Láska je naše vrozená podstata a je zásadní chybou, chceme-li po člověku, aby stvořil lásku. Problém není v tom, jak stvořit lásku, ale jak zkoumat a zjistit, proč není sama schopná se projevit. Kde je překážka? Kde je problém? Kde je hráz, která ji brání téci? Když zmizí překážky, láska se sama projeví. Není třeba ji přesvědčovat nebo řídit. Každý člověk by mohl být naplněn láskou, kdyby nebyly bariéry falešné kultury a degradující a škodlivé tradice. Nic nemůže zadusit lásku. Láska je nezbytná a nevyhnutelná. Je naší podstatou.
V přírodě existuje principiální jednota, harmonie. Přirozené překážky, zdánlivé protiklady, které v přírodě vidíme, jsou výzvou k vyburcování energie. Slouží jako signály k tomu, aby vyburcovaly to, co je skryto uvnitř. V přírodě není disharmonie. Když zasadíme semeno, může se nám zdát, že vrstva půdy je stlačuje, brání mu v růstu. Ve skutečnosti však vrstva půdy není žádnou překážkou, bez ní nemůže semeno vyklíčit. Půda tlačí na semeno, takže se může rozplynout, rozpadnout, a změnit se ve výhonek. Zvenčí se může zdát, že půda dusí semeno, ale půda jen prokazuje semenu přátelskou službu. Jestliže ze semene nevyroste výhonek, domníváme se, že půda není správná, že semeno nemělo dost vody nebo dost slunečního světla, ale nehaníme semeno. Ale jestli lidský život nepřinesl květy, říkáme, že člověk je za to sám odpovědný. Nikdo nemyslí na špatné hnojivo, nedostatek vody nebo slunečního světla a nic s tím nedělá, ale obviňuje člověka, že je špatný. Proto lidský výhonek zůstává nevyvinutý, potlačovaný nepřátelstvím a není schopný kvést. Příroda je rytmická harmonie.
Láska je člověku vlastní.
Jestliže bdělost odstraní překážky, láska může plynout, a nakonec dospěje k Bohu, dospěje k Nejvyššímu. Jaké jsou to překážky, vytvořené člověkem? Největší z nich je odpor k sexu a k vášni. Tato překážka znemožnila, aby se v člověku zrodila láska. Je prostou pravdou, že sex je výchozím bodem k lásce. Sex je počátkem cesty za láskou. Počátek, pramen řeky lásky je sex, vášeň – a všichni se k nim chovají nepřátelsky. Každá kultura, každé náboženství, každý guru, každý zřec útočil na tento pramen, a řeka zůstala uvězněná. Pořád všichni křičí: „Sex je hřích. Sex je protináboženský. Sex je jed,” ale nikdo si neuvědomuje, že je to ve skutečnosti sexuální energie, která putuje a doplouvá do moře lásky v lidském nitru. Láska je transformace sexuální energie. Láska vykvétá ze semene sexu. Podívejte se na uhlí. Nikdy by vás nenapadlo, že se může změnit v diamant. Skladba kusu uhlí a diamantu je stejná. Žádný podstatný rozdíl mezi nimi není. Na konci procesu trvajícího tisíce let se uhlí změní v diamant.
Ale uhlí si nikdo neváží. Když je skladujeme doma, neukazujeme je hostům, zatímco diamanty nosíme kolem krku nebo na hrudi, aby je každý viděl. Diamant a uhlí jsou jedno a totéž, jsou to dvě vývojová stadia stejného prvku. Jste-li proti uhlí, protože vám na první pohled může poskytnout jen saze, jeho možnost proměny v diamant tím končí. Uhlí s může samo změnit v diamant. My však uhlí nenávidíme, a tím se zbavujeme možnosti jakékoliv změny. Jedině energie sexu může rozkvést v lásku. Ale každý, včetně velkých myslitelů lidstva je proti sexu. Tento odpor neumožní semenu vyklíčit, a palác lásky je zbořen u samých základů. Nepřátelství vůči sexu zničilo možnost lásky. Uhlí se už nemůže stát diamantem. Díky tomuto principiálnímu nedorozumění nikdo necítí potřebu projít stadiem přijetí sexu, jeho rozvinutí a následného procesu jeho proměny. Jak jej můžeme proměnit, když jsme jeho nepřátelé, když se mu bráníme, když jsme s ním v neustálém boji? Člověku byl vnucen spor mezi ním a jeho energií. Naučili jej bojovat proti vlastní sexuální energii, bránit se svému sexuálnímu pudu.
„Mysl je jed, bojuj s ní,” říkají člověku. Mysl stejně jako sex existují v člověku – ale od člověka se očekává, že se zbaví vnitřních konfliktů. Musí zároveň bojovat i usmiřovat, tak jej to učí jeho vůdcové. Na jedné straně z něho dělají šílence a na druhé straně otvírají blázince, aby se mohl léčit. Rozsévají zárodky nemocí a pak budují nemocnice, aby se měli nemocní lidé kde léčit. Jiný důležitý fakt je, že člověka nelze oddělit od sexu. Sex je jeho počátek, díky sexu se zrodil. Bůh udělal ze sexuální energie počátek stvoření. A velcí mužové označují za hříšné to, co sám Bůh za hříšné nepovažuje! Kdyby Bůh považoval sex za hřích, pak by byl sám největším hříšníkem ve vesmíru.
Uvědomili jste si někdy, že rozkvetlý květ je výrazem vášně, že je to sexuální akt? Páva, tančícího v plné kráse opěvuje básník, i světce naplní pohled na něj radostí – ale cožpak si neuvědomují, že i tanec je otevřeným vyjádřením vášně, že je to především sexuální akt? Komu pro radost tančí páv? Páv láká svou milou, svou družku. Papiha a kukačka zpívají, z chlapce se stává mladík, z dívky vyrůstá žena. Co to všechno vlastně je? Jaká je to hra, jaká je to síla? Jsou to všechno projevy lásky, sexuální energie. Tyto projevy lásky jsou proměněné výrazy sexu – bublají energií, přijímají sex. Všechny projevy lásky, všechny láskyplné postoje a popudy jsou projevem primární sexuální energie. Náboženství a kultura otravují lidskou mysl, vytvářejí konflikty, boje. Ženou člověka do války proti jeho vlastní prvotní energii, a člověk slábne, tloustne, hrubne, zbavuje se lásky a plní se nicotou. Se sexem je třeba se spřátelit, sex je třeba povýšit, očistit.
Od nejranějšího věku se děti učí, že sex je hřích. Dívka a chlapec rostou, přichází dospělost, a oni vstupují do manželství. Cesta k vášni začíná v pevném přesvědčení, že sex je hřích. V Indii říkají dívkám, že jejich manžel je Bůh. Jak může uctívat jako Boha někoho, kdo ji svádí ke hříchu? Chlapcům říkají: „To je tvá žena, tvoje partnerka, tvoje družka.” Písma tvrdí, že žena je bránou do pekla, pramenem hříchu, a chlapec má pocit, že jeho životní partnerkou se stal žijící démon. Chlapec uvažuje: „Je toto moje lepší polovina, která je poslaná z pekla a myslí jen na hřích?” Jak může potom žít harmonicky?
Tradiční učení zničilo manželský život na celém světě. Když je manželský život plný předsudků, plný jedu, není v něm místo na lásku. Když muž a žena nedokážou jeden druhého svobodně, plně a přirozeně milovat, kdo to má za ně udělat? Tuto situaci však lze napravit, lásku, zanesenou špínou lze očistit. Lásku lze povznést do takových výšin, že prorazí všechna omezení, rozpustí všechny komplexy a zaplaví muže a ženu čistou a božskou radostí. Taková vrcholná láska je možná. Je-li však zničena v zárodku, udušena, otrávena, co z ní vyroste?
Jak může vyrůst v růži vrcholné lásky?
Každý tvrdí, že miluje. Matky, manželky, synové, bratři, sestry, přátelé — všichni tvrdí, že milují. Ale díváte-li se na život jako na celek, vůbec v něm není cítit lásku. Jestli tolik lidí, kolik jich to o sobě tvrdí, opravdu miluje, tak bychom se museli koupat v proudu lásky a celý svět by musel být jedinou rozkvetlou zahradou. Kdyby v každém domě zářila lampa lásky, kolik světla by muselo být na tomto světě! Místo toho jsme obklopeni všepronikající atmosférou odporu. Do této smutné scenérie neproniká ani jediný paprsek lásky. Je nepřiměřené myslet si, že láska je všude. A dokud se budeme utápět v této iluzi, nemůžeme začít hledat pravdu. Nikdo nikoho nemiluje. A dokud bez výhrad nepřijmeme přirozený sex, nemůže existovat láska. Do té doby nikdo nikoho nebude moci milovat. Chci říct jen jedno: sex je božský. Prvopočáteční sexuální energie v sobě obráží Boha. Je to zřejmé: je to energie, tvořící nový život. A je to ta největší, nejtajemnější síla.
Skončeme s nepřátelským postojem k sexu. Chcete-li, aby váš život zaplavil proud lásky, zřekněte se konfliktu se sexem. Přijměte jej s radostí, přiznejte jeho posvátnost. Přijměte jej s vděčností a uchopte jej hlouběji a hlouběji. Budete překvapeni, že sex je až tak posvátný. Svou posvátnost vám odhalí do té míry, do jaké jej přijmete. Jestliže je však váš přístup hříšný a neuctivý, bude takový i váš sex. Když muž přistupuje k ženě, měl by mít posvátný pocit, jako kdyby vcházel do chrámu. A když přichází žena ke svému muži, měla by být plna úcty, jako kdyby přicházela k Bohu. Při sexuálním styku se oba milenci dostávají do fáze, která se přibližuje chrámu Božímu, v němž se projevuje jeho jsoucnost.
Člověk objevil, že nepopsatelnou rozkoš, kterou prožívá při souloži, může prožívat i bez soulože. Z povahy celého procesu plyne, že pohlavní akt může být jen chvilkový, protože se při něm spotřebuje proud energie. Čistou radost, dokonalou lásku, nádherný klid, jenž prožívá jógín neustále, dosahuje milující se dvojice jen na chvíli. V principu však mezi tím žádný rozdíl není. Ten, kdo řekl, že višjananda. brahmanand, tedy ten, kdo hoví svým smyslům, i ten, kdo přebývá v Bohu, jsou bratři, vyslovil mimovolně pravdu. Oba pocházejí z jednoho lůna, rozdíl je jen ve vzdálenosti mezi nebem a zemí. V této fázi bych vám chtěl říct první zásadu. Chcete-li poznat základní pravdu o lásce, první věcí je přiznat posvátnost, božskost sexu se stejně otevřeným srdcem, jako přiznáváte existenci Boha. A čím plněji přijímáte s otevřeným srdcem a myslí sex, tím víc se od něj osvobozujete. Ale čím víc jej potlačujete, tím víc se k němu připoutáváte, stejně jako ten rolník, který se stal otrokem svých šatů. Míra vašeho přijetí bude i mírou vašeho osvobození.
Plné přijetí života, všeho, co je v něm přirozené, všeho, co je v něm od Boha, vás přivede na nejvyšší úroveň božství — k nepoznaným, nejvyšším vrcholům. Nazývám to přijetím, teismem.
A tato víra v to, co je dáno Bohem, je branou k osvobození.
Považuji předpisy, které zabraňují člověku přijmout to, co je v životě přirozené a co je od Boha, za ateismus. „Chraň se toho, potlačuj tamto. Co je přirozené, je hříšné, zlé, smyslné. Zanechej to, zanechej tamto.” To všechno vede k ateismu, tak jak to chápu já. Ti, kdo káží odříkání, jsou ateisté.
Přijměte život v jeho čisté a přirozené formě a nechtě vzkvétat plnost života. Ta sama vás postupně pozvedne. A stejné přijetí sexu vás pozvedne do vznešených výšin, jaké jste si ani nedovedli představit. Jestliže je sex uhlí, určitě přijde den, kdy se z něj stane diamant.
Povaha sexuální energie žene sex k lásce, ale přehrada zvaná „Já” jí v tom brání, a proto nemůže plynout láska. „Já” je velmi silné, u špatných stejně jako u dobrých lidí, u obyčejných lidí i u světců. Špatní lidé prosazují „Já” mnoha způsoby, ale i dobří lidé nahlas bubnují „Já”: chtějí do nebe, chtějí být vysvobozeni, zříkají se světa, staví chrámy, nehřeší, chtějí dělat to, chtějí dělat ono. Ale to „Já”, to dané nasměrování je vždy přítomné. Čím silnější je něčí ego, tím těžší je pro něho spojit se s druhým člověkem. Ego vstupuje mezi ně, „Já” se prosazuje. Je to zeď. Tvrdí: „Ty jsi ty a já jsem já.” Takže ani ta nejhlubší zkušenost nevede lidi blíž k sobě. Těla mohou být blízko, ale lidé jsou od sebe daleko. Dokud je mezi nimi „Já”, nelze se vyhnout pocitu odlišnosti. Sartre jednou řekl nádhernou věc: „Ten druhý je peklo.” Ale nevysvětloval dál, proč je ten druhý peklo, nebo proč je ten druhý ten druhý. Ten druhý je ten druhý, protože já jsem já, a když já jsem jí, svět kolem je ten druhý, odlišný a oddělený, a není mezi námi vztah. Dokud je přítomen pocit oddělení, nemůžeme poznat lásku.
Láska je zážitek jednoty. Zážitek lásky je zboření zdí, splynutí dvou energií. Láska je extází, když se boří zdi mezi dvěma lidmi, když se setkávají dva životy, když se spojují dva životy. Když mezi dvěma lidmi existuje taková harmonie, nazývám to láska. A když existuje mezi jedním člověkem a masami lidí, nazývám i o obcování s Bohem. Když jste spolu se mnou ponořeni do takové zkušenosti, kdy padají všechny přehrady a nastává osmóza na duel úrovní úrovni, tehdy je to láska. A když mezi mnou a kýmkoliv jiným nastává takováto jednota, a já ztrácím svou identitu ve vesmíru, pak toto dosažení, toto pohlcení je spojení s Bohem, Všemohoucím, Vševědoucím, Vesmírným Vědomím, Nejvyšším nebo jak to chcete nazvat. Říkám, že láska je první krok, a Bůh je poslední krok – nejvyšší a konečný cíl.
Mudrci a předci celá tisíciletí zatracovali sex, ale člověka nepřesvědčili. Celá staletí kázali, že máme pohrdat sexem, že musíme zahnat každou myšlenku na sex a každou touhu, abychom se osvobodili od máje, iluzorního světa — ale lidé nedokázali rozbít jeho pouta. Takhle se sexu nezbavíte, to je špatný přístup. Kdykoliv se setkávám s prostitutkami, nikdy nemluví o sexu. Ptají se na duši, na Boha. Setkávám se také s mnoha mnichy a askety, a kdykoliv jsme sami, neptají se na nic jiného, než na sex. Byl jsem překvapen, že asketi, kteří kážou proti sexu, mohou být sexem ovládáni. Sex je zajímal a rušil, měli mentální komplex kolem sexu. Přitom však kázali o náboženství a o zvířecích pudech v člověku. Sex je přece tak přirozený. Nikdy jsme nechtěli, ba ani se nepokoušeli pochopit tento problém. Nikdy jsme ani nepátrali po důvodech, proč je sex tak velmi přitažlivý.
Kdo vás učí sexu?
Celý svět je proti tomu, aby byl vyučován. Rodiče se domnívají, že děti by o něm neměli vědět, a učitelé s nimi souhlasí. Písma říkají totéž. Neexistuje žádná škola ani univerzita, kde by se učilo o sexu; každá pedagogická instituce brání znalostem o sexu. Ale v období dospívání zjistí mladý člověk sám od sebe, že celá jeho bytost, celá prána je naplněná úzkostí ze sexu. A pak přicházejí staleté předsudky, a sex vítězí. Jak se to stalo? Káže se pravda a láska, ale tyto hodnoty nevydrží, jsou zranitelné. Sex je pevně zakořeněn v našem nitru, ale kde je zakotven? Kde je střed této přirozené silné a hluboké přitažlivosti? To je tajemství. A tajemství je třeba odhalit, jedině tak můžeme jít dál. V podstatě to, co cítíme jako zájem o sex, ve skutečnosti vůbec není zájem o sex. Po každém orgasmu se muž cítí vyčerpán, prázdný, depresivní. Je smutný, pálí jej žáha. Myslí na to, že by se bez toho v budoucnu raději obešel. Co je příčinou tohoto stavu mysli? Je to skutečnost, že touží po něčem jiném, než je tělesné uspokojení. Normálně člověk nedosáhne do takové hloubky své bytosti, do jaké dosahuje při pohlavním aktu. Ve všedním životě prožívá člověk různé zkušenosti, nakupuje, obchoduje, vydělává si na živobytí, ale pohlavní styk mu poskytuje nejhlubší zkušenost. A tato zkušenost má hluboký náboženský rozměr, člověk se při ní dostává nad sebe, transcenduje sám sebe. V této hloubce se dějí dvě věci. Za prvé, při kopulaci mizí ego. Nastává stav bez ega; na chvíli tady není žádné „Já”, na chvíli si neuvědomujeme sebe sama. Víte, že ego se úplně rozpouští také v náboženské zkušenosti, že v náboženství se také ego rozpouští v nicotu? Při pohlavním aktu ego mizí. Orgasmus je stav, v němž jedinec jakoby vymizí. Za druhé, při sexuálním zážitku na chvíli mizí čas. Nastává bezčasovost. Ježíš Kristus řekl o samádhí: „Nebude více čas.” V orgasmu neexistuje pocit času. Není žádná minulost, žádná přítomnost, je jen přítomný okamžik. Tato přítomnost není součástí času, je věčná. To je druhý důvod, proč člověk tak prahne po sexu. Muž netouží po těle ženy a naopak, touží po něčem jiném: po vymizení ega, po vymizení času. Sexuální vyvrcholení trvá jen chvíli, ale za tu chvíli ztrácí muž velké množství energie a vitality, a později je mu této ztráty líto. U některých živočišných druhů samec umírá po jediném styku. Jistý africký hmyz je schopen styku jen jednou, jeho energie odchází a při styku hyne. Člověk si je vědom, že styk oslabuje jeho sílu, ubírá jeho energii a přibližuje smrt. Po každém zážitku lituje své nezdrženlivosti, ale brzy po něm zatouží znovu. V tomto chování je určitě hlubší smysl, než je to na první pohled zřejmé. V sexuálním zážitku je hlubší rovina, než jen fyzická. Je to rovina v principu náboženská. Abyste pochopili tuto zkušenost, musíte být velmi vnímaví. Jestliže nedokážete uchopit smysl této zkušenosti, budete žít a umírat jen v sexu.
Úryvky z knihy -- Od sexu k nadvědomí - autor: Rajneesh OSHO
Odkaz na knihu = OD SEXU K NADVĚDOMÍ
Anotace:
Osho nasměroval sluneční paprsky na lidskou duši a velice prostě dokázal hovořit o radosti soulože, která je spojením semena se slunečním paprskem. Jako vůně květu vede člověka k vrcholům samádhi, vede ho k vysvobození, věčné blaženosti.
