O SMRTI

Často se dovídáme o smrti a umírání druhých lidí, aniž bychom si uvědomovali, že se blíží doba, kdy totéž bude i naším osudem. Všichni tvorové na této zemi končí svou životní pouť smrtí, ale to, z čeho přišli a do čeho se navracejí, nikdy neumírá. Tato událost je běžně pokládána za negativní a nežádoucí. Lidé se nejčastěji bojí smrti nejen proto, že je často spojována se smutkem, utrpením a ztrátou našich blízkých, ale především proto, že se obávají ztráty vědomí svého jáství. Přes všechny tyto obavy nám však tato událost přináší klid a mír, protože samotný akt umírání je osvobozující.

Nevěřící člověk považuje smrt za neměnnou ztrátu sebe sama a všeho co vlastní. Mnoho lidí věří a žije v naději, že po smrti budou žít ve věčnosti se svým egem a ve svém těle. Většina náboženství považuje smrt za dočasnou ztrátu těla i vědomí, které budou dříve či později obnoveny vzkříšením. Podle filozofie, je tělo smrtelné, ale skutečné vědomí zemřít nemůže, pouze se navrací do svého nejvyššího zdroje. Vnitřní práce filozofie přináší osvobození od strachu ze smrti, a učí nás, že hluboko v nitru existuje část člověka, která nemůže zemřít ani zaniknout. Smrtí se člověk vrací zpět do většího bytí, z něhož se může později znovu vynořit vstupujíc do nového pozemského života.

Smrt těla není důležitá pro existenci vědomí, které žije dále nezměněné samo o sobě. V tomto osudovém okamžiku procházíme změnou stavu vědomí, protože se jedná o odchod z těla a ze světa. Ve chvíli, kdy člověk umírá, přebírá Nadjá celý proces. Pokud však člověk lpí na své menší přirozenosti a je v ní zakořeněn, pak je převzat jen částečně. Někteří umírají v dobrotivém míru, někteří v panice či strachu a jiní se zoufale brání. Mnozí mohou prožívat bolestnou zkušenost, když jsou oddělováni od toho, co chtěli dosáhnout a od mnohého, čeho si vážili, milovali a co považovali za podstatné. Měli bychom být vlastně vděčni za to, že nejsme navždy připoutáni ke svému tělu, neboť po určité době by se to stalo zdrojem úzkosti a beznaděje.

Náš bdělý život je podobný snu, ze kterého se všichni lidé probudí v okamžiku smrti. Ale většina z nich ihned upadne do astrálního snu.V posmrtné zkušenosti se před mentálním zrakem ducha rozvíjí scény od útlého dětství až do posledního okamžiku života. Každému je ukázáno co skutečně udělal se svým pozemským životem, co s ním měl udělat a co udělat opomenul.Takzvaná astrální úroveň v posmrtném stavu je rovnocenná snům. Proto jedině v bdělém stavu pozemského života můžeme změnit svůj charakter. Ve stavu očistné zkušenosti po smrti jej změnit nemůžeme, neboť je to částečně dovnitř obrácený snový stav. Ten není bez hodnoty, protože je před každým zrozením připomínkou pravého účelu života.

Ať už procházíme ve svém životě radostnými událostmi nebo utrpením, nezapomínejme, že naše cesta bezpodmínečně končí smrtí. Čím více se radujeme ze života, tím více trpíme, když jej opouštíme. To se nemusí stát, pokud jsme vkládali do radosti odpoutanost. Naše tělo je pro nás dočasným příbytkem, nemáme žádnou jistotu jeho trvalého vlastnictví. Každý člověk po dosažení určitého věku podléhá smrti a někteří dokonce mnohem dřív. Proto bychom se včas měli zabývat otázkou: „Proč jsme zde?“ Nejvyšším cílem a smyslem našeho života je jeho odhalení. To, co nás vnitřně spojuje s Bohem, naše tajemné Nadjá nepodléhá času a zániku, neboť je věčné. Je jistotou, že jej můžeme nalézt, pokud o to budeme usilovat.

Co se stane po smrti člověka, závisí na jeho charakteru, převládajícím vědomí, jeho připravenosti i na posledních myšlenkách. Existuje krátká ztráta vědomí při příchodu smrti, a tak někteří neví, co se jim skutečně stalo a myslí si, že jsou stále na živu. Pokud hledající přistupuje s důvěrou v sílu, která ho podporovala v dřívějších krizích, pocítí, že ho při odchodu ze života neopouští. Když přijde konec, je třeba se podvolit osudu a pak to bude přechod do svobodnějšího a vyššího stavu. Když jej přijmeme bez vzpoury a bez boje, dosáhneme míru mysli. Ve chvíli umírání má každý příležitost zemřít v moudrosti a míru, pokud bude svou pozornost obracet k tomu nejvyššímu co zná. V tomto okamžiku se naše malé jáství vrací zpět do většího bytí, z něhož se může v jiné době zase vynořit.

Veškerý život kolem nás je poznamenán pomíjivostí, ztrátou a utrpením. To vše je nerozlučně spojeno s neustále měnící se tváří života. Naučíme se jak je lépe snášet, pokud budeme hledat útočiště v nesmrtelnosti Nadjá a v odhalení pravdy a moudrosti Božího záměru. Vzdávání se je tím nejtěžším, co musíme zvládnout pro duchovní pokrok. Když člověk strádá ztrátou někoho blízkého a zároveń je studentem filozofie, neměl by zapomínat, že ten kdo zemřel, ve skutečnosti pokročil k mnohem vyvinutější úrovni života. Ztráta našich milovaných je nepříjemnou zkušeností, ale často je to jediná cesta jak se naučit vytvářet vnitřní odpoutánost. V takových chvílích si můžeme uvědomit, že se musíme obrátit k duchovnímu hledání, jestliže máme naleznout trvalé štěstí. Naše problémy pominou s příchodem smrti, ale naše duchovní naděje přežívají do dalšího vtělení.

Smrt je nezbytnou součástí zákona života a naříkat nad ní nebo se bouřit proti ní je zbytečné. Pokud nás náhle a nečekaně opustí někdo blízký nebo vážený, můžeme utrpět šok, který odezní s postupem času. Pokud by byla smrt správně pochopena a netělesnost bytí hluboce pociťována, nemusely by být truchlivé pohřby. Odchod milované osoby je většinou pociťován jako ztráta. Jediné co může člověk udělat, je přijmout Vyšší vůli a pokorně se jí odevzdat. Smrt těla v žádném případě neznamená smrt mysli. Zrození a smrt jsou v našich životech vzájemně propleteny. Naše osobní ego prochází evolucí, která jej rozvíjí ve všech jeho projevech. Ego je nesmrtelné do té doby, dokud jej jednoho dne nenahradí vyšší Já.

Smrt je jistou budoucností všech lidí a žádná věda na tom nic nemůže změnit. Přijde čas, kdy každý člověk vstoupí do posledních měsíců svého života a bude vědět, že by se měl připravovat na smrt. To vyžaduje stále více se stahovat ze světského života, opouštět touhy, připoutanosti a radosti ve prospěch pokání, uctívání, modlitby a duchovního soustředění. Vždyť se chystáme na návrat domů. Prošli jsme již mnohými životy na jejichž konci byla vždy smrt a zkušenost umírání zanechala v podvědomí určitý význam nebo poselství. Ti, kteří přijmou smrt jako nezvratnou záležitost a zároveň chápou vyšší podstatu života aniž by lpěli na všem, co v životě vlastní, umírají snadněji.

Pohled na podzimní spadané listí nás může inspirovat k zamyšlení, když si uvědomíme dočasnou existenci všech věcí v pozemském světě. Když se blíží okamžik odchodu z tohoto světa a těla, všechny etapy našeho života se stávají pomíjivým divadlem. Hodina smrti každého člověka je přesně určena vůlí vyšší než je jeho vlastní, a to silou zvanou osud, která vzniká z nekonečné síly. Hledající, který studuje filozofii pravdy, nevěří, že on smrtí zanikne, i když bude zničeno jeho tělo. Je přesvědčen, že jeho vnitřní osobnost přežije, a že jeho mysl bude dále pokračovat ve své existenci. Proces umírání se tak pro něj může stát cennou duchovní zkušeností.

* * * 
Paul Brunton: „Byl jsem svědkem, jak některé pokročilé duše procházely procesem přechodu do jiné sféry vědomí, procesem, který nazýváme smrtí, a ty kolem sebe šířily mentální sluneční záření, takže truchlící, shromáždění u jejich lůžka, cítili jakoby utěšující protiváhu ke svému přirozenému lidskému smutku. Tato zkušenost jim vtiskla určitý dojem, že tato všeobecně platná událost v Přírodě může být ve skutečnosti změnou k jasnější a svobodnější existenci.“

* * *

Volně zpracováno podle knihy ► Zápisky Paula Bruntona ►Svazek 6. EGO 

► OD ZNOVUZROZENÍ KE ZNOVUZROZENÍ

►http://www.paulbrunton.cz

► Zdroj obrázku ► https://web-brzojav.posta.hr/ebrzojav/MediaViewer.aspx?id=150