MYŠLENÍ UTVÁŘÍ CHARAKTER ČLOVĚKA

Nikdy se člověk nestává tak jasně a nezvratně tvůrcem svého osudu, jako v oblasti duchovní. Díky vysoké pohyblivosti a rychlosti myšlenkových vibrací může myslitel, který vědomě vytváří svůj vnitřní život, pracovat s toutéž přesností a jistotou, s jakou architekt staví budovu podle nakresleného plánu. Každá nová myšlenka přidává nový detail k budované stavbě, ani jedna nepřijde nazmar. Skupiny sourodých myšlenek, které se opakují během několika životů, určují rysy lidského charakteru. A takzvané vrozené myšlenky a dovednosti nejsou ničím jiným, než výsledkem duševní práce minulosti.

Ten, kdo chce prověřit sílu myšlenky vůči charakteru, může ji kdykoliv vyzkoušet na sobě. V tom případě si zvolí svoji nejslabší stránku, např. netrpělivost. Jestliže má člověk tuto vlastnost, zvolí si za předmět každodenního zamyšlení vlastnost opačnou – trpělivost. Začne tuto vlastnost studovat ze všech stran. Začne si postupně sebe sama představovat v nejrůznějších situacích, které mohou vyvolávat výbuchy netrpělivosti a přitom se bude v myšlenkách nutit plně se ovládat, být trpělivý. Tuto myšlenkovou práci je potřeba dělat každý den (nestálé, střídavé úsilí nepomáhá) během určité doby. Brzy člověk zjistí, že se myšlenka na trpělivost začíná objevovat v jeho vědomí i mimo dobu, určenou pro zmíněnou práci mysli. Bude to signál toho, že základy návyku k trpělivosti jsou položeny. Při pokračování v téže práci den za dnem, měsíc po měsíci, přijde okamžik, kdy se člověk přesvědčí, že se trpělivost stala součásti jeho charakteru. Totéž se vztahuje ke všem lidským vlastnostem. Jestliže člověk neustále myslí na opačnou, kladnou vlastnost, může jí nahradit svou zápornou charakterovou vlastnost. Bude-li práce mysli dostatečně zodpovědná a vytrvalá, je úspěch zaručen. Je důležité si zapamatovat, že charakter je hlavní podmínkou lidského štěstí na Zemi. Vnímavý, ušlechtilý a silný charakter je zárukou velké budoucnosti.

Člověk, který zná tuto vlastnost mysli, může pomocí vědomé vnitřní práce postupně vytvořit svůj charakter takový, jakým ho chce mít. Smrt tuto práci nepřeruší. Naopak, člověk, zbavený okovů fyzického těla, začíná přetvářet veškerou zásobu zkušeností, získanou během pozemského života. Po svém návratu na Zem si s sebou přinese všechny dříve získané myšlenky, které se v záhrobním životě přeměnily ve sklony a dovednosti. Na nich záleží, jací vzniknou noví nositelé vnitřního života – mozek a nervový systém. Proto bylo řečeno: „Člověk je výtvor přemýšlení. Ó čem přemýšlí během tohoto života, tím se stává během příštího.“

Tímto způsobem zůstává zachován nesmrtelný obsah lidské duše. Nic nezahyne. Práce duše, která neztrácí nic ze získaných zkušeností, se obnovuje právě na té úrovni, které dosáhla v předchozí inkarnaci.

Úsilí, vynaložené v jedné inkarnaci, se v nové přetvoří v dovednosti, opakující se myšlenky se přetvoří ve sklony, nejrůznější zkoušky (útrapy) se přetvoří v moudrost, a utrpení duše v její svědomí. Šance, které jsou člověku předkládány, aniž by je tento z nedbalosti a lenosti využil, vyvstávají znovu, ale již v jiné formě, jako neurčitá touha, jako mlhavý stesk, který nenajde uspokojení ze dvou důvodů: síly, které byly v minulosti marně vyvolávány (karmickým požadavkem), se díky nečinnosti nerozvinuly v příležitost.

To znamená, že podmínky, Karmou už jednou zvolené, se musí zopakovat. Rozšířené přesvědčení, že prostředí vytváří naše duševní rysy, pochází z neznalosti pravého směru našeho vnitřního života. Nikoliv prostředí vytváří rozum člověka, nýbrž člověk – působením karmického zákona – míří do prostředí, které odpovídá jeho minulosti. Důkazem jsou lidé, kteří se od raného dětství výrazně liší od svého prostředí. Nemají nic společného s okolím, a jestliže mají silnou vůli, mění směr své Karmy a přecházejí do jiného, pro ně bližšího prostředí. Do pro ně nehodícího se prostředí se dostávají proto, že se svými skutky a hříchy spojili s lidmi právě tohoto prostředí. Zřetelným příkladem této myšlenky je osud Lomonosova, který se narodil v rodině negramotných rybářů a přesto přenesl svůj život (úsilím své vůle) do pro sebe vhodného prostředí předních vědců své doby.

Jestliže je těchto lidí málo, není to důkazem toho, že prostředí vytváří náš rozum. Naopak, je to důkazem toho, že každý člověk míří do prostředí, vhodného pro stupeň rozvoje, kterého už dosáhl. Takový je zákon: my sami jsme strůjci svého rozumu. Je-li stavba dobrá, využíváme všechny její přednosti, je-li špatná, sami zakoušíme odpovědnost za její špatné vlastnosti.

To je však málo. Následky myšlení se odrážejí nejen na jeho tvůrci. Není nic odpovědnějšího, než lidské myšlenky. Neboť žádná jiná síla se tak lehce nepředá ostatním, jako naše myšlenky. Zrodí se v jednom rozumu a díky lehkosti a rychlosti svých vibrací, nesrovnatelně rychlejších než světlo, se lehce předají okolním lidem. Myšlenka jednoho člověka se předá druhému, myšlenka posledního – prvnímu, svazují se nitě, které spojí dohromady lidi k dobru i ke zlu, určí pro jejich budoucnost příbuzné, přátele i nepřátele. Proto nás někteří bez jakékoliv zjevné příčiny milují a jiní nás jakoby nezaslouženě nenávidí. Zákon, který odtud pramení, vede k následujícímu: naše myšlenky mají na nás vliv, vytváří náš duchovní a mravní charakter. Díky svému vlivu na ostatní lidi zavazují tyto myšlenky karmické nitě, kterými budou lidé spojeni v následující inkarnaci.

Autor: Helena Petrovna BLAVACKÁ

Ve výkladech Edgara Cayceho se snad s žádnou větou nesetkáváme tak často jako s tvrzením "Mysl je stavitel." Tento názor je zcela v souladu s míněním Williama Jamesa, který prohlásil "Každá naše myšlenka je následována tělesnou reakcí jistého typu." E. Cayce rovněž řekl:
"To, čím se mysl obírá, roste.
Související odkaz a více povídání zde: Tajemný svět Edgara Cayceho = Mysl je stavitel