Abychom nalezli klenot (mani), symbol nejvyšší hodnoty, ve své vlastní mysli, musíme si blíže uvědomit podstatu vědomí, jak je to popsáno ve svatých buddhistických textech. První verš Dhammapady, nejznámější sbírky veršů Pálijského kánonu, začíná těmito slovy:
„Všechny věci jsou předcházeny myslí, řízeny myslí a myslí vytvářeny.”
V méně známých, ale o to hlubších naukách abhidhammy je v jednom ze starších pokusů o systematický výklad buddhistické filozofie a psychologie pohlíženo na svět výlučně jako na jev vědomí.
Sám Buddha však definoval svět jako to, co se našemu vědomí jeví jako svět, aniž by se zabýval otázkou objektivní skutečnosti. Jelikož zamítl pojem hmoty, když mluvil o hmotných a fyzikálních podmínkách – neměl by svět být chápán jako základní protiklad psychických funkcí. Spíše by měl být pochopen ve smyslu vnitřní nebo vnější formy projevu jednoho a téhož procesu, o který se zajímal jen tak dalece, kam až sahala oblast jeho bezprostřední zkušenosti, týkající se živého jedince, tj. procesu vědomí.
„V pravdě prohlašuji vám, že uvnitř tohoto skutečného těla, které se zdá smrtelné a neveliké, ale vědomé a vybavené myslí, je svět, vyrůstající z vědomí a opět se do vědomí navracející, i cesta, která vede k zániku tohoto procesu.”
(Anguttara-nikája II, Samjutta-nikája I).
V důsledku tohoto psychologického postoje nezkoumá buddhista podstatu hmoty, ale pouze podstatu smyslového vnímání a zkušeností, kterými se v nás vytváří představa hmoty. „Otázka týkající se podstaty tzv. vnějších jevů není prozatím rozhodnuta, je možné, že záležitosti smyslové (rúpa) a mentální, třebaže souvztažné, nemohou být odděleny jedna od druhé, nicméně mohou mít stejný pramen. V každém případě staří učenci považovali vnější svět za spolutvůrce osobnosti – v souladu s teorií karmy.”
Tímto způsobem se tak buddhismus vyhnul dilematu duality. Vzhledem k této teorii zůstaly mysl a hmota nahodile spojené jednotky, jejichž příbuznost byla zvláště motivována.
O principu hmotnosti lze uvažovat ze dvou zorných úhlů:
1) jako o fázi procesu vnímání, tj. jako o počátečním bodu procesu vědomí, který vyvstává ze smyslového dojmu (v páli phassa, v sanskrtu sparšá) nebo z kombinace smyslových vjemů.
2) jako výsledek (vipáka) opakovaných smyslových vjemů a při- poutanosti, která z těchto opakovaných vjemů vzniká a na jejímž základě přijímá jedinec tělesný tvar.
V prvním případě máme co činit se smyslovými zkušenostmi jako jsou např. tvrdý a měkký, vlhký a suchý, chladný a teplý, stabilní a pohyblivý atd. To znamená pevné vtisknutí do vědomí hmatu. Zkušenost světla a barev je vtisknuta do vědomí zraku, zvuk do vědomí sluchu, vůně do vědomí čichu a chuť do ‘vědomí jazyka’ – neboť pojem hmoty nebo hmotných předmětů vyvstane pouze ve spolupráci mentálního vědomí, které mu teprve dává význam. Proto se hmoty můžeme dotýkat právě tak málo jako duhy; a právě tak jako duha je iluzí, nikoli však halucinací, protože může být pozorována všemi, kteří mají zrak, může být zachycena kamerou a je subjektem určitých zákonů a podmínek. Stejným způsobem jsou všechny vnitřní i vnější objekty našeho vědomí, včetně těch, které nazýváme ‘hmotnými’ a ze kterých se stává náš viditelný svět, skutečné pouze v relativním smyslu.
Totéž lze říci o naší vlastní tělesnosti, o psychosomatickém organismu (náma-rúpa) jednotlivce. Tento organismus je podle buddhistického pojetí produktem vědomí jaksi zhuštěného, zkrystalizovaného, zhmotněného vědomí minulosti. Je to aktivní princip vědomí (karma), jejíž účinek (vipáka) vstupuje do viditelného projevu.
Tělo je produktem vědomí, ale vědomí není nebo je pouze dílčím produktem těla a to pouze tak dalece, jak tělo, tj. smyslové orgány předávají dojmy ze zevního světa. Přijetí a přepracování těchto dojmů však závisí na citové a intelektuální reakci našeho vnitřního vědomí a na něm spočívajícím volním postoji. Je to pouze volní postoj, který působí jako čin (karma) a projevuje se jako viditelný a hmatatelný účinek (vipáka).
Co se jeví jako tvar, náleží v podstatě minulosti, a proto je pociťováno jako cizí těmi, kteří se duchovně rozvinuli nad tyto pocity, ale dosud ne tak dalece, aby viděli minulé v jeho úplnosti a v jeho univerzálním aspektu.
Celé nedorozumění dualistického pojetí ducha a hmoty, těla a duše
spočívá na tomto pocitu. Přesněji řečeno, na toto vysvětlení jsou duchovně
pokročilí vnímavější než průměrný člověk.
Čím větší je duchovní pokrok a rychlejší psychický růst, tím větší je vzdálenost mezi tělesným tvarem a duchovním postojem, neboť tělo nemůže v důsledku větší hustoty a menšího stupně pohyblivosti, a proto i delších amplitud vibrací, udržet krok s vývojem mysli.
Tělo se přizpůsobuje jen pomalu a jen v mezích určitého limitu, který závisí na stavu organického růstu, zákonech stavby hmoty a povaze jejich původních prvků.
Tělesný tvar můžeme přirovnat k těžkému kyvadlu, které se ještě dlouho houpá po ukončení původního impulsu. Čím je kyvadlo delší a těžší, tím má lenivější způsob oscilace. Když mysl již dosáhla stavu klidu a harmonie, vyrovnáním nebo proti působením změněného postoje, účinek předchozí činnosti, karmický výsledek (vipáka), který vykrystalizoval v tělesné podobě, může dlouho tiše oscilovat, než dojde k úplnému zharmonizování a než je dosaženo tělesné dokonalosti. Toho je možno dosáhnout pouze vědomým proniknutím, produchovněním a přeměnou těla, jak bylo popsáno u některých siddhů a především u Buddhy. Praví se, že jeho tělo bylo takové nadzemské krásy a záře, že i zlatá roucha, která mu byla darována, pozbyla svého lesku.
Jeden z největších náboženských myslitelů moderní Indie popisuje úlohu těla v duchovním vývoji člověka takto: „Překážka, kterou představuje fyzické pro duchovní, není žádným argumentem pro odmítnutí fyzického, neboť ve skryté prozřetelnosti věcí se stávají naše největší potíže našimi nejlepšími příležitostmi. Rovněž zdokonalení těla mělo by být našim posledním triumfem.”
„Život by měl být přeměněn v něco velkého, tichého, intenzivního a mocného, takže již nikdy nepozná znovu své staré, slepé, sobecké já, nebo jeho malicherné podněty a přání. Samotné tělo se musí podrobit proměně a nesmí se již nikdy stát hlučným zvířetem nebo těžkopádným kusem hlíny, kterým je dosud, nýbrž se musí namísto toho stát vědomým služebníkem, zářícím nástrojem a živoucí formou ducha.”
Pouze na základě tohoto vnitřního vztahu mezi tělem a myslí lze pochopit siddhi, tělesné dokonalosti, o kterých se opět a opět zmiňují životopisy buddhistických světců. Toto je zcela v rozporu s obvyklým pojetím tělu nepřátelského, asketicko-intelektuálního buddhismu, jež se prostřednictvím jednostranného pojetí a představ vloudil do historické a filozofické představy Buddhovy Dharmy.
Základy tibetské mystiky Lama A. Góvinda
ČERPÁNO : OBRAZ: MYSL A HMOTA ► ZDROJ
