VÁNOČNÍ PŘÍBĚHY ► PAULO COELHO

HEJNO PTÁKŮ 

"Jistý člověk jménem Mogo považoval vánoce za zcela bezvýznamný svátek. Večer 24. prosince měl za nejsmutnější v roce, protože různí lidé si tehdy uvědomují, jak osamělí jsou, nebo si připomínají milovanou osobu, jež toho roku zemřela. Mogo byl dobrý člověk. Měl rodinu, hleděl pomáhat bližním a v obchodních záležitostech si počínal čestně. Nemohl však připustit, že lidé jsou tak prostoduší a věří, že Bůh sestoupil na zem jen proto, aby jim poskytl útěchu. Protože měl své zasady, nebál se říkat všem, že vánoce nejenže jsou spíš smutné než veselé, ale že také vycházejí z nepravdivého příběhu o Bohu, který se proměnil v člověka.

V předvečer oslavy Kristova narození se jeho žena a děti jako vždy chystaly do kostela. A Mogo je jako vždy poslal, aby šly samy, řka: „Bylo by to ode mne pokrytectví, kdybych šel s vámi. Budu tady čekat, až se vrátíte.“ Když rodina odešla, Mogo usedl na svou oblíbenou židli, rozdělal oheň v krbu a pustil se do četby novin. Brzy ho však vyrušil hluk za oknem, následovaný dalšími. Mogo v domnění, že se někdo baví sněhovými koulemi, přes sebe přehodil kabát a vyšel ven, doufaje, že vetřelci nažene strach. Jakmile otevřel dveře, uviděl hejno ptáků, kteří se ztratili v bouři a teď se chvěli zimou ve sněhu. Jakmile zpozorovali osvětlený dům, snažili se vniknout dovnitř, ale jak narazili na okenní tabuli, pohmoždili si křídla, takže nemohli létat, dokud se jim nezahojí. „Přece ta stvoření nenechám tam venku“, pomyslel si Mogo.

„Jak jim pomoci?“  

 Zamířil k vratům garáže, otevřel je a rozsvítil. Avšak ptáci se nepohnuli. „Mají strach“, řekl si Mogo. Vrátil se do domu, sebral pár kousků chleba a drobky vyznačil cestičku až k osvětlené garáži. Ale bez výsledku. Mogo rozevřel náruč, pokusil se je pobízet laskavým voláním, tu a tam některého jemně popostrčil, ale ptáci byli ještě neklidnější, začali se zmítat a bezhlavě pobíhat po sněhu, přičemž zbytečně ztráceli tu trošku sil, která jim ještě zbyla.

Mogo už nevěděl, co si počít. „Musíte mě mít za kohosi strašného“, řekl nahlas.

„Což nechápete, že ke mně můžete mít důvěru?“

A všecek zoufalý zvolal: „Kdybych se teď mohl jen na několik málo okamžiků proměnit v ptáka, pochopili byste, že vás chci opravdu zachránit!“ V tu chvíli zazněl kostelní zvon ohlašující půlnoc. Tu se jeden z ptáků proměnil v anděla a zeptal se Moga:

„Teď už chápeš, proč se Bůh musil proměnit v člověka?“

A Mogo, v očích slzy, poklekl ve sněhu a odvětil: „Odpusť mi, anděli.
Teď už chápu, že důvěřovat můžeme jen těm, kdo se nám podobají
a zakoušejí totéž co my.“

► Paulo Coelho

► Tento příběh byl volně zpracován podle povídky „Come and Follow Me“ Paula H. Dunna.
© Paulo Coelho, 1999

KEJKLÍŘ PANNY MARIE

V jedné středověké pověsti se vypráví, že v zemi, kterou dnes známe jako Rakousko, nějaká rodina Burckhardových – sestávající z otce, matky a synka – bavila lidi na vánočních trzích recitováním básniček, zpěvem balad dávných trubadúrů a různými kejklemi. Nikdy jim samozřejmě nezbývaly peníze, aby mohli koupit dárky, ale otec vždycky synkovi říkal:

„Víš, že Ježíškův pytel se nikdy nevyprázdní, přestože je na světě tolik dětí?

To proto, že ačkoli je plný hraček, Ježíšek musí někdy předávat důležitější věci, takzvané ‚neviditelné dary’ Do znesvářené rodiny se v nejsvětější noci křesťanstva snaží vnést soulad a mír. Tam, kde chybí láska, vkládá do dětských srdcí semínko víry. Tam, kde budoucnost vypadá černě a nejistě, přináší naději. A když navštíví Ježíšek nás, tak se nazítří všichni radujeme, že jsme naživu a že děláme svou práci, totiž že obveselujeme lidi. Na to nikdy nezapomeň.“

Uplynuly roky, z chlapce se stal mladík a rodina jednoho dne šla kolem velkolepého, právě dostavěného opatství v Melku.

„Pamatujete si, tatínku, jak jste mi před lety vyprávěl o Ježíškových neviditelných darek? Myslím, že jednou jsem takový dar dostal: touhu stát se knězem. Nezlobil byste se, kdybych nyní udělal první krok ke splněné svého dávného snu?“

Přestože rodiče synovu společnost opravdu potřebovali, pochopili a respektovali jeho přání. Zaklepali na fortnu kláštera, mniši je šlechetně a laskavě uvítali a mladého Bucrkharda přijali jako novice.

Nastal Štědrý den. A právě tehdy došlo v Melku k zvláštnímu zázraku: Panna Maria se rozhodla sestoupit s Ježíškem v náruči na Zemi a ten klášter navštívit.

Všichni mniši, nesmírně pyšní, nastoupili do dlouhé řady a každý z nich se pak snažil Matku a Syna nějak uctít. Jeden z nich jim ukázal krásné malby, jež zdobily klášter, jiný přinesl exemplář Bible, jehož sepsání a iluminace trvaly celých sto let, třetí zase odříkal jména všech svatých.

Jako poslední tam dychtivě čekal mladý Burckhard.
Jeho rodiče byli prostí lidé a naučili ho jenom žonglování a nějakým kejklům.

Když na něj přišla řada, ostatní mniši už chtěli oslavu skončit, protože bývalý žonglér přece nemohl říct nic důležitého a ještě by pokazil dojem z kláštera. Mladík však v hloubi srdce také cítil velikou touhu dát Ježíškovi a Panně něco svého.

Zatímco na sobě cítil káravý pohled svých bratří, vytáhl ostýchavě z kapsy pár pomerančů a začal je vyhazovat do výšky a zase je chytat tak, že vytvořily ve vzduchu nádherné kolo, stejné, jako kdysi dělával, když chodil s rodiči po jarmarcích.

Teprve v té chvíli začal Ježíšek v náruči Panny Marie tleskat radostí. A právě tomu mladíkovi podala Panna rozesmáté dítě, aby si je pochoval.

Pověst končí tím, že po tomto zázraku každých dvě stě let další Burckhard klepe na vrata v Melku, je tam uvítán, a za jeho přítomnosti dokážou „neviditelné dary“ proměnit srdce všech,
kdo ho poznají.

► Paulo Coelho