Kouzlo doteku

Doteky používáme všichni, kolik z nás si ale skutečně uvědomuje kouzelné účinky tohoto jednoduchého gesta, nebo potenciál, který hmat představuje pro naše vnímání a spojení se světem…

Začneme tím, co pro nás dotek vlastně znamená a jakou má pro náš život důležitost. Rovněž z nové perspektivy poukážeme na některé ze zavedených omylů, které se tématu dotýkání týkají.

Dotek byl pro člověka vždy zdrojem okouzlení, a to i v minulosti, kdy byla na duchovní cestě různá zasvěcení z mistra na žáka přenášena právě prostřednictvím tělesného kontaktu v různých formách. První polibek nebo první dotek symbolizuje počátek vztahu mezi mužem a ženou. Na těchto příkladech je vidět, jak silný má dotek význam.

Slavné „dotknutí“, které je znázorněno na Michelangelově fresce v Sixtinské kapli, vyjadřuje, jak Bůh Otec skrze dotek ponouká Ducha, neboli Život, prvnímu muži, „Adamovi“. Tato scéna symbolizuje čin, ve kterém je dotek přenašečem ducha.

Snad ve všech duchovních tradicích byl dotek považován za cosi výjimečného, někdy dokonce za způsob přenosu magických sil. V některých pojednáních o magii často stojí, že kouzlo může být přeneseno či vyvoláno dotekem kouzelné hůlky, nebo že léčivé hojení může být také vyvoláno pouhým dotekem nemocné části pacienta. Celá řada léčebných systémů dotek používá, ať už formou masáží, nebo přikládáním dlaní a dotýkáním se pacientů (jak je obvyklé např. v reiki, akupresuře, reflexní terapii atd.).

Nedávné vědecké objevy potvrzují, co duchovní
systémy proklamovaly již dávno

Dotek představuje způsob hluboké komunikace, která přenáší signály, jenž jsou schopny v těle vyvolat neurohormonální reakce, jako je třeba produkce hormonu oxytocinu, který je úzce spojen s pocity intimity, lásky, něhy a nakonec i se stavem hlubokého štěstí.

Přihlédneme-li k duchovnímu významu doteku (dostupného zasvěcencům), stejně jakož i k posledním vědeckým poznatkům na tomto poli, můžeme doslova říci, že štěstí je možné přenášet dotekem. Velmi dobrý příklad nalezneme například v milování s úplnou kontrolou sexuálního potenciálu. Zdrojem potěšení a naplnění zde totiž není pouze erotické vzrušení a samotné pohlavní spojení, ale především kouzelný vliv doteku naplněného láskou a transfigurací, který záhadným způsobem naplňuje milence radostí a probouzí v nich spojení na úrovni duší.

Když je dotek při milování používán převážně
pro vyvolání erotického vzrušení, než celistvě…

…je hodnota duševního spojení v intimních chvílích nesmírně omezena. Bylo pozorováno, že většina z nejpozoruhodnějších léčebných účinků milování s milostnou kontinencí vyplývá z jemných a něžných doteků, kterými se milenci na pozadí vzájemné milostné přitažlivosti a sexuality obdarovávají. Láskyplný dotek, umocněný sexuální přitažlivostí, může vyvolat obrovské terapeutické a léčebné účinky.

„Je velmi pravděpodobné, že zběsilý zájem o sexualitu charakteristický pro naši západní kulturu není ani tak výrazem hledání samotné sexuality, jako spíše výrazem hledání naplnění potřeby tělesného kontaktu.“

- Antony Montagu-

Další věc, která neunikla pozornosti, je že pokud intimní něžná a jemná složka při milování s úplnou kontrolou sexuální energie chybí, jsou léčivé procesy výrazně sníženy a milostné spojení navzdory erotickému vzrušení a intimnostem působí chladně a izolovaně.

Naopak bylo vypozorováno, že pokud milování doprovází hojnost takového kontaktu, je více pravděpodobné, že se v milencích vytvoří psychická a duševní rovnováha a pocit naplnění. Při použití různých milostných poloh (takových, které tantra spolu s jejich nádhernými účinky odhaluje) může intimní spojení vést i k léčbě různých specifických onemocnění.

V tomto světle vidíme, že samotné pohlavní spojení a dotýkání se genitálií není pro využití léčebných účinků dostačující, jelikož léčivým prvkem je syntéza milování a něžných doteků či hlazení, které jsou součástí erotické hry.

Koncept „osobního prostoru“ vytváří bariéry mezi lidmi

„Dotek je základní tělesná potřeba, jeho absence způsobuje abnormální chování a tělesný vývoj.“

-Antony Montagu-

Spousta lidí v současné době hovoří o potřebě svého „osobního prostoru“ a dělají všechno možné, aby si zajistili, že tento jejich bezpečný prostor zůstane trvale neporušen. A pokud bariéru jejich vymezeného prostoru něco překročí, automaticky se v nich aktivují obranné mechanismy. Co se stalo s přátelským dotykem na rameno při přijímání obchodních rozhodnutí, kam se poděla drobná něžná gesta mezi milenci? Podobné projevy doteků v dnešním světě, kdy lidé žijí stále „rychleji“ a vzájemná komunikace probíhá stále více prostřednictvím elektronických zařízení, postupně mizí. Někdy už mezi sebou skoro ani nemluví a upřednostňují zaslání textové zprávy, aby se vyhnuli větší míře přímé interakce během hovoru.

Není tedy divu, že jsme si na k nám směřované doteky a hlazení vybudovali zvláštní reakce. Avšak koncept tzv. „osobního prostoru“ není přirozenou reakcí. Poukazuje pouze na účinky dotykové deprivace.

Kdo žije beze strachu, žije bez nutnosti bariéry
 „osobního prostoru“

Lidé žijící bez obav, bez chronického strachu ze života, tento „prostor zabezpečení“ nepotřebují. Dokáží se spontánně dotýkat ostatních, přičemž takový dotek nemusí mít žádný erotický podtext.

Lidé trpící dotykovým deficitem například nevyužívají masérské služby pouze pro to, aby uvolnily svým svalům, hlavní důvod je právě naplnění jejich touhy po doteku. Moderní lidé svým způsobem hladoví po kontaktu, přitom ochranné štíty, které vězní každou osobu ve vlastním prostoru, této situaci nijak nepomáhají. Dělají ji horší.

Z duchovního hlediska víme, že mezi pokožkou
 a jemnými strukturami naší bytosti existuje úzká souvislost

V jistém smyslu je kůže nástrojem duše pro komunikaci s vnějším světem. Naše pokožka je nejštědřejší z našich smyslových orgánů. Když se nás někdo jiný pozorně a láskyplně dotkne, rukou nebo i nebo jinými částmi těla, téměř okamžitě dochází probuzení naší srdeční čakry (anáhatačakry).

Po přestání šoku ze svého porodu objevuje novorozenec svůj první přepych v kontaktu s láskyplnou náručí své matky, aby později už nikdy nepřestal tento ztracený ráj vyhledávat. V tomto ohledu básník říká: „Člověku je stále zapotřebí dotyků a hlazení, matka nás kojí a chrání od prvního dne života“.

Aniž bychom to tušili, naše pokožka udržuje tajemnou a oddanou vzpomínku na tyto dny, během kterých jsme byli konejšeni na hrudi své matky, hladoví po zalíbení v hlubokém pocitu rajského klidu. Když jsme v něm spočinuli, všechny bolesti našeho rostoucího těla se jakoby mávnutím kouzelného proutku díky aktivaci anáhatačakry rozpustily, a dali nám poznat první koupel oxytocinu v našem životě.

Není úžasné, že někdy pro utišení a zklidnění křičícího
dítěte úplně postačí, když jej vezmeme do náruče?

Nezměrný prospěch láskyplného a starostlivého
doteku byl znovuobjeven v minulém století

Třebaže duchovní spojení hmatu s anáhatačakrou nebylo ještě v západním světě objeveno, i tak byl dotek kůže znovu vyhodnocen jako reálný prostředek uvolňující našemu stresu, jak o něm již dříve bylo uvažováno v různých systémech psychologie.

Biolog Frederick Harris si všiml, že některé z laboratorních myší, které používal pro své experimenty, přežily extrakci štítné žlázy a příštítných tělísek. Stalo se tak u myší, se kterými si před provedením zákroku hrál a hladil je. Když s experimenty pokračoval, zjistil, že šance na přežití jsou v případě těch, kterým se dostalo před operací laskavého zacházení, až šestkrát vyšší v porovnání s těmi, kterým se takové péče nedostalo.

Důležitost přímého kontaktu mezi zvířaty je možné pozorovat při různých příležitostech. Například laboratorní myšky, které byly ihned po narození odebrány od svých matek, se nedokáží správně vyvíjet a zůstanou zakrnělé. Pokud však imitujeme doteky matky hlazením drobným štětcem, myšky se i tak vyvinou normálně.

Stejně tak dítě, které je hlazeno a dotýkáno, se vyvíjí velmi dobře a jeho růst je normální. Dotek je jedním z prvních smyslů rozvíjených uvnitř dělohy. Malé dítě není schopné dobře vidět nebo rozlišovat mezi zvuky, se světem tak komunikuje nejvíce právě skrze dotek.

V současné porodnické praxi je nemluvně bezprostředně po porodu položeno na hruď matky, aby vnímalo svůj první dotek, což má velký význam i v jeho dospělosti. Tiché a milující objetí matky stimuluje u novorozence jeho metabolismus a sílu adaptovat se na nové prostředí, dokonce i počátek přibírání tělesné hmotnosti. To vše nastává díky stimulaci anáhatačakry a odpovídajícího hormonu oxytocinu. Výzkum prokázal, že děti, kterým se hojně dostává zdravého doteku, vyrostou dobře připravené stát se dospělými, zatímco u těch, kterým je dotek spíše zapovězen, je větší pravděpodobnost, že budou mít v dospělosti zdravotní problémy.

V počátku prvních sirotčinců byla úmrtnost odložených dětí velmi velká, protože sestry jim věnovaly pouze základní péči. Nejmenší děti však bez osobního kontaktu a něhy často upadaly do depresí z osamělosti, což se pro mnohé z nich stalo osudné. Nejčastější příčinou úmrtí bylo onemocnění dýchacího ústrojí. Nikoliv náhodou, plíce spadají pod kontrolu srdeční čakry, která ovládá celý dýchací systém.

Časem zaměstnanci přešli k úplně odlišnému způsobu péče o děti, který zahrnuje i citlivou péči, něhu a hlazení. U dětí, které v podobném ústavu musejí vyrůstat hned od narození, se následně míra jejich přežití dramaticky zvýšila.

Když nám chybí kontakt, nevědomě jej vyhledáváme

V pokusech naplnit naši touhu po doteku vyhledáváme příležitosti, které nám to umožňují. Trávíme více času hlazením a drbáním našich domácích mazlíčků, užíváme si jemnou péči kadeřníka apod. Děje se tak častěji v období, kdy procházíme nějakým životním stresem.

Důležitým poznatkem s dalekosáhlými následky je, že frustrace z nedostatku láskyplného doteku může kumulovat stres ve formě nevědomých svalových kontrakcí, které mohou postupem času vést k onemocnění různých orgánů. V této souvislosti např.Dr. Gerad Leleu říká: „Mnoho krčních nebo zádových problémů jsou pouze spastické bolesti z nedostatku tělesného kontaktu.“

O zdravotním významu doteku by se dalo říci ještě mnohé,
 my se však nyní zaměříme na duchovní aspekty

O propojení, které existují mezi kůží, dotekem a srdeční čakrou, se zmiňují různé duchovní systémy. Není pouhou náhodou, že když prožíváme hluboké city, které v nás nějak probudila jiná osoba, říkáme někdy: „Cítím se dotčen,“ nebo „Vzalo mě to u srdce, dotklo se to mého srdce.“ Tyto výrazy naznačují hluboké spojení mezi dotekem a srdcem.

Rovněž není náhodou, že v dnešní době, kdy jsou lidé obecně méně laskaví a spoustě z nich chybí schopnost milovat, se mezi sebou méně dotýkají a upřednostňují vzdálený vztah. Jeden švédský psycholog dokázal, že přirozeným a spontánním způsobem hýčkaní lidé žijí déle a těší se lepšímu zdraví.

Pro zasvěcené je to ve spojitosti s aktivací anáhatačakry, která reguluje celkové zdraví a také to, jak se dokážeme těšit ze života. Pokud se rádi mazlíme a něžně dotýkáme a jsme dotýkáni životem samým, budeme zdravější a šťastnější než dříve.

Zajímavé je, že ať už se sami někoho dotýkáme, nebo se on dotýká nás, je láskyplné hlazení v našem mozku vnímáno stejně a reakce jsou v obou případech podobné. Abychom otevřeli své srdce a cítili se šťastní, nemusíme čekat na někoho, kdo nás bude láskyplně hladit. Akt dávání má pro nás stejné účinky, takže vše, co musíte udělat, je najít někoho, kdo dotek potřebuje, což dnes není tak obtížné.

Kdo stále nabízí a obdarovává své blízké milujícími a hravými doteky a hlazením má trvale aktivní anáhatačakru. To je něco, z čeho můžeme vědomě těžit. Stačí jen několik dní vědomého dotýkání, abychom tuto souvislosti mezi anáhatačakrou a dotekem objevili a mohli plně těžit z každého láskyplně nabídnutého či přijatého doteku.

dotek4.jpg Dotek je ono kouzlo, které dokáže prasknout „bublinu strachu“, ve které dnes většina lidí žije. Skrze milující dotek a něhu se okamžitě osvobozujeme z vězení ega a začínáme rozšiřovat své vědomí. Je to proto, že nejsme zvyklí věnovat síle hmatu pozornost. Na začátku setrváváme v naší bezpečné zóně a samozřejmě se zdá, že hmatová komunikace naše bezpečnostní opatření jen ospravedlňuje. V reakci na pocit oddělenosti přetěžujeme rozum, abychom kompenzovali nedostatek srdce, a stáváme se tak „myslí s člověkem“, namísto abychom byli „člověkem s myslí“. Tento status vzájemného odcizení je naší kulturou více a více prohlubován.

Instinktivní doteky, kterými zahrnujeme milovanou bytost, abychom tak spolu bezděčně komunikovali, bývají často na půli cesty ke skutečné komunikaci na úrovni srdcí, což je důvod, proč v budoucnu můžeme být někdy z hlediska srdce frustrováni, aniž bychom si to připouštěli, protože náš vztah se zdál být v pořádku. Vyjádřeno jinak, někdy vyhledáváme dotek a jeden druhého se dotýkáme, obzvlášť v milostném vztahu, avšak často to děláme pouze nevědomky, formou skoro instinktivních gest, které bourají pocit oddělenosti, zdi, které mezi sebou stavíme, ale samo o sobě to ještě nestačí. V mnoha případech budeme stále toužit po doteku a stále budeme vnímat problémy a pocit nenaplněnosti na citové úrovni.

Musíme se naučit dotýkat vědomě a uvědomovat si propojení, které takový kontakt vytváří mezi dvěma povrchy. Dotek je ve skutečnosti pouze bránou, propojovacím kanálem mezi dvěma prostory. Čím více jsme pozorní vůči doteku, tím více jsme současně pozorní jak vůči našemu prostoru, tak vůči prostoru ostatních, což je první důležitý krok pro vzájemné sjednocení těchto zdánlivě oddělených světů.

ČERPÁNO ► DUCHOVNÍ ŠKOLA REZONANCE