Cesta ticha

I. Hluk a ticho

Jdete na návštěvu do nějaké rodiny a hned od vchodu jste zavaleni hlukem. Štěkot psů, hádky nebo pláč dětí, do toho hlučí rádio nebo televize, rodiče křičí, bouchá se dveřmi… 

Jak nemají mít lidé narušený nervový systém, když neustále žijí v takovém hluku? 

Na silnicích, ve městech, v továrnách a pracovnách, všude je jen hluk. V přírodě nacházíme čím dál méně ticha a dokonce i nebe se teď stalo hlučným. Člověk se ptá, kam by měl jít, aby konečně nalezl ticho.

Proto vás vždy prosím, abyste na našich setkáních byli pozorní a dělali co nejméně hluku. Do Izgrevu, Bonfinu a ostatních bratrských center jezdíte proto, abyste tam nalezli podmínky, které nemáte v běžném životě a které vám umožní se zotavit a duchovně pracovat. Takže prosím vás, snažte se nepřinášet sem hluk obyčejného světa.

Já vím, že se to zdá někomu těžké, nebýt hlučný není zrovna něco, čím by se lidé příliš zabývali – mluví nahlas, křičí, dělají rámus… Ani je nenapadne, že takovéto chování by mohlo být škodlivé pro ně i pro okolí. Jací jsou, takoví se projevují. Je jim takhle dobře a ostatní je musí prostě snášet. Ale to je jistá forma egoismu, která jim brání ve vývoji. Ano, pozor na to, je nutné naopak se snažit, abychom ostatní hlukem nerušili. Rozvineme takto více své vědomí a také mnohé kvality: jemnost, citlivost, laskavost, ušlechtilost, harmonii… A budeme vlastně ti první, kdo z toho bude mít prospěch! Je dobré chápat důležitost spojitosti, která existuje mezi určitým postojem a ostatními aspekty existence.

Co se mě týká, já ticho potřebuji. Jenom v tichu cítím naplnění a nacházím podmínky k mé práci. Hluk snášet nemůžu, utíkám před ním. Když slyším hluk, mám jedinou touhu, všeho nechat a utéct co nejdál. Je jasné, že když sem někdo přijde poprvé, tak je z toho ticha trochu nesvůj, není na něj zvyklý a říká si:

 „Kam jsem se to dostal? Je to tady jak v klášteře!“ Proč ale v klášteře? 

Ticho nepatří klášterům, ale přírodě, mudrcům, Zasvěcencům a všem rozumným lidem.

Čím jsme vyvinutější, tím více ticho potřebujeme. Když je někdo tedy hlasitý, tak to není moc dobré znamení. Kolik jen lidí je hlučných, abychom si jich povšimli! Mluví nahlas, smějí se, vstupují nepozorně do místnosti, kde už jsou všichni shromáždění, bouchají s dveřmi a různými předměty, rozbíjejí je, jenom aby vzbudili pozornost. Tím, že dělají hluk, ujišťují sami sebe, ukazují, že jsou zde. Nuže, měli by vědět, že zrovna prázdné sudy dělají největší hluk! Tak si jich opravdu povšimneme! Ano, spousta lidí je jako prázdné sudy, všude dělají ohromný hluk a ukazují tím svou průměrnost a nedospělost.

Pozoruji lidi a jejich chování a hned se dozvím o jejich výchově, charakteru, temperamentu, stupni vývoje. Vše je skryto ve způsobu, jak mluvíme, jak se prezentujeme. Někdo mluví, jako by chtěl něco zakrýt, schovat, jako kdyby věděl, že ticho může vyjevit přesně to, co on tak schovává. Jakmile se s ním potkáte, hned začne vykládat různé historky, aby vám o sobě vnutil určitý obraz o něm samém, o jiných lidech či událostech. Namítnete, že tak mluví, abyste se seznámili. To by bylo fajn, ale pro seznámení je ticho často lepší než slova. Ano, když s někým prožijete několik minut v tichu, tak se poznáte lépe než po dlouhém, bezpředmětném rozhovoru.

Hluk udržuje člověka v nižších psychických oblastech. Brání mu ve vstupu do toho jemného světa, kde se pohyb stává snadnějším, vhled jasnějším, myšlenka tvořivější. Hluk je výrazem života, ovšem, ale ne jeho vyšších stupňů, ukazuje spíše na nějaké nedokonalosti ve stavbě či fungování bytostí a předmětů. Když se nějaký stroj či přístroj porouchá, tak začne vydávat rámus. A pokud se dnes technologové snaží zkonstruovat bezhlučné přístroje, je to proto, že vědí, že v tom je to pravé zlepšení. Ticho je výrazem dokonalosti.

Samotná bolest je hlukem, který nám ukazuje, že v našem organismu je něco špatně. Ve zdravém těle jsou orgány tiché. Samozřejmě, že se nějak vyjadřují, jelikož jsou živé, ale vyjadřují se nehlučně. Ticho je znamením, že v našem organismu vše funguje správně. Jakmile něco začne trochu skřípat, buďte na pozoru, oznamuje nám to nemoc!

Ticho je řečí dokonalosti, kdežto hluk je výrazem vadnosti, úchylky nebo takového života, který je ještě nepořádný, anarchický a potřebuje být ovládnutý, zpracovaný. Například děti jsou hlučné, poněvadž přetékají energií a životem. Na druhou stranu, starci jsou tišší. Můžete říct, že staří lidé mají rádi ticho, protože již nemají moc sil a hluk je ruší. To je trochu pravda, ale také mohli prodělat určitý vývoj a jejich duch je nyní postrkuje směrem k tichu. Aby se zamysleli nad svým životem, zpětně jej prošli a ponaučili se, potřebují ticho, ve kterém probíhá práce na oproštění, zjednodušení a shrnutí. Hledání ticha je vnitřní proces, jenž vede člověka ke světlu a skutečnému pochopení věcí.

Čím je člověk dospělejší, tím více chápe, že hluk k práci není vhodný, zatímco ticho je inspirativní a hledá, jak dát svému srdci, své duši, svému duchu možnost projevit se skrze meditaci, modlitbu či filosofická a umělecká díla. Ale spousta lidí nemá ticho ráda, špatně ho snášejí. Jsou jako děti, kterým dělá dobře jenom vzrušení a hlučnost, což dokazuje, že je čeká ještě hodně práce, než začnou žít skutečný vnitřní život. Dokonce i ticho v přírodě je zneklidňuje, a když se sejdou, rychle si začnou povídat, jakoby jim ticho vadilo. Cítí se prázdní a snaží se to zahladit slovy a gesty. A je to vlastně normální, protože vnější ticho je nutí, aby si uvědomovali svůj vnitřní nesoulad a neklid. Proto z něj mají takový strach, mohli by se z ticha i zbláznit. Když nemají kolem sebe něco, co by je rozptylovalo a ohlušovalo, tak neví, kam by utekli před svými vnitřními démony.

Ticho je výrazem míru, harmonie, dokonalosti. Kdo začíná mít rád ticho, kdo chápe, že ticho mu vytváří ty nejlepší podmínky pro duševní a duchovní práci, tak postupně dojde k tomu, že ticho se projevuje při všech jeho činnostech. Když něco přemisťuje, když mluví, když jde, když pracuje, tak místo, aby byl jako slon v porcelánu, začne být pozornější, jemnější, pružnější. A vše, co dělá, působí, jakoby to bylo z jiného světa, světa poezie, hudby, tance, inspirace.

Pokud chcete jako žáci učení Vesmírného bílého bratrstva skutečně být živými, aktivními a světelnými členy tohoto Bratrstva, musíte vědět, že existují zákony a pravidla, které je třeba znát a ctít, vlastnosti, jež musíte rozvíjet. Jedno z těchto pravidel, jedna z vlastností je ticho. Takže se naučte milovat a uskutečňovat ticho. Když se tak nestane, i když jste zde fyzicky přítomni, vaše duše a váš duch budou vždy někde mimo.

II. Uskutečnění vnitřního ticha

Dosáhnout ticha na hmotné úrovni je snadné, stačí zavřít dveře, okna, zacpat si uši. Ale my tady nehovoříme o vnějším tichu. Je samozřejmě zapotřebí, bez něj to nejde, utváří nám podmínky k uskutečnění toho jiného ticha, ticha vnitřního, ticha v myšlenkách a pocitech, které je mnohem obtížnější. Jelikož hluk, hádky, výbuchy a neklid se nacházejí zejména ve vnitřní oblasti.

Chceme-li ovšem lidem vysvětlit, že je v jejich zájmu uskutečňovat vnitřní ticho a dokonce jim poskytneme metody, jak ho dosáhnout, tak naneštěstí neposlouchají, nerozumí, a hluk, který si v sobě uchovávají, se odráží v celém jejich nesouladném, kakofonickém chování.

Důvod, proč navštěvovat Zasvěceneckou školu, je, abychom se naučili základní věci, jinak to nemá cenu. A zrovna jednou z těchto základních věcí je uskutečnění vnitřního ticha. Snažte se tedy každý den vyhnout tomu hluku, který se uvnitř připravuje – hádkám, povstáním, bitvám vyvolávaným špatně ovládanými myšlenkami, pocity a tužbami. Uniknout těmto zmatkům se vám podaří, když se nenecháte ovlivňovat všelijakými vzruchy a potížemi, nebudete žít na povrchu, povznesete se nad běžné starosti a činnosti a hlavně, když změníte přirozenost vašich potřeb. Dokud vám zůstanou vaše obyčejné potřeby, nikdy se nepovznesete. Každá potřeba, každá touha, každé přání vás navedou na určenou trasu a takto, dle přirozenosti vašich přání, dokráčíte buď do oblasti obývané lítými šelmami, anebo do oblasti obydlené nebeskými stvořeními, jež vás uvítají koncerty plnými harmonie.

Ticho, kterého jste pro tuto chvíli dosáhli, není ve skutečnosti moc tiché. Kolikrát jste to sami zažili! Zavřete oči a všechny vaše problémy, starosti, sváry vylezou na povrch. V tomto takzvaném tichu pokračujete v hádce se ženou, dáte pohlavek svému dítěti, oplatíte sousedovi, že vás naštval, po šéfovi chcete zvýšení platu, a tohle vše přesto nazýváte tichem. Ale to ne, to je bláznivá vřava!

Dokonce potkáte i lidi, u nichž máte pocit, že jejich vnitřní hluk slyšíte. Moc se nehýbají, snaží se být potichu a vy z nich slyšíte ohlušující rámus. Ale také se někdy stane, bohužel ne moc často, že se setkáte s někým, kdo je jakoby obklopený tichem. I když hovoří, tak vyzařuje něco tichého. Ano, protože ticho, to je kvalita vnitřního života. Ale těžko mě pochopíte, pokud se vám aspoň někdy na několik minut nepodařilo být v opravdovém tichu, něco, co se vám možná ještě nikdy nestalo.

Jak moc se mýlíme, když ticho považujeme nutně za poušť, prázdnotu, nečinnost, nepřítomnost, jedním slovem nicotu. Ve skutečnosti máme ticho a ticho, můžeme obecně říci, že existují dva druhy. Jeden druh ticha je spojen se smrtí a druhý s vyšším životem. A o tomto tichu vyššího života zde mluvíme a je dobré ho pochopit. Tohle ticho není nehybností, nýbrž prací, intenzivní činností, která probíhá uprostřed hluboké harmonie. Není ani prázdnotou, nicotou, ale naopak plností srovnatelnou s tím, co zažívají bytosti spojené velkou láskou. Žijí něco tak intenzivního, že to nemohou vyjádřit ani gesty, ani slovy.

Ticho v člověku je výsledkem harmonie na třech úrovních, na hmotné, astrální a mentální. Takže, abyste v sobě dosáhli ticha, musíte se pokusit o vytvoření harmonie ve fyzickém těle, v pocitech a myšlenkách. Určitě se vám již někdy stalo, že jste v sobě najednou pocítili hluboké ticho. Jakoby ten vnitřní hluk, ve kterém stále žijete a tudíž si jej již ani neuvědomujete, náhle přestal. Toto ticho pociťujete jako vysvobození, odlehčení, jako kdyby z vás spadlo břemeno, přetrhla se pouta, otevřely se dveře a vaše duše konečně mohla vystoupit z vězení a rozšířit se do prostoru.

Tuto zkušenost, která vám byla darována Nebem, aniž byste pro to něco udělali, se můžete pokusit zopakovat, ale vědomě. Můžou vám k tomu pomoci určité činnosti a cvičení. Každá z těchto aktivit má nějakou přirozenost, danou barvu, a jednou z nich je například zpěv. To, jak zpíváme během našich setkání, před a po jídle, vytváří stav harmonie, poezie, inspirace a když to děláme vědomě, s myšlenkou, tak to zklidňuje naše vnitřní napětí. Musíme pochopit, že nezpíváme jen pro radost ze zpěvu, pro to veselí. Ne, ne, zpíváme proto, že pomocí zpěvu dosáhneme intenzivních vibrací, což je příznivé pro duchovní práci.

Mezi každým zpěvem děláme tichou pauzu, a jestli někdy tuto pauzu prodlužuji, neměli byste kvůli tomu být netrpěliví. Zpěvy, které zpíváme, svou přirozeností a mystickou inspirací pozdvihují stav našeho vědomí a ticho mezi nimi zůstává naplněné jejich čistotou, krásou a hloubkou. Cítíme v sobě a kolem nás přítomnost světla, bytostí, energií. 

Vytváří to mimořádné podmínky, tak proč bychom je nevyužívali vědomě?

Poslech hudby nás také může přiblížit tichu. Proto jsem si již před lety zvykl během našich setkání pouštět různé mše, requiem a oratoria, jelikož taková hudba je výrazem a reflexí světů položených dost vysoko nad oblastí lidských vášní a aspoň na pár minut nás do tohoto vyššího světa přenese.

Snažit se o velké duchovní realizace je k ničemu, pokud se vám v sobě nepodaří zastavit hlasitý a neuspořádaný chod vašich myšlenek a pocitů. Neboť oni brání, aby se ve vás rozhostilo skutečné ticho, ticho, které napravuje, zklidňuje, harmonizuje, občerstvuje… Pokud se vám podaří toto ticho zrealizovat, tak nepozorovaně dáváte do veškeré vaší činnosti určitý rytmus, určitý půvab. Pohybujete se, dotýkáte se předmětů a působí to, jakoby vše ve vás byla hudba a tanec. Tento harmonický pohyb se přenáší do všech buněk vašeho organismu a nedělá dobře jenom vám, ale i všem bytostem kolem vás. Cítí se lehčí, osvobozené, osvícené a později je to nutí snažit se znovu nacházet tyto pocity, které žily ve vaší přítomnosti.

Jinou metodou k dosažení vnitřního ticha je půst. Kvůli tomu doporučovala půst všechna náboženství a také různě určovala vhodná období a způsoby. Půst je zastavení práce v některých továrnách a tato odstávka způsobí velké ztišení všech buněk. Ale než přijde tento mír, tak probíhá velký úklid, doprovázený spoustou hluku, jelikož se zrychluje krevní oběh, tluče nám srdce, máme sluchové vjemy, závratě, bolí nás všude možně po těle. Tyto symptomy jsou projevy šelem našeho vnitřního zoo, které křičí, poněvadž nedostaly svou potravu. Ale za chvíli se šelmy utiší a postupně přijde velké ticho, velký mír.

Půst je praxe, která musí být samozřejmě provozována rozumně a obezřetně, jelikož by mohla vyvolat tělesné i psychické poruchy jiného druhu. Na druhou stranu, zpívání, poslech hudby, to můžete dělat bez rizika celé dny. Ovšemže vím, že si nevážíte moc těchto jednoduchých metod, právě proto, že jsou příliš jednoduché. Ale jednoho dne poznáte jejich hodnotu, a když zatím čekáte, snažte se je i přesto aplikovat.

Věnujte několikrát denně alespoň pár minut tomu, abyste v sobě dali průchod tichu. Zavřete oči, snažte se odpoutat své myšlenky od každodenních starostí a zaměřte je k vrcholům, k pramenům života, z nichž je živen celý vesmír. Když cítíte, že jste zastavili proud myšlenek a představ, jež vámi procházejí, řekněte v duchu „děkuji“. Je to to nejprostší slovo, ale povoluje všechno napětí, jelikož tímto poděkováním se zharmonizujete s Nebem, vystoupíte z omezeného kruhu vašeho já a vstoupíte do míru kosmického vědomí… Setrvejte v tomto stavu ticha co nejdéle a když se z něj navrátíte, zjistíte, že se ve vás usadily nové, velmi vzácné elementy – klid, jasnost a síla. A poněvadž dýchání je také jeden z důležitých činitelů v oblasti zklidnění a vyladění, snažte se dýchat pravidelně, když slovo „děkuji“ vyslovujete. Nadýchněte se velmi zhluboka a vydechujte pomalu, až dokud vám v plicích již žádný vzduch nezbude.

Naučte se tedy několikrát denně v sobě navodit ticho. I kdyby to byla jedna, dvě minuty, nevadí, dělejte to. Cítíte-li nějakou potíž, zmatek, udělejte to také, třeba i na ulici. Stoupněte si před výklad, jako když si jej prohlížíte, takže se nikdo nebude divit, co děláte, zavřete na pár vteřin oči a zkuste se v myšlence vzdálit a spojit se světem harmonie a světla. Za chvíli zase můžete pokračovat ve své cestě. Takhle zneutralizujete všechny negativní energie. Ale jestli se necháte odmagnetizovat a otrávit, tak si tím připravujete všechny možné psychické a tělesné potíže. Pomalu, ale jistě ztratíte vaši rovnováhu, sílu a to je nejlepší způsob, jak onemocnět. Nedělejte si totiž iluze, ať už věda objevuje jakékoliv léky, viry a mikroby zde budou vždy, vzduch bude pořád znečištěný, potrava dovážená z blízka i dálky, hrozné psychické napětí bude ve světě čím dál více a pokud se proti tomu nezaopatříte, pokud se nespojíte s harmonií a světlem, tak vám začne půda ubývat pod nohama a jednoho dne podlehnete.

Je zřejmé, že hlavní problém je v tom, jak udržet ticho, kterého jste dosáhli. 

K čemu by to jinak bylo, všechny ty snahy, kdyby z toho byl jen chvilkový prospěch? 

Jakmile se vám jednou pomocí meditace a modlitby podařilo dosáhnout ticha, musíte být na pozoru, aby vám neuniklo. Pochopte mě dobře, cílem duchovního života není zkoušet na půl hodiny, na hodinu se spojit se světem ticha, světla, pak to zase celé zapomenout a nechat se pohltit existenčními zmatky a peripetiemi…, potom znovu začít…, to nemá smysl. Naopak, mír a harmonie, které zažíváte během meditace, vás musí následovat po celý den a naplňovat veškerou vaši činnost.

Je na čase, abychom již nebyli jako děti, které, když musí zůstat pár minut v tichu, jen čekají na chvíli, kdy můžou opět začít křičet a gestikulovat. Děti se samozřejmě mohou cítit tichem a nehybností svázány, u nich je to normální, ale u vás ne. A i když jste ovlivněni nervozitou běžného dne, musíte se snažit udržovat v sobě ticho. 

Rozumíte mi?

Nicméně nejde jen o to, abyste rozuměli. Musíte to použít v praxi. Pro mnoho lidí je velký rozdíl mezi porozuměním a praxí. Rozumí, rozumí, ale žít to v praxi nejsou schopni. Nuže, v Zasvěcenecké vědě pochopení a uskutečnění oddělené nejsou. Jestliže se vám nedaří uskutečnit něco, co říkáte, že chápete, tak to znamená, že ve skutečnosti jste to nepochopili. Kdybyste to pochopili, tak byste to využili i v praxi. Ano, pro Zasvěcence vědět znamená dokázat. Pokud to nedokážete uvést do praxe, tak nevíte. Vašemu vědění ještě chybí některé prvky, které by vám umožnily to uskutečnit.

Uskutečnění vnitřního ticha je znakem vývoje bytosti. Pouze ten, kdo díky znalostem Zasvěceneckých pravd byl schopen v sobě ustanovit řád, uskuteční pravé ticho. A toto ticho, nejen že mu otevře brány osvícení, ale on sám se stává zdrojem požehnání pro celé lidstvo.

III. Nechte starosti za dveřmi

Když pracujeme na tichu, snažte se čím dál více oprostit od každodenních starostí a osvoboďte své myšlenky, abyste se mohli soustředit na božské ideje a obrazy. Není to samozřejmě lehké, život vás stále volá se svými problémy, před kterými nemůžete utéct – rodina, přátelé, zaměstnání, dům, peníze a mnoho dalšího… Takže v tu chvíli, jak zavřete oči, začnou všechny otázky, pochyby, starosti, smutky, výčitky před vámi vyvstávat a pomalu vás zahlcovat. Ale právě že se nesmíte tím nechat pohltit, snažte se od toho alespoň na několik minut osvobodit a vychutnat jiný život.

Muslimové si před vstupem do mešity zují boty a nechají je před bránou. A přesně to samé musíte udělat se svými potížemi, aby se vám konečně podařilo vstoupit do ticha: nechat je na chvíli venku.

Potom si je zase seberete, jestli musíte, proč ne?

 Vidíme kolem sebe lidi, u nichž máme pocit, že nemohou bez neklidu žít, že by je život nebavil, kdyby neměli útrapy, pořádně se negrilovali. Nemusí mít strach, starostí a zármutků bude vždy dostatek. Ale čas od času, pane Bože, mohli by je trochu zapomenout!

Je vůbec možné lidi pochopit?

 Sem do Bonfinu přijíždí spousta lidí, aby se zúčastnili našich kongresů. Po několika dnech některé vidím, jak se jim tvář postupně zatemňuje. Tak se ptám, co se děje. A oni: “To není normální, to není normální…

Ale co není normální? – Zdejší život. – A proč? Co není tady na životě normální?

– No, je příliš klidný, příliš pokojný, příliš krásný, nejsme na to zvyklí.“ Vidíte, lidé jsou tak uvyklí trápení, že když jim dáme možnost žít několik dnů v míru, shledají to nenormálním. Život se pro ně skládá z nepřátelství, bolestí a nepochopení.

Důkaz?

Když je potkají konflikty, tragédie, tak všichni říkají:
 „Co chcete, moji milí, takový je život!“
A právě že tohle není život, je to jen nižší úroveň života. Není to pravý život. Pravý život, ten neznáme. Neznáme ho, protože jsme nepochopili, že je potřeba něco dělat, abychom mohli ochutnat jeho krásu, čistotu, světlo.

Ve všech civilizacích, ve všech epochách se vyskytlo alespoň pár jedinců, kteří tuto kvalitu vyššího života ochutnali. Mluvili o ní, popsali ji a ustanovili pravidla, předpisy, díky nimž ji mohou ochutnat i jiní, pokud chtějí. A první podmínkou je odpoutání se. Ano, zcela prostě odpoutat se. Nesmíme připustit, abychom byli pořád vynervovaní, neklidní, úzkostní. Lidé sami jsou vinni tím, že život se stal tak hlasitým, neuspořádaným, chaotickým, vyvolávajícím úzkost. Pokud se budete chtít poradit u Vesmírné Inteligence, jak ona si představuje náš život, tak když ho pak zažijete, zjistíte, že překoná veškeré vaše představy. Bylo to totiž lidstvo, jež během staletí zdeformovalo, zneuctilo a poničilo život, daný mu Stvořitelem. A stále v tom pokračuje! Vše je uděláno tak, aby byl člověk čím dál více přetížen, pokušení se znásobují – peníze, prestiž, sláva, moc, majetek. Všechno to jsou břemena, která nakonec člověka rozdrtí.

Proto je užitečné čas od času se uchýlit na několik dní do ústraní, abyste unikli vašim starostem a problémům. Namítnete, že pokud se pokoušíte problémům uniknout, že je tím nevyřešíte! Ale to se pletete. Když jste problémy úplně pohlceni, neznamená to, že je vyřešíte, naopak, často je ještě víc zamotáte. No ovšem, když se vám problémy nedaří vyřešit, je to proto, že je vůbec nenecháváte ležet stranou, naopak je o to více shledáváte tak úžasnými, že je pořád hladíte, chováte, objímáte a oni – rostou, živí se vaší podstatou, zatímco vy jste zcela vyřízení.

Pokuste se tedy na chvíli vaše starosti zapomenout. Dopřejete takto čas vašim buňkám dát se zase dohromady, vyzbrojit se a zbavit se jedů, které s sebou zmíněné starosti přinesly. Když se stále soužíme, zanášíme se jedy, krev je plná nečistot a aby se toho všeho mohl organismus zbavit, musíme zajistit buňkám čas oddechu. Pokud jsou neustále pod tlakem, nemají čas zbavit se těch jedů. No ano!

Kdypak se tedy vy rozhodnete na chvíli se vyvázat a dát tak možnost dělníkům Nebe,
vašim přátelům, aby vše opravili, vyvážili a přeorganizovali?

 Vidím vás pořád, jak neustále objímáte vaše trápení, smutky…, to je tedy láska! Nebo spíše lepidlo! A není způsob, jak vás odlepit!

Dejte si tedy od nynějška úkol, berte chvíle ticha jako příležitost k uklidnění myšlenek a pocitů. Samozřejmě, že jsou v nás vždy pracovníci, kteří něco organizují, harmonizují, ale dokud jsme se nezklidnili, nezmírnili, dokud nejsme v tichu, tak je rušíme. Ticho musí být především odpočinkem, oddechem, a tedy i odstraněním všech negativních stavů, které jinak brání nebeským dělníkům, aby na nás pracovali.

Odložte tedy vaše starosti někam do rohu, zapomeňte je a po určité době dostanete díky vaší vnitřní práci světlo, které vám umožní najít řešení. Často se říká, že ráno je moudřejší večera. Je to proto, že během spánku na všechno zapomeneme a v podvědomí probíhá určitá práce, díky níž můžeme vidět jasněji a najít řešení.

 A nemůžete to samé dělat vědomě, aspoň hodinu?
Ano, jenom hodinku, nechte vaše záležitosti před bránou, jako by to byly boty,
a vstupte do vnitřního chrámu.

ÚRYVEK Z KNIHY ► Cesta ticha ► O.M. AIVANHOV

ODKAZ NA KNIHU ► CESTA TICHA

ANOTACE

► Francouzský filozof a pedagog, původem z Bulharska, prišel do Francie v roce 1937. Významným rysem jeho učení je množství způsobu, kterými je osvětlováno ústřední téma: člověk a jeho růst k dokonalosti. Ať už je problematika jakákoliv, je vždy pojata z takového hlediska, aby člověk mohl lépe pochopit sám sebe a vést lepší život. Francouzský filozof a pedagog, původem z Bulharska, prišel do Francie v roce 1937. Významným rysem jeho učení je množství způsobu, kterými je osvětlováno ústřední téma: člověk a jeho růst k dokonalosti.
Ať už je problematika jakákoliv, je vždy pojata z takového hlediska, aby
člověk mohl lépe pochopit sám sebe a vést lepší život.