Vánoční pohádka

Šedé ranní světlo se pomaloučku rozlévalo po rozespalé půdičce.

 Všemožné zapomenuté harampádí se, jako každý den, probouzelo a tiše vrzalo. Nejvíce se projevovala krabice zastrčená až úplně vzadu. Asi nemohla spát, protože už od rána rachtala. Od toho rána, kdy je ještě tma a pořádná zima, ale to je tady na půdě vlastně pořád. Mrzne tu, až praští a tak se všechny ty přebytečné staré věci schoulí blizoučko k sobě a povídají si, k čemu kdy která sloužila. Už se moc dobře znají, žijí tady společně léta. A vždycky se těší, až se k nim zase nějaká další opotřebovaná věc přidá. Končí tu spoustu takových drobností, které je lidem líto vyhodit. Některé věci sem tam na čas zmizí. Někdy na týden, na měsíc, občas je to na moc dlouho, a když se pak vrátí, vyprávějí, co všechno se děje, tam dole, v tom velikém domě. Ostatní je poslouchají a představují si, jak se tam také jednou půjdou podívat.

I tahle krabice se občas někam ztrácela. Ne moc často a ne na moc dlouho. Vlastně jen

jednou do roka a k vidění nebyla snad týden, možná dva. Vždycky se moc těšila, až zase bude mezi lidmi potřeba. A dnes už od raníčka šustí, cinká a chroupe jako nikdy.

Bylo to prapodivné ráno, takové, jaké je jenom jednou za celý rok. Vypadá jako kterékoli jiné, ale ve vzduchu je cítit zvláštní napětí. Když přijde tohle ráno, všechno se budí rychleji a dříve a věci se dějí potichu.

Se skřípotem se otevřela dvířka v podlaze, na půdičku pronikl teploučký vzduch a

přivál vůni skořice a různého cukroví. Obyvatelé malinkého pokojíčku se pořádně načichali, aby jim vůně dlouho vydržela a krabice rychle vyklouzla ven. Pomalu se nesla dolů do obývacího pokoje. V krbu tu plápolal oheň, všude vonělo sušené ovoce, malinový čaj, smůla a jehličí. Obsah krabice se nedočkavě zachvěl. Za chvilku už bude zdobit zelený stromek uprostřed pokoje. Sama bedýnka už to samou netrpělivostí a vzrušením nevydržela a pootevřela víko. Začaly vykukovat barevné ozdobičky, zlaté zvonečky a slamění panáčkové. Až úplně na dně krabice ležela hvězdička. Snažila se alespoň cípkem vykouknout ven, ale neviděla nic.
 Jenom cítila vůni domova a sladkostí.

Krabice žuchla na dřevěný stolek, ozdobičky se vzrušeně zaleskly,

zvonečky zacinkaly a slamění panáčkové zašustili. Před krabicí se tyčila krásná zelená jedlička. Na jehličí bylo vidět, že je spokojená, jenom jí trochu bolela noha. Měla ji svázanou v pevném stojanu. Jedlička pozvala drobné obyvatele půdičky, aby jí ozdobily větve. Všechen svět přebývající v krabici se rozutekl po jehličkách nahoru. Jehličky byly hodné a rozdováděné ozdůbky nepopíchaly. Zvonečky se klouzaly po jehličí a slamění panáčkové v něm šplhali jako po žebříku a pomáhali lesklým ozdobičkám na větve. Potom vyskočil řetěz ze sušených pomerančů a obtočil celý stromek skoro až ke špičce. Vypadalo to trochu, jako kdyby vyjel po točitých jezdících schodech, které se zastavily o kousek dříve, než měly.

Najednou hvězdička zbyla na dně krabice sama. Teď už viděla všechnu tu nádheru,

líbila se jí nazdobená jedlička, moc jí to slušelo. Chviličku jen tak mžourala, než se rozkoukala úplně, nebyla zvyklá na takové světlo a na takové vůně. Když se vzpamatovala, ještě pár vteřin jen tak ležela, a až pak se vydala na dlouhou cestu na špičku stromečku. Docela jí to trvalo, protože se při té dlouhé procházce často zastavila a povídal si s jinou ozdobou. Neodolala a párkrát se také sklouzla po jehličí o kousek zpátky. Když konečně vystoupala až na samou špičku jedličky, pohodlně se zavěsila a dívala se spokojeně dolů.

Bylo už málem poledne a z kuchyně za dveřmi se linula vůně. Stromečku i ozdobičkám se líbilo, jak to pěkně vonělo. Povídaly si a přemýšlely, co dobrého se tam asi vaří. Nikdy ale nejedly a tak nevěděly, jak taková voňavá věc chutná.

Hvězdička se dívala do ohně v krbu a bylo jí pěkně teploučko. Oheň praskal a voněl

a to měla hvězdička moc ráda. Vydržela se takhle dívat hodiny, protože to viděla jen jednou do roka a vždycky se na to nejvíce těší. Než se hvězdička nadála, bylo už skoro pět hodin a za oknem se setmělo. Byla tma, jako bývá na půdičce, ale za oknem se třpytil sníh a odrážel se ve dvířkách od krbu. Vypadalo to, jakoby sníh hořel a oheň mrznul. Hvězdička na to koukala a koukala a přišlo jí to jako zábavná představa.

V obývacím pokoji, který slouží také jako jídelna, se rozhořely tajuplné vysoké svíčky na stole. Otevřely se dveře a nakráčely si to sem podnosy plné smaženého kapra a mísy s polévkou a bramborovým salátem. Chystala se slavnostní večeře. Hvězdička pozorovala cinkající příbory, jak krájejí maso a nabírají salát s polévkou, sklenice, jak se plní a vyprazdňují a jak se vzduch kolem hemží nedočkavostí a nesnesitelným napětím. Ona sama byla celá nesvá, a když večeře skončila a pokoj potemněl, čekala se zatajeným dechem, co se bude dít. Bylo to každý rok skoro stejné, ale pro hvězdičku i tak pořádné dobrodružství. Za oknem proletělo zlaté světlo. Je to tady, věděla hned hvězdička. Světlo obkroužilo celý dům, až oknem proletělo dovnitř. Plamen v krbu se zachvěl, ozdůbky ani nedutaly a hvězdička se div neotočila, aby nic neviděla. Světlo začalo stromeček pomalu obmotávat až ho jakoby spoutalo a on celý zářil. Najednou povolilo a spadlo k zemi. Tam se objevilo plno dárků, zabalených v červeném, zlatém a bílém papíře. Hvězdička šťastně vydechla. Trochu ji mrzelo, že nadělování dárků trvá tak krátce. Ale věděla, kolik toho to světýlko, pojmenované Ježíšek, musí stihnout. Světlo se ztratilo úplně a všechny zvonečky na stromečku se vesele rozezvonily. Už jsou tu dárky, volaly na všechny strany. Hvězdička se usmívala a zářila, jak nejvíce uměla. Radovala se a veselila z každého rozbaleného dárku, a když si s ostatními ozdůbkami popřály dobrou noc, ještě dlouho nemohla samým štěstím usnout. Až když veliké hodiny nad krbem, visící tam jako obraz, odbily půlnoc, spokojeně usnula. Další Štědrý den byl u konce a ona si ho náramně užila.

Těší se, jak na něj bude na dně krabice celý rok vzpomínat.

► ©2013  ► ZPRACOVALA ALEJKA pro http://alenapundy.blogspot.cz