Byl to ráj nebo nirvána?

Při svém cestování mimo tělo poznal autor vrcholný stav bytí Existence. Zde je úryvek z knihy, kde popisuje tento "prostor", v kterém se ocitl:

Třikrát jsem "šel" na místo, pro jehož přesnější popis se mi nedostá­vá slov. Opět je to ta vize, ta interpretace, dočasná návštěva tohoto "mís­ta" nebo stavu bytí, která přináší v historii lidstva tolikrát opakovaný vzkaz. Jsem si jistý, že by to mohla být část ráje, jak ho chápe naše nábo­ženství. Určitě to také musí být nirvána, samádhí, vrcholná zkušenost, tak jak nám ji prezentují mystikové všech dob. Rozhodně je to stav bytí, který různé osoby popisují velmi různě.

Pro mě to bylo místo nebo stav naprostého čistého klidu a míru a přes­to intenzivních, nádherných emocí. Bylo to jako vznášet se v teplých, měkkých mracích, kde není ani nahoře, ani dole, kde nic neexistuje jako samostatná část hmoty. To teplo není jen kolem vás, ale je i na vás a ve vás. Vaše vnímání je zamlžené a zcela okouzlené dokonalým prostředím.

Mraky, ve kterých se vznášíte, jsou prozařovány paprsky světla, jejichž tvary a odstíny se neustále proměňují. Koupete se v nich, když přes vás přecházejí, a každý z nich je nádherný. Rubínově červené paprsky světla, nebo něčeho víc, než je světlo tak, jak ho známe, protože žádné světlo vám nepřinese takový pocit smysluplnosti. Všechny barvy spektra se ne­ustále objevují a zase mizí, nikdy náhle nebo prudce, a každá z nich s se­bou přináší jiný druh uklidňujícího a mírného štěstí. Jako byste byli v mra­cích obklopujících věčně zářící západ slunce a zároveň i jejich součástí; s každou proměnou té živoucí zářící barvy se zároveň měníte i vy sami. Reagujete a vstřebáváte do sebe tu nekonečnou modř, žluť, zeleň a čer­veň a všechny odstíny mezi tím. Všechny jsou vám blízké a známé. Cítí­te, že sem patříte. Tady jste doma.

Pohybujete se volně a bez námahy skrze mraky a kolem sebe slyšíte hudbu. Není to něco, co si začnete uvědomovat. Je to tu pořád a vy vib­rujete v souzvuku s hudbou. A zase, je to víc než hudba, tak jak ji zná­me. Jsou to jen ty harmonie, jemné a dynamické melodické pasáže, mnohohlasý kontrapunkt, hluboce dojímavý podtext - jsou to jen ty části hudby, které ve vás vyvolávají hluboké emoce. Nic obyčejného, všední­ho, nudného. Sbory jakoby lidských hlasů se ozývají v písních beze slov. Nekonečné melodie smyčců všech odstínů se v jemné harmonii prolína­jí s cyklickými, neustále se vyvíjejícími tématy a vy s nimi rezonujete. Ne­ní tam žádný zdroj, ze kterého by ta hudba vycházela. Je všude - kolem vás, ve vás, vy jste její součástí a ona je vámi.

Je to nejčistší pravda, kterou vám bylo dopřáno pouze zahlédnout. To­hle je hostina a ty mrňavé drobky, které jste ochutnali předtím, ve vás vzbudily naději, že existuje celek. Nepojmenovatelné emoce, touha, nos­talgie, pocit osudovosti, které jste cítili ve vašem známém světě, když jste se na Havaji dívali na mraky zbarvené zapadajícím sluncem, když jste ti­še stáli mezi vysokými stromy, kývajícími se ve větru, když ve vás úryvek hudby, nějaká melodie vyvolala vzpomínky na minulost, nebo jste při ní pocítili touhu, která se vám s žádnou vzpomínkou nespojovala, když jste toužili po místě, kam patříte, ať už to bylo město, země, národ nebo ro­dina - ty všechny jsou tady teď naplněny. Jste doma. Jste tam, kam pat­říte. Tam, kde jste vždycky měli být.

A hlavně - nejste sami. S vámi, vedle vás, ve vás propleteni, jsou dal­ší. Nemají jména, neuvědomujete si ani, že by měli nějaké tvary, ale zná­te je a jste s nimi spojeni. Oni jsou úplně stejní jako vy, oni jsou vy a stej­ně jako vy jsou doma. Cítíte s nimi, jako by mezi vámi probíhaly něžné elektrické vlny, dokonalá láska, z níž jste dosud měli možnost zakusit jen nepatrné segmenty a neúplné části. Jenže tady ty emoce nepotřebují inten­zivní vyjádření ani teatrální demonstrace. Dáváte a přijímáte automatic­ky, bez záměrné snahy. Není to něco, co potřebujete, nebo co potřebuje vás. Ono "dosahování" je pryč. Výměna probíhá přirozeně. Neuvědomu­jete si žádné rozdíly v pohlaví, vy sami, jakožto část celku, jste obojí, muž i žena, pozitivní i negativní, elektron i proton. Zažíváte dokonalou har­monii, protože jste tam, kam patříte. Jste doma.

V tom všem, ale nikoli jako součást toho všeho, si uvědomujete zdroj všech vašich zážitků a zkušeností, vás samých, toho všeho, co je tak ob­rovské, že to nejste schopni ani pochopit, ani si to nedovedete předsta­vit. Tady víte o existenci Otce, vašeho pravého Otce, a přijímáte ho bez potíží. Otec, Stvořitel všeho, co je, bylo a bude. A vy jste jen jedním z je­ho nespočetných výtvorů. Jak nebo proč, to nevíte. Není to důležité. Jste šťastní prostě proto, že jste na správném místě, na místě, kam opravdu patříte.

Byl jsem tam třikrát a ani jednou jsem se nevracel zpět do fyzické­ho těla dobrovolně. Vracel jsem se neochotně a byl jsem z toho smutný. Kdosi mi pomohl se vrátit. Pokaždé, když jsem se vrátil, trpěl jsem celé dny silnou nostalgií a pocity opuštěnosti. Připadal jsem si, jako se asi cítí návštěvník mezi cizinci, v zemi, kde nic není úplně "správně", kde všechno a všichni působí "špatně" ve srovnání s místem, kam patříte. Akutní osamělost, nostalgie a cosi jako stýskání. Bylo to tak těžké, že jsem se již znovu nepokoušel se tam vrátit.

► ÚRYVEK Z KNIHY ► Cesty mimo tělo ► Robert Monroe

► ZDROJ