JAROSLAV DUŠEK: Naslouchám srdcem

Známý český filmový a divadelní herec Jaroslav Dušek bývá v mediální zkratce často vykreslován jako podivín propagující jakýsi alternativní způsob života.
Položme si ale otázku, co je na vnitřním ztišení, empatii nebo lásce alternativního. A co je tak zvláštního na naslouchání řeči stromů nebo kamenů, na životě v přítomnosti, úctě ke všemu živému a usilování o harmonii se sebou samým i vnějším světem?

Pokud zredukujeme část života herce Jaroslava Duška na chůzi po žhavých uhlících, držení dlouhodobých půstů a k tomu napíšeme, že pracuje na vlastním propojení s božským principem galaxie, pak jej můžeme označit za „šílence“ nebo se v duchu ptát, co tím vším ten Dušek vlastně sleduje? Přitom v podstatě říká jen to, co řada z nás podvědomě ví nebo alespoň tuší. A právě tím Dušek provokuje a přitahuje zároveň takové množství lidí. O podivínství tedy nemůže být řeč, ačkoli možná patří tak trochu do jeho vlastní, vědomé osobní hry…

PTAL BYCH SE STROMU

Podle vás žijeme své životy v určitém vězení a umění jen zdobí jeho stěny.
Z čeho je toto vězení vystavěno?

Z vědění. A ta slova jsou ne náhodou v češtině příbuzná. Mají společný rozkazovací způsob: Věz! Naše vězení stojí na vžitém poznávání skutečnosti, které je spojeno s naším pojmenováváním věcí a jevů. V určité chvíli zaujetí staneme uprostřed ohromného poznávání, které je nádherným živým procesem. Když v tom nás zavalí mrtvé informace, knihy, spisy, články, pojednání, výkřiky, rezoluce… Tak třeba tam ten strom (Jaroslav Dušek ukazuje prstem na místo, kde stojí strom, který zůstává po celou dobu našeho povídání s námi). O něm jistě existuje tolik knih, že bychom mohli celý život číst jen o tom konkrétním stromu a jeho vlastnostech. Právě tím vznikne jakýsi prostor, který nás sevře, a my najednou musíme stále studovat. Jenomže přitom nestudujeme strom, ale jeho popis. A když se ke stromu nakonec prokoušeme, tak najednou zjistíme, že jeho popis vůbec nepotřebujeme nebo je nám k ničemu. Naopak když vstoupíme přímo do světa poznávaných věcí, zjistíme, že ty nejsubtilnější stavy a pocity neumíme popsat, protože na to nemáme slova. Celý ten náš slavný a obrovský aparát intelektu nám najednou znemožňuje vyjádřit to, co opravdu cítíme. A to je naše vězení.
 Vězíme v jakémsi způsobu myšlení, na který jsme si zvykli.

Jak byste studoval ten strom vy?

Nestudoval bych ho. S tím stromem totiž jsem. Vím, že to jsou například mé plíce.

Dobrá, vnímejme ten strom jako vaše plíce. Jak byste o ně chtěl pečovat a také je léčit, když o nich nebudete vůbec nic vědět?

Ptal bych se přímo toho stromu, co potřebuje a co ode mě žádá. Domnívám se, že to ví nejlépe. A nejrychleji mi to řekne sám, tak se to dozvím.

To je můj systém.

MATKA ZEMĚ

Přílišné zaměření na popisnost a snaha o detailní porozumění klíčovým pojmům je tedy jedním z hlavních pilířů, na nichž stojí naše vězení?

Ano. Třeba mnozí kvantoví fyzikové zjistili, že někteří šamani nahlížejí na realitu podezřele podobně jako oni. A tak společně pořádají meetingy, stejně jako se v NASA setkávají renomovaní astronomové se šamany, aby s nimi debatovali o galaxiích a hvězdách. Indiáni jim vyprávějí své „podivné“ znalosti, které nemají vyčtené z žádných knih. Přitom občas nastane taková situace, kdy šaman řekne: „Ten váš jazyk, to je opravdu překážka v komunikaci. To vůbec nejde!
“ Běloši se udiveně ptají: „Jak to? Vždyť si povídáme. Vždyť tady přece mluvíme.
“ A šaman odpoví: „Ano, ale ten váš jazyk se opírá o pojmy, o podstatná jména,
jednoduše o to, co neexistuje. Proto je tady problém.“ Vědci se zeptají:
„O co se opírá tvůj jazyk, když používáš slova, stejně jako my?
Šaman řekne: „Můj jazyk se opírá o slovesa, procesy a průběhy, které nemají
začátek ani konec. Vaše řeč se řídí popisem pojmů. Proto si neporozumíme.“

Máte na mysli absenci „pohybu“ v našem vyjadřování?

Opravdu jde o pohyb, který musíme našim slovům dát. Zabýváme se strnulými formami reality, chcete-li pojmy. Najednou z reality něco vyseknete, třeba sklenici, brčko, tácek, strom.
Co myslíte, že vidí indián, když mu ukážete sklenici?
(Jaroslav Dušek bere do ruky sklenici a začne mě hypnotizovat.)

Asi nejprve uvidí vaši pohybující se ruku a teprve pak samotnou skleničku…

Ne. Indián uvidí matku Zemi, protože ví, že bez ní by sklenice nikdy nevznikla. Ví, že nejprve byly uchopeny a zpracovány suroviny, taveny a opracovány lidskýma rukama. Indián vidí práci, která byla vykonána, a energii do ní vloženou. Zatímco my jako první uvidíme sklenici.
A to je ten rozdíl.
Proč to indián vidí jinak? 

Protože pokaždé, když se jde napít, tak nejprve odlije čtyřem světovým směrům na zem a pak odlije centru galaxie, svému středu a teprve pak se napije. Nám to přijde fantasmagorické nebo nepraktické, ani já to doma neudělám, že bych odlíval na parkety vodu čtyřem směrům, ale snažím se udržovat to vědomí ve svém myšlení. Když indián vidí strom, vidí bratra. Je to jeho bratr, spolupracovník a bytost, bez níž nemůže v životě být. Podobně jako jsou jeho bratři zvířata.

Na základě jakých impulzů jste začal vnímat svět jinak?

Představte si, že za tím stojí veškeré momenty mého života. Víte, to je ten vtip, protože intelekt k tomu potřebuje najít nějaký konkrétní klíč. Potřebuje se opřít třeba o autonehodu nebo vážnou nemoc, kdy byl člověk na hranici života a smrti, aby uslyšel: „Bylo to těžký, už bylo málem po mně, ale v tu chvíli ke mně sestoupil takový hlas a všechno mi řekl.“ Ale takhle to právě nemám, protože jde o neustálý děj…

Někde lze ale přece jen vystopovat jeho počátky…

Myslím, že někde v mých čtrnácti letech, když jsem hrál na gymplu divadlo, jehož součástí byla improvizace. Postupně jsme si zvykli, že k nám přichází inspirace, když stojíme na jevišti, nemáme předem nic domluveno, a přesto se děj pořád odvíjí. Když v tom stavu pobýváte a hrajete, tak víte, že se vám objeví najednou tři čtyři možnosti pokračování příběhu. Zároveň pořád hrajete a řešíte jednu z těch čtyř možností, ale v té hře nesmíte přestat. Najednou zjistíte, že k vám něco přichází, něco je jakoby ve vzduchu a zažíváte situace, že začnete o něčem hrát, improvizujete a přijde za vámi po představení kamarád, který řekne:

 „Jak jsi to mohl vědět?“ A vy řeknete: „Co?“ On odpoví: „No, ty jsi hrál o mně.
To bylo celý o mně. Já byl v prdeli z toho, jak jsi mohl vědět o tom rozvodu,“ a já řeknu:
 „Prosím tě, já ani nevím, že ty tady dneska jsi, tak jak bych to mohl vědět?
“ Někdy je to bizarní, legrační, tajemné, ale když se to opakuje, tak si řeknete, to musí být nějak propojené, musí někde být nějaká propojenost těch myslí, těch jednotlivých oddělených elementů. A tudíž se pro vás stane postupně běžné, normální a neproblematické to, že je všechno nějak spojené, že to „něco“ je ve vzduchu, „něco“ nějak putuje a „něco“ od někoho chytáme. Pak už je jenom krok k tomu, abyste objevil zenový buddhismus a další směry. Indiánské myšlení se pro mě nakonec ukázalo jako nejbližší způsob uchopování reality, v němž jsem prostě jako doma.

VĚZENÍ VÁŽNOSTI

Když člověk sleduje vaše přednášky a vystoupení na téma svobody, božství nebo vnímání času, je v nich pokaždé obsažen prvek humoru. Při pohledu na velkou část české duchovní a esoterické scény se ovšem člověka velmi rychle zmocní tíseň, protože řada lidí v tom světě pronáší svá moudra nesmírně vážně. Tak vážně, že si řeknete: Tak tam opravdu nechci!

Jde přesně o to vězení, o němž jsme mluvili. Ti lidé se sami uvězní ve své duchovnosti.
Jenomže oni se uvězní v představě o té duchovnosti, protože jestli je tu něco čilého, živého
 a vtipného, pak je to duch.
Kdo by měl být ještě živější, čilejší a vtipnější nežli on?
Některým lidem stane, že to vezmou strašně vážně, a pak se dostávají do konfliktů. Třeba řeknou: „Nezlob se, ale byl bych raději, kdyby ses omluvil, protože to, co jsi teď řekl, se dotýká mého mistra a učení, které vyznávám celý život.“ A nastávají bizarnosti. Vězením se stane vážnost a závažnost. Vznikne neprodyšná atmosféra. Díváte se například na inauguraci prezidenta, což by měla být oslava, ale je to opravdu hrůza. Hrůza a vězení…

…a úzkost.

Protože vidíte, jak prezident kráčí okolo vojáků, kteří se ho společně s katolickou církví hned zmocní. Už ho mají, už sunou loutku… A prezident chodí jako medvěd, vedle něj poskakuje „šéf“, který mu pokaždé řekne, kam má jít, a on jde. To má být hlava státu, ale té hlavě někdo povídá, kam se má točit, přikazuje jí, aby šla doleva, doprava a zpátky. Hlava nakonec ani neví, kam má jít, protože je to příliš složité a zmatené. Jsou v tom obsažené nepřirozené předpisy. Člověk je sám v nepřirozené situaci, ale už tam jsou dvě nejvíce hierarchické společnosti – církev a vojsko. Nadřízený, nadřízený, nadřízený a nejvyšší… Armádní generál, papež. Tihle ho hned chytí jako cvičeného medvěda. Možná při samotné inauguraci nikdo nepociťuje nějakou posvátnost. Myslím, že jde jen o formalitu, aby to prezident odchodil, položil věnec, pokud možno ne jinam, než kam ho měl položit. A to je vězení.

V souvislosti s tématem vězení, o němž hovoříme, se mi vybavuje jedna konkrétní věta Franze Kafky, který jednou napsal, že zatím nenalezl způsob života, který by se mu osvědčil.
 Našel jste ten způsob vy?

Ano a je to život. Není to jeho způsob. Je to život sám. Nezpůsobný život.
Budeme jíst rukama!

CESTA SRDCE

Je tu život sám, ale k němu patří i kritické myšlení.

 Neustále nás posouvá dál a nenechá naši mysl usnout.

Ale ono nás to posouvá dál od naší podstaty, dál a dál.

Domníval jsem se, že když rozvíjíme kritické myšlení, nepodléháme tak snadno různým formám otroctví a hlasatelům jediných pravd.
Když kritické myšlení „vypneme“, protože jak říkáte, vzdaluje nás od naší podstaty,
tak podle čeho rozeznáme lež a manipulaci?

Vždyť jste teď odpověděl! Vaše tělo odpovědělo, když jste si při otázce sáhl na srdce. Samozřejmě, že je to srdce, které pozná, jestli jde o manipulátora, „blázna“ nebo „neblázna.“ Rozum to nepozná, protože se chová přesně tak, jak to říkáte vy. Rozum řekne:
„Jak to mám poznat? Jak mám poznat vlastně, co je ten člověk zač?
“ Dospěli jsme do situace, kdy nevíme, jak máme poznat, kým je ten druhý. A nevíme, jak máme poznat, kým jsme vlastně my. Nevíme, jak to máme poznat, jak to uděláme, kde si to přečteme, kdo nám to řekne.

No právě…

No právě! Místo nekonečného zkoumání, popisování, uchopování a chápání bychom odmalička měli pěstovat dostatečný kontakt se svou intuicí, tělem a jeho řečí. A s informacemi, které nám tělo dává. Pak bychom velice snadno poznali, kdo je kdo, a nemuseli přitom provádět složité myšlenkové kotrmelce. Naše srdce by nám to řeklo.

Konečně se dostáváme z vězení k cestě srdce.

Pozor, k cestě srdce, nikoliv ke konceptu cesty srdce! Ani k teorii cesty srdce a krásným úvahám o cestě srdce. Prostě k cestě srdce a to je ten vtip. Vězení ta slova umí zabíjet i otvírat.
Umí i oživovat.

A nezáleží na tom, jestli jdete po indiánské cestě nebo se vydáte tou, kterou kráčel
některý z vašich blízkých, kterého si třeba matně pamatujete z dětství.

Existuje jeden ekvádorský šaman, který říká: „Je úplně jedno, jakou spirituální tradici kdo zastává. Podstatné je, zda pěstuje květiny. A pokud je pěstuje, tak je celkem jisté, že ho ty květiny změní a on už se od nich všechno dozví.“ Instinktivně si stejně květiny k sobě dáváme, to je právě ta legrace, protože to vlastně všechno děláme. Jenomže rozum hned řekne:
„Co já se můžu dozvědět od kytky?“ Tak mu řeknete: „A proč ji teda máš doma?
“ Rozum odpoví: „Protože to tak lidi mají. Naši přece taky měli kytky.“ Zmiňuji to jako myšlenkovou hru, je to legrační, protože stejně instinktivně všechny tyhle přirozené věci děláme. Pořizujeme si psy, květiny, rádi se díváme na malé děti, když si hrají, protože je to prostě hezké… Je to úžasné.

Co podle vás brání naší společnosti přijmout jako naprosto normální věc, že stromy nebo květiny mluví, když se všichni bez problémů shodneme na tom, že květiny voní a hrají pestrými barvami… Proč jsou lidé jako vy, kteří se nebojí říci, jak vnímají přírodu, považováni za blázny a podivíny?

Protože určitá část mysli, která souvisí s rozvojem konceptu strachu, sama sebe zbožštila natolik, že tohle nedovolí. Když se rozvíjí mysl, tak je to zpočátku velmi napínavé a zajímavé, protože ona najednou zjistí, že může všechno pojmout. Intelekt je ovšem poměrně nenasytný a bezedný. Chce pořád další informace, další, další, další prosím, knížka, přečteno a další. Mysl najednou narazí na něco, co neumí pojmout. Čím víc to zkoumá, tím víc naráží. Nechce se opřít o srdce, protože je do sebe tak zahleděná. Dokáže přece rozsekat realitu na nejmenší „pidi pidi piditrony“ a nepotřebuje nějaké srdce a intuici. A co jí budou stromy něco povídat.
Každý orgán v těle ví, co má dělat a co chce, ale mysl pohlcuje a přehlušuje všechno.

SLOVA, PENÍZE A ŽIVOT

Je třeba zmínit, že i člověk, který „mluví s přírodou“ jako vy, zůstává kriticky uvažující bytostí.

Vždyť to je v pořádku. Používáme slova, ale jde o to, z jakého bodu své existence je používáme a proč. Jestli proto, abych vás například převrátil na nějakou víru nebo abych vás přehádal v diskusi stylem argument – prosím mluvte – protiargument – jaký máte? – nemáte? – konec, vyhrál jsem. Anebo jestli nám jde o to, abychom se společným prouděním dotýkali něčeho, co stejně říci nejde, ale můžeme se k tomu buď přibližovat, nebo se od toho vzdalovat. Asi každý z nás někdy viděl diskusi odborníků, kteří zastávají různé koncepty. Mají diskutovat a namísto toho vidíte, že žádná diskuse neprobíhá a ti lidé navzájem jen tvrdí, jak ti druzí lžou a že pravdu mají oni.

Protože si nenaslouchají ani „hlavou“.

Vůbec. A v momentě kdy můžeme použít slova ke sdílení, stejně jako peníze, tak to bohužel neuděláme. Peníze jsou takovým povedeným konceptem mysli, který postupně vyabstrahoval až do číslic na monitoru. Dřív se jednalo alespoň o zlaté plíšky, ale dnes jsou jen hypotézou. A tenhle abstrakt, kterému říkáme peníze, můžeme buď používat k hromadění, rozmnožování, investování anebo ke sdílení.

Ale pozor, dodejme, že bez ohledu na existenci konceptu peněz
potřebuje i Dušek kupovat chleba.

Ale pozor! Ano, dělám to, ale vím, že bych nemusel, pokud bych byl ochoten se rozhodnout odejít do lesa a spolehnout se na přírodu, tak bych to také dokázal.

SEN OBĚTI A BOJOVNÍKA

Život je úžasný dar a žijeme jej v nádherné době. V našich podmínkách se neválčí a obklopuje nás obrovský blahobyt oproti jiným koutům světa nebo historickým obdobím.
 Proč si to nejsme schopni přiznat a tolik nás dráždí a popuzuje, když se o
blahobytu někdo veřejně zmíní?

Protože se nám líbí žít v konceptu oběti. Podle indiánského kmene Toltéků můžete ve svém životě v zásadě žít ve třech konceptech, kterým říkají snění. Prvním snem je sen oběti. Spočívá v tom, že se jako dítě stanete obětí všeho, co vám okolí nalije do hlavy, a vy jako dítě používáte poprvé svou pozornost. Proto se to jmenuje sen první pozornosti. Podívej, tady to je lednička, stěna, sklenička… Jsme vyučováni okolím, dospělými, rodiči, prarodiči, vychovateli, knihami, časopisy, televizí, rozhlasem a všemi výukovými, téměř hypnotickými systémy, které nás odvádějí od cesty srdce, pryč od božství, z něhož se zrodíme. Vznikáme jako samovolný božský akt. Spermie se spojí s vajíčkem a pak už jaksi samovolně probíhá božská práce, což většinou zapomeneme. Po narození jsme ještě chvilku tou božskou bytostí, která nemusí nic umět a dává okolí světlo. Úžasné světlo, protože je ještě božské. A jak říkám, božství se postupně učí obléknout si lidskou podobu. A dokonce přímo, obléknout si věci, zakrýt nahé tělo, aby náhodou nebylo nahé. Osvojíme si lidskou podobu, chemii, dějepis, zeměpis. Ono to je složité, je toho fůra, než se tam vůbec propracujeme, je to mnoho let, sedíme pořád v lavici, posloucháme výklady, abychom mohli být tím právoplatným a plnohodnotným členem lidské společnosti, který se zařadí. Ano, zařadí se do společnosti, aby nebyl nějaký takový hodně divný nebo vyšinutý nebo příliš svérázný.

A nemluvil náhodou s kameny.

Třeba. A teď to jede, jsme uchopeni hypnózou a tomu se říká sen oběti. To znamená, že v iluzi poznávání, které je vyučováním, jsme de facto zhypnotizováni nebo uzamčeni do určitého způsobu myšlení. Sen oběti poznáte podle toho, že někde musí existovat konflikt, nejlépe všude. Musí být hodně konfliktů a problémů, které je nutno řešit, nejčastěji bojem. Musí se bojovat proti korupci, za mír, proti chudobě, proti rakovině nebo proti globálnímu oteplování. Boj se vede jako něco samozřejmého, nejlépe když ten boj probíhá ve jménu dobré myšlenky! To je teprve ten správný boj. V něm je dobré se obětovat, protože když se někdo obětuje za dobrou myšlenku, je to dobrý vzor pro ostatní, aby se také obětovali. Ve snu oběti se tak pěstuje oběť jako modla. Vzpomínáme na své oběti, slavíme, jak se obětovaly, jaká to byla ušlechtilá oběť. Položíme zase květiny, znovu si je připomeneme, protože si historii připomínat musíme a nikdy nesmíme zapomenout na oběti, které byly učiněny. To je sen oběti. A posvátné knihy jsou na něm většinou založené a vytvářejí pocit, že člověk musí pokaždé obětovat tomu kterému bohu alespoň něco.

A druhé snění?

Pokud nahlédneme ze snu oběti naše vězení a uvidíme ho, můžeme postoupit dál, do snu druhé pozornosti. Už jsme vědomí, začínáme princip vězení chápat a podruhé použijeme svou pozornost. Tentokrát bdělým způsobem prozkoumáme názorové systémy, které do naší hlavy pronikly. Začneme v klidu a bez předsudků zkoumat, čemu vlastně věříme a na jakém základě. Kdo nám to řekl, proč se nám určitá myšlenka nebo koncept líbí nebo zdá dobrý a jiný ne. Tomu se říká sen bojovníka. Bojovník je v toltécké tradici tím, kdo bojuje se sebou samým, s těmi koncepty, zkoumá a provádí změnu vžitých názorových systémů. Vyhodí ze své hlavy nevraživé názorové systémy, vyhodí názorové systémy založené na oběti, vyhodí ven názorové systémy založené na konfliktu, vyhodí názorové systémy založené na dualitě (dvou protikladech – pozn. autora). Toltékové nemají jen protipóly, ale i společný bod, z něhož vše vyvěrá, tudíž stále vidí jednotu, z níž vše vychází.

A snění třetí?

Bojovník může ještě postoupit dál a to už je prazvláštní okamžik. Okamžik, kdy se bojovník nasytí všemi názorovými systémy i těmi takzvaně pozitivními, harmonickými a krásnými. A udělá krok, který se v některých tradicích označuje jako znovuzrození nebo zmrtvýchvstání, totiž vstoupí do života. A nepoužije apriorně názorové systémy a nechá na sebe dopadnout živou skutečnost.

JAROSLAV DUŠEK O ŽIŽKOVĚ

Žižkov odkazuje k pahorku Žiži na Pražském hradě, což je jeho tajemné energetické centrum. Odkazuje i ke slovu život, žízeň a žár. Zdá se, že to Žiži má co dělat s ohněm, s určitou ohnivostí, ohnivým elementem, takže si myslím, že Žižkov je ohnivé a živé místo. A máte tu Vítkov, svatyni starého pohanského Svantovita, boha jižní, polední strany a války, k němuž patřil kůň, stejně jako k Žižkovi. Svantovit neboli svatý Vít byl mocným a silným bojovníkem.

JAROSLAV DUŠEK O SVOBODĚ

AUTOR ► JERONÝM JANÍČEK

ZDROJ ► ŽIŽKOVSKÉ LISTY