neděle 31. března 2013

PhD. Michael Newton - Cesty duší - PÁTÝ PŘÍPAD - Celý prostor je nekonečný. Je majestátný, je naplněný klidem.


Vidíš jasně, co je za východem z tunelu?
Stále procházím přes okolní zpěněná oblaka. Projdi jimi a řekni, co vidíš nyní.
Je to obrovský prostor! Takový zářivý a čistý — dokonce příjemně voní. Dívám se na nádherný ledový palác. Pokračuj.(vzrušeně) Je to úžasné, podobá se to zářícímu a blýskajícímu se křišťálu. Všude okolo se třpytí barevné kameny.
Mluvíš o krystalech — co ty barvy?
Jsou to hlavně odstíny bílé, ale jak se vznáším okolo, vnímám i jiné barvy,
 takovou třpytící se mozaiku.
Všimni si rozměrů ledového paláce, je nějak ohraničený?
Ne, celý prostor je nekonečný. Je majestátný, je naplněný klidem. Co cítíš teď?
Nevnímám to úplně, nechci jít dál. Maggie ... (jeho vdova)
Jsi stále zmatený ze svého fyzického života v Chicagu, omezuje to nějak tvůj pohyb v duchovním světě? (Subjekt v křesle se napřímí.) Bože! Vidím přicházet svého průvodce! Ví, co potřebuji!
Co se děje mezi vámi dvěma?
Říkám, že ještě nemohu odejít, chci vědět, jestli Maggie a děti budou v pořádku.
Co na to průvodce? Uklidňuje mě, ale já jsem plný obav.
Co jí odpovídáš? Proč dovolil, aby se to stalo? Jak mi to mohl udělat?
Způsobil nám s Maggie tolik bolesti a těžkých chvil a teď nás rozdělil!
Co na to on?
Snaží se mne uklidnit. Říká, že jsem vykonal velký kus práce a že uvidím, že můj život
probíhal v souladu se záměrem. 
Souhlasíš s tím, co říká?
V mé mysli se objevuje obraz budoucnosti. Moje rodina pokračuje beze mne, vyrovnává
se s mým odchodem. Dokážu to. Stejně se znovu všichni setkáme.
Jak se přitom cítíš?
Jsem připravený na cestu a klidný... (povzdech)

Tento příběh svědčil o setkání s průvodcem. Chtěl bych zde nyní připomenout interpretaci duchovního světa v obrazu ledového paláce. Dále v duchovním světě vidí subjekty budovy a místnosti zařízené nábytkem. Přitom samotná hypnóza takovýto stav nevyvolává. Je logické, že by lidé nehovořili o takovýchto fyzických strukturách v ne-materiálním světě. Můžeme ale předpokládat, že tyto scény z pozemského života slouží k tomu, aby pomohly duši překonat přechod od fyzické smrti. Tyto pohledy mají pro každou z duší individuální význam podle toho, jaké jsou její pozemské zkušenosti.
Jestliže duše vidí v duchovním světě obrazy, které jsou podobné místům, v nichž žila nebo jež navštívila na Zemi, má to svůj důvod. Duše vidí nezapomenutelný domov, školu, zahradu, hory nebo pobřeží, protože jí laskavá duchovní síla tyto známé pozemské přeludy poskytuje. Duši to totiž může uklidnit. Naše vzpomínky ze Země neumírají - ale navždy jsou přítomny v naší duchovní mysli jako snové obrazy duchovního světa v mýtických snech lidí.
Popisy prvních setkání s duchovním světem poslouchám s velkým zaujetím. Někteří vidí louky plné květů, zámecké věže, které ční do výšek, nebo duhu na čistém nebi nad vytouženou krajinou, do které se po dlouhé cestě vracejí.


Ukázka z knihy Cesty duší - Od konců k začátkům
Připravil SANNY pro: NOVÁ ZEMĚ 2010

středa 27. března 2013

►►►ZLATÁ DUŠIČKA 27.03.2013►►►


►►►►►►►►► SVOBODA ►►►►►►►►►


Svoboda je nejdůležitější věcí pro všechny bytosti. Svoboda - to je možnost rozhodovat sám za sebe, žít svůj život a vědět, že neexistuje nic a nikdo, kdo by tě mohl jakýmkoli způsobem ovlivnit. Vědět, že ty jsi ten, kdo tvoří svůj život. Nepociťuješ závislosti, vnímáš jen cestu svého osudu, po které kráčíš s radostí a s uvolněním. Každá bytost touží po svobodě. Chce cítit nekonečné proměny své duše, cítit sílu lásky bezpodmínečné, nezávislost a sílu tvoření. Svoboda je to, co potřebujete získat, neboť je mnoho manipulace na tomto světě. Jste nuceni poslouchat ty, kteří vám vládnou. Ty, kteří ještě nepochopili, že nikoho nelze spoutat, obzvláště boží jiskru žijící v každé bytosti. Snaží se vám namluvit mnoho lží a vy s tím souhlasíte. Mnohdy sami tyto lži berete za své a propagujete. Nestávejte se fanatiky, ale prociťujte, neopírejte si to, co je pro vás stejně přirozené jako dýchání. Je to vaše volnost, svoboda, otevřenost. Vaše životy plynou velice rychle a stále více pociťujete tlaky okolí. Udělej to a ono, musíš…Ale vnímejte sami sebe, copak necítíte ve svém srdci ten vzdor? Bouří se vaše duše, bouří se proti manipulaci, proti příkazům. Pracujte na svém osvobození. Je to vaše přirozená podstata, být svobodní. Člověk ještě nepochopil své možnosti. Neumíte si ani představit, co všechno byste mohli…Víme, že vaše cesta je složitá, ale využívejte všechny své možnosti, učte se vidět dosud neviděné. Pomůže vám to zbavit se pout. Čím více budete vědět sami o sobě, tím spíše se pouta budou uvolňovat. Čím dříve pochopíte, že jste věční, tím větší bude vaše volnost. Bdíme nad vámi a cítíme vaší sílu. Vzpomeňte si, kam kráčíte a nalezněte svůj nový pohled na svět. Zkuste se odpojit od negativity a upevněte své postoje. Svoboda je zde, nemusíte ji hledat. Čeká, až bude uchopena. A vaše duše povyroste, neboť její okovy budou rozpuštěny. Mnoho z vás najde odpovědi, které hledáte. Nakonec však budou všichni spaseni. Čas nastal.




Čerpáno ► ZLATÁ DUŠIČKA
Související ► NOVÁ ZEMĚ 2010

pondělí 25. března 2013

► Osudový partner aneb proč nám přichází do života ►



Ukázka z knihy: Osudový partner

Nekráčej přede mnou, možná za tebou nepůjdu ... Nekráčej za mnou, možná tě nedokážu vést ... Kráčej vedle mě a buď můj přítel. Někdo se mě zeptal, zda existuje člověk, se kterým je nám osudem dáno žít celý život. Přišla tato odpověď z vesmíru:

Ten, koho potkáte vás učí a když pochopíte, odchází. Není tam natrvalo a záleží jen na vás, zda ho budete chtít mít a držet se starého, či pojmete něco nového. Vše je o učení. Takže se nedá říci, že některý vztah je trvalý. Je to o mně, zda chci, aby byl trvalý nebo chci, aby se změnil v přátelství.
Vše je v prožitku touhy člověka a podle toho se mu mění svět. Čím více opouští sny a touhy, tím více si vystačí sám a neprahne po přízni toho druhého.

Každý hledáme v životě toho "pravého partnera.".Ptáme se:
"Kdy už přijde ten pravý?"
 Chceme spojit svůj život s někým, s kým se shodneme úplně ve všem a bude nám připadat jako součást nás samých. Ale kdo to vlastně ten pravý partner je? Většinou to bývá naše osudová láska. Přijde někdo, kdo nás tak hluboko zasáhne, že si myslíme, že s nikým jiným nedokážeme být tak šťastni jako právě s tímto člověkem, a tak se tomuto partnerovi úplně odevzdáme.
Potkáme osudovou lásku a zdá se nám jako bychom splynuli s tím druhým, ale naopak, časem se vše dostane do protiváhy a nás najednou tato osudová láska trápí. Když totiž přijde osudový partner, je to jako by přišla druhá část nás samých, ale časem v nás tato druhá část nás samých vyvolává nepříjemné pocity. Rány, které se špatně hojí. Ale protože milujeme, odpouštíme a znovu se vrháme do tohoto vztahu. A znovu jsme zraněni a ono se to opakuje tak dlouho, dokud nemáme své srdce úplně nadranc, že si řekneme a dost, už nemůžu, musím z toho pryč. Ale když odejdete, zase vás tato osudová láska stále pronásleduje a vy, protože máte srdce obsazené právě tímto člověkem, nepustíte do svého srdce nikoho jiného a jen se trápíte pro člověka, kterého máte v srdci.

Pokud zůstaneme s člověkem, kterého milujeme tak dlouho, až naše srdce je natolik zlomené, že spíše začneme toho druhého nenávidět, jsme schopni se uzdravit. Naše srdce, aby se mohlo uzdravit, musí být tolikrát zraněno, že už mu to ani nevadí. Už ví, že to lepší nebude.
Pak teprve člověk může dojít k uvědomění, a nalézt nový životní směr k sobě.

Říkáme si: "Proč mě můj partner zraňuje, když ho tolik miluji?"
Ale on vás nezraňuje, vy se zraňujete sami. Vše, co vás zraňuje, jsou jen vaše témata, která nemáte zpracována a tato druhá polovina vás samých,vám přišla vaše stíny ukázat a učit vás s nimi zacházet. Takže osudový partner nás může hodně naučit a většinou na něho vzpomínáme jako na člověka, který nám dal velkou lekci.

Nejdříve žijeme ve společnosti a hledáme partnera, se kterým bychom mohli žít, nakonec ho najdeme a já slyším: "Já s ním ani nežiju, musím chodit od něho i pryč do společnosti, tam teprve žiju." Sníme o tom, že vše budeme dělat spolu a nakonec spolu neděláme nic. My ženy jsme romantičky a tak chceme stále s partnerem něco hezkého prožívat. Naplánujeme hezký výlet a snažíme se o pohodu, ale partner je otrávený, že musel jet s námi. Jeden známý mi povídá:
"Už mi to slovo "výlet" leze krkem."

A my si myslíme, že partner musí být stejně nadšený jako já, že spolu někam jedeme. Partner jede jen z povinnosti, proto je žena otrávená, když mu třeba poví: "To je hezký, viď?"
A on k tomu dá nějakou nemístnou poznámku. Žena si řekne: "Kdybych ho nevnímala nebo kdybych si ho nevšímala, bylo by mi líp.
" Ale proč si ho všímá, když on o to nestojí? Proto, aby mohla vše prožívat s ním, ale jemu je to jedno. Ona je celý výlet u jeho pocitů. Stále jí jde o to, aby se mu výlet líbil a ani si ho nemůže vychutnat. Kdyby jen vnímala věci okolo sebe a nevnímala jeho a jeho nálady, cítila by se dobře. Na to mi žena řekne: "Ale to můžu jet na výlet sama." A proč ne?

Dnes, když jedu na výlet, je mi jedno, zda jedu sama nebo s někým. Prožívám to totiž stejně. Již nevnímám toho druhého, ale vnímám věci okolo sebe, proto se budu cítit stejně ať už sama nebo s někým. Již mi nezáleží na jeho prožitcích, ale na mých prožitcích.

Pamatuji si, když mi přišel do života, jak jsem si myslela "osudový partner." Dívali jsme se spolu na film, který se týkal vztahu. Můj partner se na mě podíval až mě zamrazilo a povídá: "Ale já ti nechci ubližovat, já musím odejít" a začal plakat. Jako by mi někdo vrazil nůž do břicha, říkala jsem si, co mi to povídá za nesmysly, prostě jsem to nechápala. Vesmír mi však stále říkal, že se s tímto mužem budu muset rozejít, že naše cesty jsou rozdílné. Nechtěla jsem to připustit, vždyť jsem teď konečně našla partnera svých snů.

Jednou v noci, když jsem spala, slyším: "Mami, mami." Bylo to tak přítomné, že mě to probudilo. Před postelí stál duch mé dcery v kostkované košili bez hlavy a bez rukou. Za chvíli tento přízrak zmizel, přitom ale moje dcera klidně spala na posteli vedle mě. Byl to pro mě tak silný zážitek, že jsem šla meditovat do obýváku. Medituji a najednou jasně cítím, že mi někdo 3x klepe na koleno. Proberu se, abych viděla, kdo tam se mnou je a vidím před sebou anděla, který mi říká: "Neboj se, je o tebe postaráno." A ihned zmizel. Bylo to pro mne silné kafe. Druhý den jsem se sešla se svým přítelem a on mne po čtyřech letech od informace, že mi nechce ubližovat, napadl. A na pomoc mi přišla moje dcera v kostkované košili, kterou nosila zřídka.

Uvědomila jsem si, že i životní lekce jsou nám již předurčeny. Ale andělé jsou stále s námi a ví, že i taková lekce je pro nás důležitá, abychom pochopili: A bez této zkoušky neumíme k poznání dojít. Můj přítel mi před touto situací říkal: "Kdy už se ti konečně rozsvítí."
Po této situaci se mi opravdu rozsvítilo. Když jsem si dříve vykládala karty na náš vztah, nechápala jsem, že nám oběma vychází boží oko, když se mi jevil negativní. Myslela jsem si, že já jsem ta lepší a on ten horší, ale on mi jen ukazoval mé horší já, které bylo ukryto ve
mně - strachy, závislosti, lpění, vlastnictví.

Oba jsme pod ochranou vesmíru a vzájemně se spolu něco učíme.

Žádná duše není špatná, každá se jen učí. Vesmír mě stále upozorňoval na to, že se budu muset s tímto člověkem rozloučit, protože každý máme jinou cestu. On musí ještě probouzet další duše a i já musím učit další duše, každý však jiným způsobem. On v podvědomí cítil, že mi bude muset ublížit a i když se tomu rozumově bránil, stejně ta situace nastala a já zase i když se mi nechtělo, musela jsem touto situací projít. Učení pro nás pro oba. Pro mě kam až může vztah zajít, když nedávám hranice a on, že násilím nic nezmůže.

Přišel mě naučit vážit si sama sebe a mít se ráda.
Ať se to zdá jakkoliv nelogické, konal zde pro mě pozitivní úlohu.

Osudový partner přichází hlavně proto, aby nás naučil rovnováze rozumu a citu, nezávislosti, mít se ráda a prostě u každého, aby odkryl to, co ještě neumí a co se má naučit, aby byl celistvý. Takže osudový partner je opravdu naší druhou polovinou, ale tou stinnou. Odkrývá
ještě naše stíny, strachy, závislosti.

Jsou to většinou osudové vztahy z minulosti a vztahy, na kterých se daní jedinci domluvili ještě před vstupem na tento svět. Jeden řekl tomu druhému:

"Tohle se máš ještě naučit, tak já přijdu a pomůžu ti s tím." A když se to naučíme, většinou tento osudový partner odchází nebo zůstaneme jen dobrými přáteli.

Takže se nedá říci, že je někdo negativní. I negativní člověk v této společnosti má svou roli, aby rozhýbal toho druhého ke změně a když se mu to podaří, odchází učit podobnou bytost stejné roli jako tu předchozí.

Např. sebevědomý nebo agresivní muž si vždy bude hledat ženy, které nebudou mít příliš velké sebevědomí a většinou právě v těchto typech mužů vidí oporu v životě a kolikrát si ani neuvědomují za jakou cenu. Tím, že je tento typ osobnosti muže ničí, musí si žena stále více uvědomovat, že oporu musí najít v sobě a tím sílí. Nakonec zjistí, že tento muž jí žádnou oporou není a tam končí role dotyčného muže. A on jde učit zase jinam.
Takto se učíme jeden od druhého.

Smyslem toho všeho je, abychom našli ne toho pravého partnera - tu druhou polovičku, ale abychom našli sami sebe, svou druhou polovinu. Když se v nás konečně spojí cit a rozum, jsme v harmonii a rovnováze, nemáme zapotřebí hledat někoho k sobě, neboť my jsme spokojení sami se sebou, my se máme rádi a nepotřebujeme nikoho, aby nám ke spokojenosti mazal med okolo úst, dokazoval nám, jak nás miluje, kupoval si nás dárky a byl nám oporou.

Když se nemáme rádi, snadno si nás někdo tímto koupí, snadno naletíme na pěkná slova, dary, přesvědčování a pomocnou ruku. Myslíme si, že to tak bude stále, ale nic netrvá věčně a proto se časem divíme, že ten druhý už není to, co býval. Dosáhl svého, nebo si zvykl na zaběhnutý stav věcí, tak proč by se dál snažil.

Když se máme rádi, již nehledáme toho pravého, protože víme, že ten pravý je v nás a nikde okolo nás. Vše, co hledáme, máme v sobě. Jak klady tak i zápory a pokud se ještě potřebujeme zbavit některých záporů, aby mohlo umřít naše ego, neboť ego - náš rozum - nám brání v tom, abychom prožívali klid a lásku, přitáhneme si do života vždy takového partnera, který nám pomůže odkrýt naše nitro, aby nám pomohl poprat se s vlastními zápory.

Když duše najde sama sebe, nepotřebuje se již na nikoho vázat a dokáže být jak sama, tak s každým. Nedělá rozdíly, protože ona má vše v sobě zpracováno, jak klady tak i zápory a proto nerozlišuje zda tento je lepší a ten horší, bere každého takového, jaký je.

Duše již pochopila, že vše se vyvíjí stále stejně a pokud jsem zpočátku zamilovaná a vztah je krásný, je jen otázkou času, kdy to bude jinak a proto už nehledá krásu v jiných, ale v sobě.

Každá duše je zde z nějakého důvodu, má něco pochopit, něco se naučit.
A kdo nás učí?
Ti ostatní, se kterými se setkáváme. Naše osobnost se formuje přes mezilidské vztahy, ty nás zkušenostmi učí měnit přístup k okolí, mění nám myšlení. A protože chceme být šťastni, stále štěstí hledáme a myslíme si, že ho nalezneme v podobě nalezení svého druhého já - partnera. Naše druhé já nás v životě může hodně naučit a proto tolik toužíme nalézt tu naši druhou polovičku.

Ale pravda je jiná. Všechno co se učíme, a nejvíce se můžeme naučit právě prostřednictvím našeho osudového partnera, nás vede k naší vlastní druhé polovině naší osobnosti. Vede nás to cestou domů, k sobě. Pokud nemilujeme, nesnažíme se tolik. Pokud milujeme, snažíme se
o naše štěstí ještě více a tak si hlouběji dokážeme sáhnout do svého nitra, i když to bolí.

Nejvíce hledáme štěstí ve středním věku a tam se také nejvíce učíme. Může to být doba od našich 18 let do 50 let nebo 60 let. Dle toho, jak rychle se učíme. Proto se člověk ve stáří cítí mnohdy spokojenější než dříve. On totiž už nic nehledá, už prošel životními zkušenostmi, které ho zdokonalily, a ví, že není co hledat, že vše má uvnitř sebe. Je to dáno i poklesem sexuální aktivity a proto se člověk vrací k přírodě a jejímu bohatství.

Sexuální aktivita nás obtěžuje a neustále vrhá do dalších a dalších vztahů. Ale právě jejím prostřednictvím hledáme sami sebe. Kdyby nás neobtěžovalo naše libido, nesnažili bychom se tolik s někým splynout a to by nás nevedlo do dalších vztahů s někým, s kým se máme učit. Ale protože se máme něco naučit a pokud to ještě neumíme, bude na nás tlačit naše touha s někým splynout, abychom se co nejvíce ze vztahu naučili.

Jedna žena mi napsala: "Chybí mi ještě muž fyzicky, neumím přeměnit tuto energii a sama to není ono. A když se s ním vyspím, tak se hned zamiluji a je zle." Tato žena potřebuje ještě k tomu, aby se cítila dobře, pohlazení od druhých, ještě si ho neumí dát sama.

Jiná žena mi napsala: "Když jsem jednomu muži vytkla: Proč, když se mu to se mnou tak líbilo, se vrhl k jiné ženě, napsal mi, že neumím prohrávat! To mě dostalo. Netušila jsem, že vztah je boj." Tato žena si začíná uvědomovat, že vztah není jen o odevzdání se druhému, že může být i o zradě. Tudíž tu důvěru musím hledat v sobě a ne v druhém.

Střední věk, je věk, ve kterém se máme naučit to, proč jsme sem přišli. Po přechodu již odpočíváme a zklidňujeme se.

Člověk, který nachází stále více sám sebe, bude mít stále menší chuť na sex a stále menší chuť s někým splynout. Vždyť on je spokojený sám se sebou, se svojí volností a tak se už nechce na někoho vázat a být jím vázán. Už je svobodný a to ve všem i po stránce sexuální. Tato stránka již pro něho nehraje tak velkou roli a proto se nemusí chtít na nikoho vázat. Bude se cítit dobře sám, protože ví, že není co hledat. On totiž našel svoji druhou polovinu sebe a proto se cítí dobře.

V životě hledáme tuto druhou polovinu sebe mimo sebe a proto ji v žádném vztahu nemůžeme nalézt. Teprve, když toto pochopíme, můžeme být štastni.






Videoukázka, kterou přidávám k příspěvku je O lásce, partnerství, strachu a radosti na duchovní cestě... Rozhovor s Igorem Chaunem na 15. ročníku esoterického festivalu

CESTA K HARMONII v Karviné... Milé  povídání právě s paní Zdenkou Blechovou.

GOSCHA občanské sdružení

Zdenka Blechová ► "Osudový partner aneb proč nám přichází do života"




Související ► NOVÁ ZEMĚ 2010

čtvrtek 21. března 2013

►►►ZLATÁ DUŠIČKA 20.03.2013►►► ( 2 )


►►►►►►►►► PROMLUVA ►►►►►►►►►

Celý svět se topí v bolesti, neboť lidstvo samo sebe dostává do potíží. Jste jako ti, kteří touží po míru a radosti a přesto nadále pokračují s bojem, stavíte před sebe mnohé překážky, které poté ani nedokážete zdolat. Jste osamoceni ve svých srdcích, přestože jste jedním. Ale vy necítíte tuto propojenost. Ještě jste se nenaučili vnímat jednotu a celistvost. Neustále mluvíte o spolupráci, o novém světě. Přesto stále žijete v minulosti. Nový svět je pro vás cosi krásného, vysněného. Jenže zatím stále toto zůstává jen vaší představou. Mnozí se již naučili změnit úhel pohledu, ale jsou to jen kapky v moři. Váš svět jakoby nebyl skutečný. Toužíte po změně, přesto máte strach. Strach z toho, co by se stalo, kdyby změna opravdu nastala. Bojíte se změn, bojíte se toho, co neznáte.
Čas neexistuje a přesto se jím řídíte. Dosud jste ještě nepochopili. Vaše snaha je však upřímná.
A bytosti světelné upřímně obdivují vaši nezdolnost, neboť mnozí upadnou a znovu vstanou, posíleni o životní zkušenosti. Plamen jednoty však neustále jen doutná. Není potřeba být urputnými ve svém snažení. Je důležité pocítit jednotu v srdcích. Není mezi vámi nikdo, kdo by netoužil po míru v duši. Stále však je mnoho překážek na vašich cestách. Člověk je tvor hloubavý, ale potřebuje vnímat, vciťovat se. Svět je ještě příliš negativní. Spojení a vzájemná láska toto boří. Svět je připraven na změnu. Každou minutu, každou vteřinu můžete začít měnit svět. Čím více vás bude, tím lépe.Jsou to vaše prosby, které budou vyslyšeny. Žádejte a bude vám dáno. Vaše šance jsou velké, pokud půjdete všichni a stanete se jedním.


Čerpáno: ZLATÁ DUŠIČKA
Související: NOVÁ ZEMĚ 2010



►►►ZLATÁ DUŠIČKA 20.03.2013►►► ( 1 )


►►►►►► CO JE POTŘEBA UDĚLAT? ►►►►►►

Čas byl změněn. Země byla změněna. To, co prožíváte, je pouze vaše realita. Skutečnost je dávno jiná. Mnozí cítí, že změny proběhly. Avšak potrvá, dokud se vše nezačne prezentovat v realitě. Objevuje se informace, která potvrzuje přechod Země. A ona byla přesunuta spolu se všemi bytostmi. Vaše realita však zatím neodpovídá, neboť ještě nejste připraveni. To však nebrání Zemi být v nové úrovni bytí. Stejně tak, jako živé bytosti prodělávají změny. Dosud jsou nepostřehnutelné a mnohdy jsou schovány pod zdravotní problémy. Přesto je vše připraveno. Země prošla a lidé spolu s ní. Tento přechod však nemůže mít příliš velký vliv na realitu lidských pohledů. Nejste na toto připraveni. Avšak budete vedeni tak, abyste pocítili změny, které časem budou již patrné. Nyní je potřeba udržet si čistotu myšlení, čistotu duše a lásku ke všem živým bytostem. Je potřeba nahradit své smýšlení vírou a posílit sebe sama pochopením. Vše ostatní je připraveno. V tento čas se od vás vyžaduje pouze toto. Vše ostatní již půjde tak, jak dovolíte. Buďte připraveni, neboť vaše životy se mění. Přijměte vše, neboť ještě netušíte, kam vás život vede. Ale buďte si jisti, že jediným možným směrem – vzhůru.


Čerpáno: ZLATÁ DUŠIČKA
Související: NOVÁ ZEMĚ 2010

středa 20. března 2013

Od sexu k nadvědomí

Láska je naše vrozená podstata a je zásadní chybou, chceme-li po člověku, aby stvořil lásku. Problém není v tom, jak stvořit lásku, ale jak zkoumat a zjistit, proč není sama schopná se projevit. Kde je překážka? Kde je problém? Kde je hráz, která ji brání téci? Když zmizí překážky, láska se sama projeví. Není třeba ji přesvědčovat nebo řídit. Každý člověk by mohl být naplněn láskou, kdyby nebyly bariéry falešné kultury a degradující a škodlivé tradice. Nic nemůže zadusit lásku. Láska je nezbytná a nevyhnutelná. Je naší podstatou.
V přírodě existuje principiální jednota, harmonie. Přirozené překážky, zdánlivé protiklady, které v přírodě vidíme, jsou výzvou k vyburcování energie. Slouží jako signály k tomu, aby vyburcovaly to, co je skryto uvnitř. V přírodě není disharmonie. Když zasadíme semeno, může se nám zdát, že vrstva půdy je stlačuje, brání mu v růstu. Ve skutečnosti však vrstva půdy není žádnou překážkou, bez ní nemůže semeno vyklíčit. Půda tlačí na semeno, takže se může rozplynout, rozpadnout, a změnit se ve výhonek. Zvenčí se může zdát, že půda dusí semeno, ale půda jen prokazuje semenu přátelskou službu. Jestliže ze semene nevyroste výhonek, domníváme se, že půda není správná, že semeno nemělo dost vody nebo dost slunečního světla, ale nehaníme semeno. Ale jestli lidský život nepřinesl květy, říkáme, že člověk je za to sám odpovědný. Nikdo nemyslí na špatné hnojivo, nedostatek vody nebo slunečního světla a nic s tím nedělá, ale obviňuje člověka, že je špatný. Proto lidský výhonek zůstává nevyvinutý, potlačovaný nepřátelstvím a není schopný kvést. Příroda je rytmická harmonie.
Láska je člověku vlastní.
Jestliže bdělost odstraní překážky, láska může plynout, a nakonec dospěje k Bohu, dospěje k Nejvyššímu. Jaké jsou to překážky, vytvořené člověkem? Největší z nich je odpor k sexu a k vášni. Tato překážka znemožnila, aby se v člověku zrodila láska. Je prostou pravdou, že sex je výchozím bodem k lásce. Sex je počátkem cesty za láskou. Počátek, pramen řeky lásky je sex, vášeň – a všichni se k nim chovají nepřátelsky. Každá kultura, každé náboženství, každý guru, každý zřec útočil na tento pramen, a řeka zůstala uvězněná. Pořád všichni křičí: „Sex je hřích. Sex je protináboženský. Sex je jed,” ale nikdo si neuvědomuje, že je to ve skutečnosti sexuální energie, která putuje a doplouvá do moře lásky v lidském nitru. Láska je transformace sexuální energie. Láska vykvétá ze semene sexu. Podívejte se na uhlí. Nikdy by vás nenapadlo, že se může změnit v diamant. Skladba kusu uhlí a diamantu je stejná. Žádný podstatný rozdíl mezi nimi není. Na konci procesu trvajícího tisíce let se uhlí změní v diamant.

Ale uhlí si nikdo neváží. Když je skladujeme doma, neukazujeme je hostům, zatímco diamanty nosíme kolem krku nebo na hrudi, aby je každý viděl. Diamant a uhlí jsou jedno a totéž, jsou to dvě vývojová stadia stejného prvku. Jste-li proti uhlí, protože vám na první pohled může poskytnout jen saze, jeho možnost proměny v diamant tím končí. Uhlí s může samo změnit v diamant. My však uhlí nenávidíme, a tím se zbavujeme možnosti jakékoliv změny. Jedině energie sexu může rozkvést v lásku. Ale každý, včetně velkých myslitelů lidstva je proti sexu. Tento odpor neumožní semenu vyklíčit, a palác lásky je zbořen u samých základů. Nepřátelství vůči sexu zničilo možnost lásky. Uhlí se už nemůže stát diamantem. Díky tomuto principiálnímu nedorozumění nikdo necítí potřebu projít stadiem přijetí sexu, jeho rozvinutí a následného procesu jeho proměny. Jak jej můžeme proměnit, když jsme jeho nepřátelé, když se mu bráníme, když jsme s ním v neustálém boji? Člověku byl vnucen spor mezi ním a jeho energií. Naučili jej bojovat proti vlastní sexuální energii, bránit se svému sexuálnímu pudu.

„Mysl je jed, bojuj s ní,” říkají člověku. Mysl stejně jako sex existují v člověku – ale od člověka se očekává, že se zbaví vnitřních konfliktů. Musí zároveň bojovat i usmiřovat, tak jej to učí jeho vůdcové. Na jedné straně z něho dělají šílence a na druhé straně otvírají blázince, aby se mohl léčit. Rozsévají zárodky nemocí a pak budují nemocnice, aby se měli nemocní lidé kde léčit. Jiný důležitý fakt je, že člověka nelze oddělit od sexu. Sex je jeho počátek, díky sexu se zrodil. Bůh udělal ze sexuální energie počátek stvoření. A velcí mužové označují za hříšné to, co sám Bůh za hříšné nepovažuje! Kdyby Bůh považoval sex za hřích, pak by byl sám největším hříšníkem ve vesmíru.
Uvědomili jste si někdy, že rozkvetlý květ je výrazem vášně, že je to sexuální akt? Páva, tančícího v plné kráse opěvuje básník, i světce naplní pohled na něj radostí – ale cožpak si neuvědomují, že i tanec je otevřeným vyjádřením vášně, že je to především sexuální akt? Komu pro radost tančí páv? Páv láká svou milou, svou družku. Papiha a kukačka zpívají, z chlapce se stává mladík, z dívky vyrůstá žena. Co to všechno vlastně je? Jaká je to hra, jaká je to síla? Jsou to všechno projevy lásky, sexuální energie. Tyto projevy lásky jsou proměněné výrazy sexu – bublají energií, přijímají sex. Všechny projevy lásky, všechny láskyplné postoje a popudy jsou projevem primární sexuální energie. Náboženství a kultura otravují lidskou mysl, vytvářejí konflikty, boje. Ženou člověka do války proti jeho vlastní prvotní energii, a člověk slábne, tloustne, hrubne, zbavuje se lásky a plní se nicotou. Se sexem je třeba se spřátelit, sex je třeba povýšit, očistit.

Od nejranějšího věku se děti učí, že sex je hřích. Dívka a chlapec rostou, přichází dospělost, a oni vstupují do manželství. Cesta k vášni začíná v pevném přesvědčení, že sex je hřích. V Indii říkají dívkám, že jejich manžel je Bůh. Jak může uctívat jako Boha někoho, kdo ji svádí ke hříchu? Chlapcům říkají: „To je tvá žena, tvoje partnerka, tvoje družka.” Písma tvrdí, že žena je bránou do pekla, pramenem hříchu, a chlapec má pocit, že jeho životní partnerkou se stal žijící démon. Chlapec uvažuje: „Je toto moje lepší polovina, která je poslaná z pekla a myslí jen na hřích?” Jak může potom žít harmonicky?

Tradiční učení zničilo manželský život na celém světě. Když je manželský život plný předsudků, plný jedu, není v něm místo na lásku. Když muž a žena nedokážou jeden druhého svobodně, plně a přirozeně milovat, kdo to má za ně udělat? Tuto situaci však lze napravit, lásku, zanesenou špínou lze očistit. Lásku lze povznést do takových výšin, že prorazí všechna omezení, rozpustí všechny komplexy a zaplaví muže a ženu čistou a božskou radostí. Taková vrcholná láska je možná. Je-li však zničena v zárodku, udušena, otrávena, co z ní vyroste?
 Jak může vyrůst v růži vrcholné lásky?
Každý tvrdí, že miluje. Matky, manželky, synové, bratři, sestry, přátelé — všichni tvrdí, že milují. Ale díváte-li se na život jako na celek, vůbec v něm není cítit lásku. Jestli tolik lidí, kolik jich to o sobě tvrdí, opravdu miluje, tak bychom se museli koupat v proudu lásky a celý svět by musel být jedinou rozkvetlou zahradou. Kdyby v každém domě zářila lampa lásky, kolik světla by muselo být na tomto světě! Místo toho jsme obklopeni všepronikající atmosférou odporu. Do této smutné scenérie neproniká ani jediný paprsek lásky. Je nepřiměřené myslet si, že láska je všude. A dokud se budeme utápět v této iluzi, nemůžeme začít hledat pravdu. Nikdo nikoho nemiluje. A dokud bez výhrad nepřijmeme přirozený sex, nemůže existovat láska. Do té doby nikdo nikoho nebude moci milovat. Chci říct jen jedno: sex je božský. Prvopočáteční sexuální energie v sobě obráží Boha. Je to zřejmé: je to energie, tvořící nový život. A je to ta největší, nejtajemnější síla.

Skončeme s nepřátelským postojem k sexu. Chcete-li, aby váš život zaplavil proud lásky, zřekněte se konfliktu se sexem. Přijměte jej s radostí, přiznejte jeho posvátnost. Přijměte jej s vděčností a uchopte jej hlouběji a hlouběji. Budete překvapeni, že sex je až tak posvátný. Svou posvátnost vám odhalí do té míry, do jaké jej přijmete. Jestliže je však váš přístup hříšný a neuctivý, bude takový i váš sex. Když muž přistupuje k ženě, měl by mít posvátný pocit, jako kdyby vcházel do chrámu. A když přichází žena ke svému muži, měla by být plna úcty, jako kdyby přicházela k Bohu. Při sexuálním styku se oba milenci dostávají do fáze, která se přibližuje chrámu Božímu, v němž se projevuje jeho jsoucnost.
Člověk objevil, že nepopsatelnou rozkoš, kterou prožívá při souloži, může prožívat i bez soulože. Z povahy celého procesu plyne, že pohlavní akt může být jen chvilkový, protože se při něm spotřebuje proud energie. Čistou radost, dokonalou lásku, nádherný klid, jenž prožívá jógín neustále, dosahuje milující se dvojice jen na chvíli. V principu však mezi tím žádný rozdíl není. Ten, kdo řekl, že višjananda. brahmanand, tedy ten, kdo hoví svým smyslům, i ten, kdo přebývá v Bohu, jsou bratři, vyslovil mimovolně pravdu. Oba pocházejí z jednoho lůna, rozdíl je jen ve vzdálenosti mezi nebem a zemí. V této fázi bych vám chtěl říct první zásadu. Chcete-li poznat základní pravdu o lásce, první věcí je přiznat posvátnost, božskost sexu se stejně otevřeným srdcem, jako přiznáváte existenci Boha. A čím plněji přijímáte s otevřeným srdcem a myslí sex, tím víc se od něj osvobozujete. Ale čím víc jej potlačujete, tím víc se k němu připoutáváte, stejně jako ten rolník, který se stal otrokem svých šatů. Míra vašeho přijetí bude i mírou vašeho osvobození.

Plné přijetí života, všeho, co je v něm přirozené, všeho, co je v něm od Boha, vás přivede na nejvyšší úroveň božství — k nepoznaným, nejvyšším vrcholům. Nazývám to přijetím, teismem.
A tato víra v to, co je dáno Bohem, je branou k osvobození.
Považuji předpisy, které zabraňují člověku přijmout to, co je v životě přirozené a co je od Boha, za ateismus. „Chraň se toho, potlačuj tamto. Co je přirozené, je hříšné, zlé, smyslné. Zanechej to, zanechej tamto.” To všechno vede k ateismu, tak jak to chápu já. Ti, kdo káží odříkání, jsou ateisté.
Přijměte život v jeho čisté a přirozené formě a nechtě vzkvétat plnost života. Ta sama vás postupně pozvedne. A stejné přijetí sexu vás pozvedne do vznešených výšin, jaké jste si ani nedovedli představit. Jestliže je sex uhlí, určitě přijde den, kdy se z něj stane diamant.

Povaha sexuální energie žene sex k lásce, ale přehrada zvaná „Já” jí v tom brání, a proto nemůže plynout láska. „Já” je velmi silné, u špatných stejně jako u dobrých lidí, u obyčejných lidí i u světců. Špatní lidé prosazují „Já” mnoha způsoby, ale i dobří lidé nahlas bubnují „Já”: chtějí do nebe, chtějí být vysvobozeni, zříkají se světa, staví chrámy, nehřeší, chtějí dělat to, chtějí dělat ono. Ale to „Já”, to dané nasměrování je vždy přítomné. Čím silnější je něčí ego, tím těžší je pro něho spojit se s druhým člověkem. Ego vstupuje mezi ně, „Já” se prosazuje. Je to zeď. Tvrdí: „Ty jsi ty a já jsem já.” Takže ani ta nejhlubší zkušenost nevede lidi blíž k sobě. Těla mohou být blízko, ale lidé jsou od sebe daleko. Dokud je mezi nimi „Já”, nelze se vyhnout pocitu odlišnosti. Sartre jednou řekl nádhernou věc: „Ten druhý je peklo.” Ale nevysvětloval dál, proč je ten druhý peklo, nebo proč je ten druhý ten druhý. Ten druhý je ten druhý, protože já jsem já, a když já jsem jí, svět kolem je ten druhý, odlišný a oddělený, a není mezi námi vztah. Dokud je přítomen pocit oddělení, nemůžeme poznat lásku.

Láska je zážitek jednoty. Zážitek lásky je zboření zdí, splynutí dvou energií. Láska je extází, když se boří zdi mezi dvěma lidmi, když se setkávají dva životy, když se spojují dva životy. Když mezi dvěma lidmi existuje taková harmonie, nazývám to láska. A když existuje mezi jedním člověkem a masami lidí, nazývám i o obcování s Bohem. Když jste spolu se mnou ponořeni do takové zkušenosti, kdy padají všechny přehrady a nastává osmóza na duel úrovní úrovni, tehdy je to láska. A když mezi mnou a kýmkoliv jiným nastává takováto jednota, a já ztrácím svou identitu ve vesmíru, pak toto dosažení, toto pohlcení je spojení s Bohem, Všemohoucím, Vševědoucím, Vesmírným Vědomím, Nejvyšším nebo jak to chcete nazvat. Říkám, že láska je první krok, a Bůh je poslední krok – nejvyšší a konečný cíl.

Mudrci a předci celá tisíciletí zatracovali sex, ale člověka nepřesvědčili. Celá staletí kázali, že máme pohrdat sexem, že musíme zahnat každou myšlenku na sex a každou touhu, abychom se osvobodili od máje, iluzorního světa — ale lidé nedokázali rozbít jeho pouta. Takhle se sexu nezbavíte, to je špatný přístup. Kdykoliv se setkávám s prostitutkami, nikdy nemluví o sexu. Ptají se na duši, na Boha. Setkávám se také s mnoha mnichy a askety, a kdykoliv jsme sami, neptají se na nic jiného, než na sex. Byl jsem překvapen, že asketi, kteří kážou proti sexu, mohou být sexem ovládáni. Sex je zajímal a rušil, měli mentální komplex kolem sexu. Přitom však kázali o náboženství a o zvířecích pudech v člověku. Sex je přece tak přirozený. Nikdy jsme nechtěli, ba ani se nepokoušeli pochopit tento problém. Nikdy jsme ani nepátrali po důvodech, proč je sex tak velmi přitažlivý.

Kdo vás učí sexu?
Celý svět je proti tomu, aby byl vyučován. Rodiče se domnívají, že děti by o něm neměli vědět, a učitelé s nimi souhlasí. Písma říkají totéž. Neexistuje žádná škola ani univerzita, kde by se učilo o sexu; každá pedagogická instituce brání znalostem o sexu. Ale v období dospívání zjistí mladý člověk sám od sebe, že celá jeho bytost, celá prána je naplněná úzkostí ze sexu. A pak přicházejí staleté předsudky, a sex vítězí. Jak se to stalo? Káže se pravda a láska, ale tyto hodnoty nevydrží, jsou zranitelné. Sex je pevně zakořeněn v našem nitru, ale kde je zakotven? Kde je střed této přirozené silné a hluboké přitažlivosti? To je tajemství. A tajemství je třeba odhalit, jedině tak můžeme jít dál. V podstatě to, co cítíme jako zájem o sex, ve skutečnosti vůbec není zájem o sex. Po každém orgasmu se muž cítí vyčerpán, prázdný, depresivní. Je smutný, pálí jej žáha. Myslí na to, že by se bez toho v budoucnu raději obešel. Co je příčinou tohoto stavu mysli? Je to skutečnost, že touží po něčem jiném, než je tělesné uspokojení. Normálně člověk nedosáhne do takové hloubky své bytosti, do jaké dosahuje při pohlavním aktu. Ve všedním životě prožívá člověk různé zkušenosti, nakupuje, obchoduje, vydělává si na živobytí, ale pohlavní styk mu poskytuje nejhlubší zkušenost. A tato zkušenost má hluboký náboženský rozměr, člověk se při ní dostává nad sebe, transcenduje sám sebe. V této hloubce se dějí dvě věci. Za prvé, při kopulaci mizí ego. Nastává stav bez ega; na chvíli tady není žádné „Já”, na chvíli si neuvědomujeme sebe sama. Víte, že ego se úplně rozpouští také v náboženské zkušenosti, že v náboženství se také ego rozpouští v nicotu? Při pohlavním aktu ego mizí. Orgasmus je stav, v němž jedinec jakoby vymizí. Za druhé, při sexuálním zážitku na chvíli mizí čas. Nastává bezčasovost. Ježíš Kristus řekl o samádhí: „Nebude více čas.” V orgasmu neexistuje pocit času. Není žádná minulost, žádná přítomnost, je jen přítomný okamžik. Tato přítomnost není součástí času, je věčná. To je druhý důvod, proč člověk tak prahne po sexu. Muž netouží po těle ženy a naopak, touží po něčem jiném: po vymizení ega, po vymizení času. Sexuální vyvrcholení trvá jen chvíli, ale za tu chvíli ztrácí muž velké množství energie a vitality, a později je mu této ztráty líto. U některých živočišných druhů samec umírá po jediném styku. Jistý africký hmyz je schopen styku jen jednou, jeho energie odchází a při styku hyne. Člověk si je vědom, že styk oslabuje jeho sílu, ubírá jeho energii a přibližuje smrt. Po každém zážitku lituje své nezdrženlivosti, ale brzy po něm zatouží znovu. V tomto chování je určitě hlubší smysl, než je to na první pohled zřejmé. V sexuálním zážitku je hlubší rovina, než jen fyzická. Je to rovina v principu náboženská. Abyste pochopili tuto zkušenost, musíte být velmi vnímaví. Jestliže nedokážete uchopit smysl této zkušenosti, budete žít a umírat jen v sexu.


Úryvky z knihy -- Od sexu k nadvědomí - autor: Rajneesh OSHO
Odkaz na knihu =  OD SEXU K NADVĚDOMÍ
Anotace:
Osho nasměroval sluneční paprsky na lidskou duši a velice prostě dokázal hovořit o radosti soulože, která je spojením semena se slunečním paprskem. Jako vůně květu vede člověka k vrcholům samádhi, vede ho k vysvobození, věčné blaženosti.

pondělí 18. března 2013

Prožívejte své pocity a pomozte své duši...


Na své cestě nemůžete udělat chybu, nikdy nemůžete něco úmyslně “správně” nebo nedopatřením “špatně” udělat, neboť všechno, co právě teď prožíváte a rozhodujete – tedy i to, co vy sami považujete za chybu - je cesta. To je smysl. Kdykoliv tedy něco rozhodnete – bez ohledu na to, co z toho později vzejde – je to to nejlepší rozhodnutí, které v určitém okamžiku můžete udělat. Je to prostě jen výsledek toho, kdo a co jste právě v tomto okamžiku.
Chcete-li pomoci své duši, zjistěte, po čem skutečně touží, a zkuste za tím víc jít. Pokud vám to není jasné, odstraňte ze svého života jako první všechno, co k vám zcela jistě už nepatří. Raději víc než méně. Tím si vytvoříte tak důležitý volný prostor. Zvažujte méně a naopak víc následujte svoji chuť do života. Vnímejte podněty v sobě a využívejte sílu svého rozumu a těla,
abyste ji mohli kdykoli použít.
Prožívejte své pocity a city až do konce, neboť za nimi je mír a klid, který hledáte. Nebraňte se tomu, jinak se bráníte sami proti sobě. Pocity a myšlenky přicházejí a odcházejí.
Když si představíte, že se kvůli tomu stanete “prodyšní”, nebraňte dál tomu, co vámi beztak chce proudit. Všímejte si, že pocity by vámi chtěly plynout a myšlenky se vynořit a zase zmizet, a současně pokračujte dál ve svém praktickém životě. Váš systém jako člověka je stavěný tak, že oboje může probíhat souběžně, když pozorovaná část ve vás je aktivní. Tehdy si uvědomíte, že nejste tyto pocity ani myšlenky, ale že ve skutečnosti jste vaše duše.
Nezůstávejte stát, nenechte zamrznout svůj život. Měňte se. Riskujte. Uklízejte. Odpoutejte se od starého a vytvořte nové. Stále znovu a znovu. Budete-li unavení, na chvíli si odpočiňte. A potom zase vstaňte a žijte dál svůj život, jak nejlépe dokážete. Pomozte duši prožít to, kvůli čemu sem přišla. Čím víc to budete dělat, tím víc nebudete jen věřit, ale zcela určitě i cítit a vědět: Zaslechnete-li v sobě zaznít plán své duše, uslyšíte ozvěnu božího tvoření.
A někdy na konci se kapka vaší duše vrátí zpět do nekonečného moře.”



Z knihy Tajemství plánu vašeho života --  autor Ruediger Schache
Odkaz na knihu TAJEMSTVÍ PLÁNU VAŠEHO ŽIVOTA

Obálka titulu Tajemství plánu vašeho života

neděle 17. března 2013

►►►►►► ZLATÁ DUŠIČKA 14.03.2013 ►►►►►►


►►►►►►►►► VYTRVEJTE ►►►►►►►►►

Nový měsíc přináší pochopení. To, co se vám předtím zdálo těžké, jakoby najednou bylo změněno a vy se dostáváte opět nahoru. Stále ještě se potýkáte s běžnými věcmi, přesto již se cítíte lehčí a dny se vám zdají světlejší. Slunce vždy rozsvítí váš život, pouze ho do něho musíte pustit. To, co k vám nyní proudí, je paprsek lásky a pochopení. Mnoho z toho, nač jste dosud neznali odpověď, bude nyní postupně zodpovězeno. Přišel čas, abyste se opět posunuli dále, abyste pochopili, co v životě ještě potřebujete zpracovat a také to, že doba se mění. I přesto, že si to někdy nepřejete, vaše životy se převrací naruby, velice rychle se vše mění. Přijímat změny, obzvláště ty negativní, je pro vás stále složitější. To, co se vám dříve zdálo těžké, je ale pro vás dnes běžná věc. Jakoby jste to již nepovažovali za tak složité. Je pravda, že mnohdy jste si opravdu „naložili“ velmi mnoho. Ale také si uvědomujete, že i to, co máte rádi a co byste chtěli, přichází do vašich životů rychleji, pokud se na to koncentrujete. Začíná se probouzet příroda a i vy se stáváte čilejšími. Nejste již v období zimního spánku, kdy jste byli nuceni rekapitulovat svůj život, nalézat nové pohledy, třídit si to, co chcete. Je čas uskutečnit to, na co jste v době spánku přišli. Lépe řečeno – budete nyní v praxi využívat to, co cítí vaše duše a co jste si ve svém srdci předsevzali. Jste zatím na začátku, vaše plány však budou získávat stále konkrétnější podobu. Pokud si někdo z vás není zatím přesně jistý, co dál, ať nezoufá, neboť k vám budou přicházet důležité nápady a myšlenky. Vaše duše posiluje komunikaci s vámi. Je potřeba, abyste se opět pohnuli dále, vstříc novému životu. Období aktivity je potřeba završit úspěšným ukončením. Proto se nezabývejte zbytečnými problémy a konejte to, co k vám přichází. Řešte vše popořadě a nesnažte se mermomocí vyřešit zapeklité problémy, vše má svůj čas. Tyto dny budou pro vás akční, ale zároveň se budou ještě více měnit vaše zaběhnuté postoje, vaše životy. Mnoho z minulosti vám přestane vyhovovat, stačit. Jakoby jste čekali, až se probudí příroda a spolu s ní kráčeli vstříc změnám života. Život vás vede tam, kde máte být. Vaše tíha, kterou často pociťujete, je zmírňována. Časem se naučíte tuto tíhu rozpouštět a nahrazovat pocity pochopení a radosti. Dosud na tomto pracujete. Je ale potřeba trpělivost a píli. 
Proto vytrvejte a jděte kupředu spolu se Zemí.


Čerpáno: ZLATÁ DUŠIČKA
Tvorba obrazu: BRIAN EXTON
Související: NOVÁ ZEMĚ 2010

pátek 15. března 2013

Devět identifikací duchovního člověka



Spiritualita se stává zřejmě populární, nechceme-li říci módní. Mnoho lidí začíná hledat něco, co přesahuje jejich pravidelný život, dokonce i ti, kteří předtím byli zcela materialistického založení. Na zemi se koná velké duchovní probuzení, a tím více a více lidí volá po spiritualitě.
Ale co znamená být duchovním člověkem?
Můžeme to jednoznačně popsat?



1. Harmonie mezi slovy a činy

Činy duchovně založených lidí jsou vždy v harmonii se slovy. Mluví o tom, čemu opravdu věří. Jestliže člověk sleduje životy lidí, kteří se sami nazývají duchovními, může dotyčný hned zaznamenat rozdíl mezi jejich slovy a skutky – jestliže kážou o rovnosti, ale sami se nicméně chovají nadřazeně nad druhými. Jestliže vyžadují, aby lidé vedli jednoduchý život, zatímco sami žijí v dobrých domech a nosí drahé oděvy a šperky. Duchovní člověk nemluví o ničem, co by nebylo praktické. Představuje praktičnost ve svých zásadách a slovech.

2. Seberealizace

Člověk musí rozlišovat mezi učencem a duchovním člověkem. Každá osoba s dobrou pamětí si může zapamatovat každé slovo z písma a prokázat vše silou logiky. Učenec vždy předkládá své argumenty, ve kterých se odvolává na jiné studijní materiály nebo písma. Takže duchovní osoba je seberealizovanou osobou, jejíž znalosti se vynořily z nitra. Tak místo „mám znalosti“ má „dostávám znalosti“. Tak se vysvětlení vynořuje přímo z její duše.

3. Mír

Duchovní člověk je ten, jehož duše se sjednotila s Bohem nebo Duchem. Tak může poznat svět z mnoha širokých perspektiv. Jeho mysl dlí v míru jako voda v hloubce moře. Ví, že všechno, co se na světě stane, má nějakou logiku. Díky své intuici může znát příčinu a důsledek. Proto je vždy v klidu a nezneklidňuje se světskými věcmi, které jsou jako vlny na hladině moře.

4. Netečnost k fyzickému zevnějšku.

Spiritualita je doplňkem k materialismu, právě jako Duch doplňuje tělo. Ten, kdo se zaměří na tělo, nemůže se zaměřit na duši. Tak je duchovní člověk netečný ke svému zevnějšku a také k zevnějšku druhých. Neposuzuje člověka podle jeho zevnějšku, ale posuzuje jej podle jeho duše. Zjev není pro něho podstatný. Proto jestliže je osoba oblečena v módním oděvu a je soustředěna na to, aby byla fyzicky atraktivní, má menší šanci stát se duchovní.

5. Bezvýhradně milující

Láska je nejdůležitější vlastností duchovního člověka. Právě jako my všichni milujeme všechno okolo sebe samých, včetně našeho ne právě perfektního těla, tak stejným způsobem se duchovní člověk identifikuje dokonce i s nepřáteli.

6. Rovnost a spravedlnost

Bůh nás stvořil všechny stejné, i když dal každému jinou roli. Člověk dostal materiální hodnoty na lidské bytí na základě potřeb a zabezpečení. Např. prezident národa je daleko více ceněn než obyčejný metař, protože post prezidenta zastává pouze jeden jedinec a na něj je velký počet uchazečů. Zatímco je mnoho metařů, ale méně uchazečů. Oba jsou národem žádáni. Duchovní osoba nikdy neposuzuje lidi na základě jejich náboženství, kasty, ekonomického postavení nebo pozice ve společnosti. Vidí každého stejnýma očima.

7. Oproštěný od hněvu

Duchovní osoba nikdy nespěchá, není chtivá a ani ji neovládá hněv. Rozhněvaný člověk vždy musí něco dělat, jinak se cítí netrpělivým. Duchovní člověk v každé době zná svou roli v projektu, a dělá to, co je v nejlepším zájmu světa. Je jogínem, který má úplnou kontrolu nad svým tělem, city a myslí.

8. Lidskost

Duchovní člověk je vždy pokorný, v každém člověku vidí Boha nebo pokládá každého za jeho rozšíření. Ví, že je pouze nástrojem v rukou Boha a byl poslán na svět, aby plnil speciální funkce. Nikdy není pyšný.

Sám Ježíš předvedl nutnost lidskosti, když umyl nohy svým učedníkům.

9. Soucit a odpuštění

Duchovní člověk je velmi odpouštějící, ví, že každý bude souzen Bohem podle svých zásluh. Nikoho nestaví na místo Boha a posuzuje člověka podle vlastních norem. I když se někdo k němu nebo k druhé osobě chová špatně, vždy se snaží, aby mu Bůh odpustil. Místo nenávisti k němu, i když jeho chování není ve shodě s jeho přáním nebo není podle písma, má pro něj soucit.

Spiritualita pro každého

Člověk se narodil jako duchovní bytost. Ježíš ve svém prvním kázání řekl: „Je psáno: Člověk není živ nejen z chleba, ale z každého slova, které vychází z úst Boha.“


Související: NOVÁ ZEMĚ 2010



sobota 9. března 2013

PhD. Michael Newton - Cesty duší – TŘETÍ PŘÍPAD - Efekt „tunelu"


Obyvatelé starověké Mezopotámie věřili po tisíce let, že brány do nebe a z nebe se nacházejí na opačných koncích Mléčné dráhy – a nazývali je Řekou duší. Po smrti podle nich musely duše čekat, dokud se neotevře brána v souhvěz-dí Střelce, a tedy na podzimní rovnodennost, kdy je den stejně dlouhý jako noc. Znovuzrození na Zemi je možné jen v době jarní rovnodennosti, a to skrze bránu v souhvězdí Blíženců, jak je známe z noční oblohy. Moji klienti mi řekli, že pohyb duší je ve skutečnosti mnohem jednodušší. Bránou do duchovního světa je onen tunelový efekt, který prožívají, když opouštějí pozemský život. Přestože duše opouštějí těla velmi rychle, zdá se mi, že vstup do duchovního světa je velmi pečlivě připravený proces. Později, když se vracíme na Zemi do dalšího života, je cesta zpět popisována jako mnohem rychlejší.
Poloha tunelu vzhledem k Zemi je mými klienty popi-sována různě. Někteří vidí jeho „vchod“ přímo nad sebou, jiní tvrdí, že než do něj vstoupili, vznesli se vysoko nad Zemi. V každém případě když duše Zemi opouští, je zdržení na jeho okraji zanedbatelné. Zde vám nabízím další popisy pozorování tohoto duchovního místa.




Nyní opouštíš své tělo. Vidíš, že se vzdaluješ víc a víc od místa, kde jsi umřel, od pozemské roviny. Popiš, co prožíváš. Nejprve bylo velmi jasno,to bylo blízko Země. Nyní, kdy vcházím do tunelu, se šeří. Popiš mi ten tunel. Je to dutina, nejasný otvor. A na jeho druhém konci je malý kruh světla.
 
Co se s tebou děje dál?

Cítím tah, jemně zatáhnutí, myslím, že mám tímto tunelem projít. Jdu. Je stále více světlo, protože zářící kruh přede mnou se zvětšuje. Je to jako ...

 ... ano?... Zvou mne dále. Rozšiř kruh světla před sebou a popiš, co je na konci tunelu. Světelný kruh se dost rozšířil, jsem za tunelem. Je tu zamračený jas, světelná mlha. Procházím přes ni.
Když opouštíš tunel, co vnímáš kromě nejasného vidění? (subjekt ztišuje hlas)
Je to takové klidné místo, jsem na místě duchů.
Máš nějaké jiné dojmy?

Myšlenka! Vnímám přítomnost myšlenek všude kolem. Já ...
Snaž se co nejvíce uvolnit, nechej své dojmy lehce plynout a popisuj dále, co se děje.
Je těžké to vyjádřit slovy. Cítím myšlenky lásky, soudržnosti, vcítění. Jsou spojené s očekáváním.
Čekají na mě.
Máš pocit bezpečí, nebo jsi znepokojený?

  
Ne, to nejsem. V tunelu jsem byl spíš dezorientovaný. Ano, cítím se bezpečně, uvědomuji si myšlenky, které ke mně přicházejí. Jsou to myšlenky pomoci, péče. Je to zvláštní, ale je tu přítomno pochopení toho, kdo jsem a proč tu jsem.

Vidíš také něco?(tichým hlasem)

Ne. Jen cítím — všude kolem je harmonie myšlenek.
Vzpomněl jsi světelnou mlhu, kterou jsi viděl po opuštění tunelu.
Jsi na obloze nad Zemí?(pauza)

Ne, to asi ne. Ovšem zdá se, jako bych se vznášel nad oblaky, ale nejsou takové, jaké známe ze Země.

 Vidíš Zemi? Je pod tebou?

Je to možné, ale neviděl jsem ji od okamžiku, kdy jsem vstoupil do tunelu.
Vnímáš stále nějaké spojení se Zemí, třeba skrze jinou dimenzi?

Ano, asi ano. V mé mysli je Země stále blízko, pořád se cítím s ní spojený,
ale vím, že jsem v jiném prostoru.

 Řekneš mi ještě něco o místě, na kterém se nacházíš?
Je stále trochu tmavé, ale stejně jej pomalu opouštím. Tento subjekt prochází zážitkem smrti, vstupuje do tunelu, a zatímco je tažen dále do duchovního světa, pokračuje jeho duše v klidném mentální přizpůsobování se stavu bez těla. Po počáteční nejistotě odráží její první dojem příjemný pocit očekávané pohody. To je ovšem společné všem mým klientům. Přechodem přes tunel prošly naše duše vstupní branou do duchovního světa. Teď si uvědomily, že opravdu nejsou mrtvé, že jen opustily břemeno pozemského těla, které zemřelo. S tímto vědomím přichází přijetí — jeho rychlost a klidný prožitek záleží na duši samotné. Některé subjekty pozorují tyto okolnosti s přetrvávajícím úžasem, jiné - více realisticky orientované - popisují, co vidí. Velmi záleží na jejich individuální zralosti v současném životě. Nejčastěji slyším úlevný výdech a slova o tom, že je duše opět doma na onom překrásném místě.


Ukázka z knihy Cesty duší - Od konců k začátkům
Připravil Sanny pro : NOVÁ ZEMĚ 2010

středa 6. března 2013

►►►►►► ZLATÁ DUŠIČKA 05.03.2013►►►►►►


►►►►►►►►► ŽIVOT ►►►►►►►►►

V tyto dny je potřeba velké úsilí, abyste byli schopni zkorigovat své životy. Čas je zvláštní
 a může se zdát, že ne vše se daří tak, jak by mělo. 
Zůstáváte mnohdy na pokraji svých sil, někteří však mnohokrát vzdávají. Mnoho síly musíte vynakládat na věci, aby se dařily. Toto období ještě nějakou dobu potrvá, přesto koncem měsíce budete mít pocit, že můžete svobodněji vydechnout. Vše, co prožíváte, vás nutí přerovnávat v mysli, rekapitulovat a vzdávat se starého. To, co vám zbývá odhodit, je prastará vrstva, která s vámi putuje dlouhé věky. Nedivte se, že se cítíte vyčerpaní a plní chmurných myšlenek. Mnoho z vás cítí smutek vůči těm, kteří se rozhodli odejít. Ale nevzdávejte své úmysly zlepšit svůj život. Možná jste někam tlačeni, přesto opět přijde čas, kdy tlak povolí a budete moci vydechnout. Dosud jste byli utlumeni a ze všech sil jste konali běžné životní úkony. Málo radosti je mezi vámi. Spíše nechuť a zastavení. Ano je složité se radovat, když cítíte smutek. Přesto nic nemůže trvat věčně. Přichází jaro a s ním více slunečního svitu, zpěv ptáků a všude kolem spousty zeleně. Zaměřte se spíše na toto, nežli na své problémy. Které sice zůstanou dále, ale již budou mít menší tíhu ve vašich srdcích. Život je o prožívání, učení se a milování, život je bdělost, radost a pochopení. Jste zde, abyste toto vše nalezli. Abyste překonali sami sebe a vše, co vám brání být šťastní. Člověk je bytost láskyplná a zářivá. To, co jste si sami vytvořili za dlouhé věky, ve spoustě životů, to také sami můžete změnit.
A přesto, že nejde vše hned a potřebujete mnoho trpělivosti, přesto je tu tato možnost. Věřte v možnosti a řešení ve svém životě. Vždy existují a budou existovat. Pochopte, že tam, kde je tma, tam musí být i světlo a že někde uvnitř vás je vaše Já, zvláštní bytost, plná odvahy jít vždy vpřed. Bytost, která ví, kdo je a co pro ni znamená být zde v této době. Bytost, která je spojena s Jednotou. Až si budete tímto jistí, pak pro vás nic nemusí být problém. Buďte trpěliví a hledejte dále. Váš čas přichází a jednou naleznete vše, co vám patří.



Čerpáno: ZLATÁ DUŠIČKA
Tvorba obrazu: BRIAN EXTON
Související: NOVÁ ZEMĚ 2010

pondělí 4. března 2013

NEZBYTNOSTI ŽIVOTA



Co je pro člověka důležité? A co vlastně doopravdy potřebuje k životu? Na tyto otázky hledá odpověď čtrnácti festivalovými cenami ověnčené kanadské drama, dějově situované do 50. let minulého století, kdy na dalekém severu řádila ničivá epidemie tuberkulózy. Hlavní hrdina vyprávění Tivii je inuitský lovec, který byl donucen opustit rodinu a musel se vydat do zcela neznámého světa velkoměsta, aby se zde léčil v sanatoriu. Jelikož neumí francouzsky, a téměř vůbec nechápe, co se kolem něj vlastně děje, stává se naprostým vyděděncem, který jen odevzdaně doufá v brzkou smrt. Naštěstí je zde jedna sestra, která si nedokáže nevšímat, jak jinak hrdý a statečný muž trpí. Ta dostane spásný nápad, jak Tiviiho zachránit. Ne zcela v souladu s pravidly propašuje na oddělení Kakiho, malého inuitského sirotka, který je také nemocný, ale má velikou výhodu - dokáže se dorozumět s okolím. Mezi chlapcem a větrem ošlehaným mužem, který se rozhodl vše vzdát, vzniká velmi křehké pouto, jež postupně sílí.


IGOR CHAUN ► Goscha Tv Exclusiv

MYŠLENÍ UTVÁŘÍ CHARAKTER ČLOVĚKA


Nikdy se člověk nestává tak jasně a nezvratně tvůrcem svého osudu, jako v oblasti duchovní. Díky vysoké pohyblivosti a rychlosti myšlenkových vibrací může myslitel, který vědomě vytváří svůj vnitřní život, pracovat s toutéž přesností a jistotou, s jakou architekt staví budovu podle nakresleného plánu. Každá nová myšlenka přidává nový detail k budované stavbě, ani jedna nepřijde nazmar. Skupiny sourodých myšlenek, které se opakují během několika životů, určují rysy lidského charakteru. A takzvané vrozené myšlenky a dovednosti nejsou ničím jiným, než výsledkem duševní práce minulosti.

Ten, kdo chce prověřit sílu myšlenky vůči charakteru, může ji kdykoliv vyzkoušet na sobě. V tom případě si zvolí svoji nejslabší stránku, např. netrpělivost. Jestliže má člověk tuto vlastnost, zvolí si za předmět každodenního zamyšlení vlastnost opačnou – trpělivost. Začne tuto vlastnost studovat ze všech stran. Začne si postupně sebe sama představovat v nejrůznějších situacích, které mohou vyvolávat výbuchy netrpělivosti a přitom se bude v myšlenkách nutit plně se ovládat, být trpělivý. Tuto myšlenkovou práci je potřeba dělat každý den (nestálé, střídavé úsilí nepomáhá) během určité doby. Brzy člověk zjistí, že se myšlenka na trpělivost začíná objevovat v jeho vědomí i mimo dobu, určenou pro zmíněnou práci mysli. Bude to signál toho, že základy návyku k trpělivosti jsou položeny. Při pokračování v téže práci den za dnem, měsíc po měsíci, přijde okamžik, kdy se člověk přesvědčí, že se trpělivost stala součásti jeho charakteru. Totéž se vztahuje ke všem lidským vlastnostem. Jestliže člověk neustále myslí na opačnou, kladnou vlastnost, může jí nahradit svou zápornou charakterovou vlastnost. Bude-li práce mysli dostatečně zodpovědná a vytrvalá, je úspěch zaručen. Je důležité si zapamatovat, že charakter je hlavní podmínkou lidského štěstí na Zemi. Vnímavý, ušlechtilý a silný charakter je zárukou velké budoucnosti.

Člověk, který zná tuto vlastnost mysli, může pomocí vědomé vnitřní práce postupně vytvořit svůj charakter takový, jakým ho chce mít. Smrt tuto práci nepřeruší. Naopak, člověk, zbavený okovů fyzického těla, začíná přetvářet veškerou zásobu zkušeností, získanou během pozemského života. Po svém návratu na Zem si s sebou přinese všechny dříve získané myšlenky, které se v záhrobním životě přeměnily ve sklony a dovednosti. Na nich záleží, jací vzniknou noví nositelé vnitřního života – mozek a nervový systém. Proto bylo řečeno: „Člověk je výtvor přemýšlení. Ó čem přemýšlí během tohoto života, tím se stává během příštího.“
Tímto způsobem zůstává zachován nesmrtelný obsah lidské duše. Nic nezahyne. Práce duše, která neztrácí nic ze získaných zkušeností, se obnovuje právě na té úrovni, které dosáhla v předchozí inkarnaci.

Úsilí, vynaložené v jedné inkarnaci, se v nové přetvoří v dovednosti, opakující se myšlenky se přetvoří ve sklony, nejrůznější zkoušky (útrapy) se přetvoří v moudrost, a utrpení duše v její svědomí. Šance, které jsou člověku předkládány, aniž by je tento z nedbalosti a lenosti využil, vyvstávají znovu, ale již v jiné formě, jako neurčitá touha, jako mlhavý stesk, který nenajde uspokojení ze dvou důvodů: síly, které byly v minulosti marně vyvolávány (karmickým požadavkem), se díky nečinnosti nerozvinuly v příležitost.

To znamená, že podmínky, Karmou už jednou zvolené, se musí zopakovat. Rozšířené přesvědčení, že prostředí vytváří naše duševní rysy, pochází z neznalosti pravého směru našeho vnitřního života. Nikoliv prostředí vytváří rozum člověka, nýbrž člověk – působením karmického zákona – míří do prostředí, které odpovídá jeho minulosti. Důkazem jsou lidé, kteří se od raného dětství výrazně liší od svého prostředí. Nemají nic společného s okolím, a jestliže mají silnou vůli, mění směr své Karmy a přecházejí do jiného, pro ně bližšího prostředí. Do pro ně nehodícího se prostředí se dostávají proto, že se svými skutky a hříchy spojili s lidmi právě tohoto prostředí. Zřetelným příkladem této myšlenky je osud Lomonosova, který se narodil v rodině negramotných rybářů a přesto přenesl svůj život (úsilím své vůle) do pro sebe vhodného prostředí předních vědců své doby.

Jestliže je těchto lidí málo, není to důkazem toho, že prostředí vytváří náš rozum. Naopak, je to důkazem toho, že každý člověk míří do prostředí, vhodného pro stupeň rozvoje, kterého už dosáhl. Takový je zákon: my sami jsme strůjci svého rozumu. Je-li stavba dobrá, využíváme všechny její přednosti, je-li špatná, sami zakoušíme odpovědnost za její špatné vlastnosti.

To je však málo. Následky myšlení se odrážejí nejen na jeho tvůrci. Není nic odpovědnějšího, než lidské myšlenky. Neboť žádná jiná síla se tak lehce nepředá ostatním, jako naše myšlenky. Zrodí se v jednom rozumu a díky lehkosti a rychlosti svých vibrací, nesrovnatelně rychlejších než světlo, se lehce předají okolním lidem. Myšlenka jednoho člověka se předá druhému, myšlenka posledního – prvnímu, svazují se nitě, které spojí dohromady lidi k dobru i ke zlu, určí pro jejich budoucnost příbuzné, přátele i nepřátele. Proto nás někteří bez jakékoliv zjevné příčiny milují a jiní nás jakoby nezaslouženě nenávidí. Zákon, který odtud pramení, vede k následujícímu: naše myšlenky mají na nás vliv, vytváří náš duchovní a mravní charakter. Díky svému vlivu na ostatní lidi zavazují tyto myšlenky karmické nitě, kterými budou lidé spojeni v následující inkarnaci.


Autor: Helena Petrovna BLAVACKÁ

Ve výkladech Edgara Cayceho se snad s žádnou větou nesetkáváme tak často jako s tvrzením "Mysl je stavitel." Tento názor je zcela v souladu s míněním Williama Jamesa, který prohlásil "Každá naše myšlenka je následována tělesnou reakcí jistého typu." E. Cayce rovněž řekl:
"To, čím se mysl obírá, roste.
Související odkaz a více povídání zde: Tajemný svět Edgara Cayceho = Mysl je stavitel

neděle 3. března 2013

SOBECTVÍ A MEDITACE


Vaše mysl se naučila, že nesobectví je duchovní. Já vím, že je, ale dokud nejste dostatečně sobečtí na to, abyste poznali sebe sama, není nesobectví možné. Nesobectví se dostaví jako důsledek sebepoznání, jako důsledek toho, že jste sami sebou. Pak nebude nesobectví skutkem ctnosti, který děláte proto, aby se vám v nebi dostalo odměny.
Pak prostě bude nesobectví vaší přirozeností a každý nesobecký čin bude odměnou sám o sobě.

Jenže křesťanství zapřahá koně za vůz - nic se nehýbe, všechno vázne. Koně uvázli, protože před nimi stojí vůz, a vůz se nemůže hnout, poněvadž žádný vůz se nemůže hnout, pokud před sebou nemá koně, kteří ho táhnou.

Skoro každému křesťanovi se stane, že když začne meditovat, začne mít pocity viny - vy si klidně meditujete, zatímco je na světě tolik problémů, lidé jsou tak chudí, umírají hladem, trpí AIDS? Musíte být totálně sobečtí! Nejdřív jděte pomáhat chudým, nejdřív jděte pomáhat lidem, již trpí AIDS, nejdřív jděte pomáhat všem ostatním. Jenže váš život je velmi krátký.
 Kolik nesobeckých skutků dokážete vykonat za sedmdesát, osmdesát let? A kdy si chcete najít čas na meditaci - jestliže pokaždé, když se začnete blížit k meditaci, je tu tolik ubohých lidí, vypukla nová onemocnění, jsou tu sirotci a žebráci?

Jedna matka říkávala svému synovi: "Základem našeho náboženství je být nesobecký. Nikdy nebuď sobecký, vždycky druhým pomáhej." Malý chlapec - a malí chlapci jsou vnímavější a mají větší jasno než vaši takzvaní velcí chlapci - malý chlapec na to řekl: "To je opravdu divné, že mám pomáhat druhým a oni mají zase pomáhat mně. Proč to nezjednodušit? Já si pomůžu sám,
a oni také pomohou sami sobě." Tento základ náboženství vypadá hrozně složitě - a zbytečně složitě.

Křesťanství ve skutečnosti odsuzovalo východní náboženství z toho prostého důvodu, že působí sobecky. Džinistický mystik Mahávíra dvanáct let meditoval... Namísto toho měl učit v nějaké škole nebo pracovat v nemocnici. Měl se starat o sirotky, být jako Matka Tereza a dostat Nobelovu cenu.

Je jasné, že za meditování ještě nikdo Nobelovu cenu nedostal. Proč? Vždyť se tím nedělá nic nesobeckého. Jste ti nejsobečtější lidé na světě, když si jen tak meditujete a vychutnáváte ticho a klid a blaženost, když nacházíte pravdu, nacházíte božskost, dokonale se vysvobozujete ze všech možných vězení. To je samé sobectví. Proto může být pro křesťany trochu těžké přijmout myšlenku meditace. V křesťanství neexistuje meditace, jenom modlitba.

Gautámu Buddhu nelze pokládat za opravdu zbožného muže, vždyť neudělal nic pro chudé.
 Co udělal pro nemocné? Co udělal pro staré? Stal se osvíceným - to je přece vrchol sobectví! Jenže Východ se na to dívá úplně jinak -a mnohem logičtěji, rozumněji, pochopitelněji. Východ se vždycky domníval, že pokud nemáte v srdci klid a mír, píseň ve své bytosti, světlo vyzařující z vašeho osvícení, nemůžete nikomu nijak sloužit. Sami jste nemocní; sami jste sirotek, protože jste zatím neobjevili vrcholné bezpečí existence, věčné útočiště života. Sami jste tak chudí, že ve vás není nic než tma. Jak můžete pomáhat druhým? Sami se topíte, bylo by tedy nebezpečné ještě pomáhat druhým; s největší pravděpodobností byste toho druhého stáhli s sebou. Nejdřív se musíte naučit plavat. Až pak můžete nějak pomoct někomu, kdo se topí.

Můj názor je naprosto jasný. Nejdřív buďte sobečtí a odhalte všechno, co v sobě máte - veškerou radost a veškerou blaženost a veškerou extázi. A pak se vynoří nesobectví zrovna tak, jako když za vámi jde váš stín - protože aby vaše srdce mohlo tančit, aby bylo vaše bytí božské, musíte se o to dělit. Nemůžete si to držet pro sebe jako lakomec, protože lakomost je pro váš vnitřní růst jako smrt. Ekonomika vnitřního růstu je jiná než ekonomika vnějšího světa. Běžná ekonomika říká, že když budete pořád dávat, budete mít míň a míň a míň. Avšak duchovní ekonomika říká, že když nebudete dávat, budete mít míň a míň a míň; když budete dávat, budete mít víc a víc a víc. Zákony vnějšího světa a vnitřního světa jsou přesně opačné.

Nejdřív se staňte vnitřně bohatí, nejdřív se staňte císaři. Pak toho budete mít tolik, oč se budete moci dělit, že to ani nebudete pokládat za nesobectví. A ani nebudete toužit po žádné odměně, ani tady, ani po smrti. Dokonce ani nebudete chtít vděčnost od toho, komu něco dáte; budete naopak vděční za to, že ta osoba neodmítla vaši lásku, vaši blaženost, vaši extázi. Ta osoba byla otevřená, dovolila vám, abyste do jejího srdce vlili své srdce a své písně a svou hudbu.



Zdroj: Osho - Soucit, nakldatelství Eugenika