou věcí, kterou považujeme za konečnou realitu. Filozofie se nesnaží popírat existenci světa, ale snaží se odhalit jeho skrytou povahu. Svět je reálný a člověk v něm musí žít.

Díky našim smyslům pokládáme vše v tomto světě za reálné, aniž bychom si uvědomili, že skutečná realita je skryta v pozadí projevu. To, že zažíváme skutečný svět, je pouze relativní a domnělou pravdou, neboť známe tak málo a jsme tak snadno oklamáni zdáním věcí a vnímáním iluze smyslů. Skutečnost světa je jen zdánlivá a jeho věčnost relativní. Žijeme v iluzi hmotného vesmíru a zároveń jsme ukotveni ve věčném Bytí, aniž by to většina z nás věděla. Můžeme žít klamáni jeho skutečností nebo se můžeme probudit k samotné Skutečnosti, která se skrývá za projevem světa. Svět není tím, čím se zdá být, je pouze zdáním zcela odlišným od skutečnosti za ním. Jestliže existuje věčné Bytí, které je navždy tím, čím je, neměnné a nedotknutelné, pak ho nelze nalézt v čase a prostoru. Jsou různé formy existence, ale za nimi je jedna jediná podstata bez formy.

Teorie relativity spočívá v podstatě v rozdílnosti vnímání předmětu dvěma osobami nacházejícími se v rozdílných vzdálenostech od něj a ve stejném okamžiku času. Každý z nich bude předmět vnímat rozdílně, různě odhadovat jeho charakter i míru sil na něj působících. Nemůžeme tvrdit, že jedno z těchto pozorování je správné a druhé špatné, protože obě jsou správné ze svých stanovisek. Pokud si uvědomíme, že tentýž předmět nemůže v jednom okamžiku mít rozdílné rozměry a vlastnosti, pak tito dva pozorovatelé nesdělují absolutní pravdu o tomto předmětu, ale pravdu relativní ovlivněnou svým vlastním pozorováním. Proto vše co vidíme a vnímáme jako svět nemá svou existenci samo o sobě, ale je tím, co individuálně vidíme a vnímáme prostřednictvím našich smyslových vjemů, a co vnímáme díky vlastní zkušenosti a představě. Zažívaná zkušenost člověka ve světě je vždy relativní pro každého jednotlivce, ale Skutečnost za ním je absolutní.

Starověcí tibetští filozofové prohlašovali svět jak za existující, tak za neexistující. Tento paradox je dán dvojí rozdílnou zkušeností vnímání světa. Pro nevědomého člověka je svět jedinou známou skutečností, zatímco osvícený člověk si uvědomuje existenci světa, ale pouze jako mentální projev Univerzální Mysli, a za nejvyšší Skutečnost považuje pouze tuto Mysl, bez které by existence světa nebyla možná. Otázku Skutečna a iluze nelze rozřešit pouhým názorem nebo prostřednictvím našich smyslů, ale pouze znalostí přicházející z intuice. Celý tento projevený vesmír má v pozadí Skutečnost, a vede nás k tomu, abychom si mysleli, že mnohost je Skutečno, zatímco ono je To jediné. Život je neuvěřitelným paradoxem a my jej musíme přijmout takový, jaký je. Kdyby byl jednodušší a méně paradoxní, všechny jeho velké problémy by neznepokojovaly nejmoudřejší lidi od počátku celé naší historie až po současnost.

Lidé často diskutují o různých tématech i na internetových stránkách. Potvrzují nebo vyvracejí pravdivost názorů podle svých představ a zkušeností, aniž by si uvědomili, že jejich pravdivost může být pouze relativní. Člověk je bytost, která se neustále vyvíjí a mění. Proto nemůže prohlašovat, že jeho vědění je konečné a některá z jeho pravd absolutní. Relativita věcí, idejí a zkušenosti ale neznamená , že jedna věc je stejně dobrá jako jiná, že jeden názor je stejně pravdivý jako jiný. Nauka o relativitě přináší sama o sobě nebezpečí, když budeme považovat mnohá stanoviska za stejně pravdivá a to i přesto, že budou ve vzájemném rozporu. Ten, kdo chápe relativitu idejí, se nezabývá otázkou, která z tolika nauk je ta pravá, ale pohybuje se mezi nimi s klidnou odpoutaností. Pokud si uvědomíme relativitu lidských vědomostí, tak pochopíme, že jakákoli nauka může pouze zničit intelektuální názory ostatních, ale nemůže ustavit absolutní názor vlastní. Pravdu je třeba nakonec hledat mimo veškeré názory, v tichu mysli, jejímž prostřednictvím můžeme získat intuitivní zkušenost.

Filozofie chápe relativitu všech názorů, a proto používá při hledání Pravdy dvojí stanovisko. Relativní (okamžité) a absolutní (nejvyšší). Oba tyto pohledy si nemusí odporovat, ale mohou existovat současně a harmonicky, pokud pochopíme jejich vzájemnou nezbytnost. Tato dvě stanoviska nejsou navzájem v rozporu, ani nemohou vytvářet protiklad, protože jsou rozdílným chápáním téže věci. Vztahují se k různým úrovním vědění, zkušenosti, a tak vykazují nevyhnutelně rozdílnost. Může se zdát, že jde o pohled duální, ale ve skutečnosti jsou ve filozofii obě hlediska sloučeny v jeden úplný postoj, který je považován za správný. Pouze přijetím dvojího stanoviska, nebo-li obou pohledů současně, můžeme dosáhnout Pravdy v její úplnosti. Pokud se nedíváme na život z tohoto dvojího hlediska, můžeme získat jen nedostatečný, nevyrovnaný a neucelený rozhled.

Zaujetím různých stanovisek můžeme odhalit různé relativní aspekty Pravdy. Ačkoli filozofie tvrdí, že pravda je obsažena v obou stanoviskách, nemůže potvrdit jejich výlučný charakter. Obě stanoviska by měla být přijímána současně, ale zároveň musíme rozlišovat to, co je bezprostřední a jasně viditelné, od toho, co je nejvyšší a zároveń hluboce skryté. To není dvojí rozdílnost Pravdy, ale dvojí hledisko pro člověka, jedno praktické, pozemské a logické, druhé nejvyšší, božské a intuitivní. Neexistují žádná prohlášení Pravdy, která by byla absolutní na všech úrovních, kterých se týkají. Každá je relativní ke svému stanovisku. Pokud si uvědomíme relativnost věcí, zbavíme se nutnosti ztotožňovat se s jakýmkoli určitým hlediskem. Osvobození od dogmat nám umožní zastávat to hledisko, které nejlépe odpovídá okolnostem.

Také povaha vědomí je relativní, protože může přijímat různé formy a může působit na různých úrovních času a prostoru. Ale může také zůstat samo sebou a nepřijímat žádnou formu, pak je absolutní. Relativní proměnné hodnoty času a prostoru jsou vždy závislé na člověku samotném. Čas je jasně relativní ke stanovisku a k postoji, jaký člověk zaujal. Při podrobném zkoumání shledáme, že náš pojem času se mění nejen podle fyzického, ale také podle mentálního postoje, který zaujímáme. Pokud jsme plně zaujati prováděním našich oblíbených činností, může se nám zdát několik hodin, které jim věnujeme, jako pouhých několik minut. Ale když budeme sedět na zubařském křesle a bude nám prováděn nepříjemný a bolestivý zákrok trvající několik minut, bude se nám zdát tato doba nekonečně dlouhá. Jakmile sníme, můžeme ve snu prožívat život se všemi událostmi trvající celá léta, ale jakmile se probudíme, můžeme si uvědomit, že se jednalo o pouhých několik minut. To dokazuje, že čas je mentální představou v mysli.

Uvědomování věcí nebo událostí probíhá uvnitř času a prostoru a tím je také omezeno. Když budeme čas zkoumat do dostatečné hloubky, odhalíme, že jeho skutečná podstata je věčné Nyní. Teorie relativity spojuje čas a prostor, protože závisí svou existencí jeden na druhém. Pokud by neexistovaly žádné předměty v minulosti, přítomnosti a budoucnosti, nebude zde ani žádný čas plynoucí kupředu. Protože cokoli můžeme ve vnějším světě zažít nebo poznat, musí být zažíváno ve formách prostoru a času. Protože jsou tyto formy proměnlivé, relativní a závislé, nemohou být události nebo věci samotné trvalými skutečnostmi. Prostor a čas je ukotven v naší představivosti pouze jako prostředek, pomocí kterého zažíváme svou existenci. Jsou to dva způsoby, ve kterých tvořivý aspekt mysli pracuje současně. Plynutí času se nikterak nedotýká pocitu „já“. Hluboká meditace dokazuje, že čas, prostor a všechny věci v něm pro nás existují jedině tehdy, pokud jim věnujeme pozornost.

Zdá se, že nemůžeme uniknout relativitě všech objektů. Ve vesmíru totiž vše prochází neustálou změnou, nic nemá svou vlastní trvalou existenci. Přesto je zde něco, co existuje navždy a nezměněné samo v sobě. Tím je nejvyšší Skutečnost, jednota ukrytá za rozmanitými formami světa. Všichni žijeme v omezeních relativity, ale jen někteří z nás hledají svobodu božství. Lidé, kteří nemají zájem zkoumat relativní hodnotu života ve světě, jej považují za jedinou svrchovanou a neměnnou realitu a nikterak nepřipouštějí existenci pravé a neměnné Skutečnosti za vším. Odhalení relativity vesmíru nás vede k odhalení této Absolutní Skutečnosti. Objevy relativity vedou k závěru, že známe jen zdání nepochopitelného tvořivého Mystéria. Existujeme pouze na zlomek času, a proto relativně, ale za samotným časem však existuje něco co je absolutní.

* * *

Paul Brunton ► „Taková je relativita všech věcí pro toho, kdo je poznává, neboť svět, který zažíváme, je náš mentální svět, nikdy nevidíme svět, jaký skutečně je sám o sobě nebo jak by jej viděla bytost, která by jej pozorovala z vnějšku. Důsledek toho je, že nikdy nevidíme svět, aniž bychom jej nevědomky viděli smíšený s jástvím. „Já“ plus něco jiného než „já“ tvoří naše pole vědomí. Nikdy nepoznáváme svět-sám-o-sobě, ale jen svět ve stavu vzájemného působení s já. Nikdy nepoznáváme já samo-o-sobě, ale jen já ve stavu vzájemného působení se světem. Takové jsou skutečné a nedobrovolné podmínky tak zvaného zažívání světa a našeho tak zvaného zažívání já.“

* * *

Volně zpracováno podle knihy ► Zápisky Paula Bruntona ► Svazek 13. RELATIVITA ► FILOZOFIE ► MYSL

►http://www.paulbrunton.cz